Kázání 22. dubna 2018

Milé sestry, milí bratři, i v tomto oddílku se objevuje motiv odcizení a vzdálenosti – od Boha, a proto také od lidí. Něco podobného už ve druhé kapitole Listu Efezským zaznělo: „Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.“ Starozákoník profesor Heller mluvil o Hospodinu jako o Bohu sestupujícím. Ale dalo by se také říci, že Hospodin je Bůh, který překonává vzdálenosti, a to pro člověka nepřekonatelné.
Lze namítnout, že to s těmi vzdálenostmi mezi lidmi není tak zlé; díky moderním technologiím se přece neustále zkracují! Umíme se družit, lidé společných zájmů a koníčků se spolčují a organizují jedna radost. Najdou se i tací, kterým není lhostejná osamělost druhých lidí. Někteří čelní politici vkládají velké naděje do větší integrace Evropské unie; prosazují ideu vytvoření evropského superstátu, v němž bychom si všichni byli ještě blíž a nesli různé věci společně. Není to hezká představa? Ale zároveň jako by se některé rozestupy mezi lidmi spíš zvětšovaly, ať už se to týká odlišných politických názorů nebo majetkové nerovnosti.
Což o to, přátelit se s někým, kdo je mi v mnoha ohledech blízký a mám ho rád, družit se s lidmi, s nimiž mě sbližují společné zájmy a prospěch, to by snad ještě šlo. Jenže co s těmi, s nimiž mě nic zvláštního nespojuje, ba co hůř, s nimiž se názorově i lidsky rozcházím? A to už vůbec nemluvím o lidech, kteří mají jiné zvyky, původ, barvu pleti… Jak si poradím s jejich jinakostí?
Stojí za pozornost, že v optice autora Listu do Efezu se právě my jako ne-Izraelci, jako křesťané původem z pohanských národů ocitáme vlastně v pozici cizinců a přistěhovalců, kteří byli z milosti přizváni do rodiny Božích dětí! Je dobré si to uvědomit, zvlášť v době, kdy se naším kontinentem šíří strach z přívalu migrantů a přistěhovalců, kteří míří k nám do Evropy.
A přece se i z lidí původně cizích a vzdálených můžou stát blízcí – v Kristu Ježíši! Věřím, že v Kristu je možné odlišnost druhých lidí nejenom vzít na vědomí a nějak ji akceptovat a zpracovat, ale dokonce i přijmout jako dar. Jak je to možné? Podstatné je právě to „v Kristu“, tedy ve víře v něho. Ježíš je příkladem v přijímání bližních, a to právě těch odstrčených a vyloučených. Ani to by však ještě nestačilo.
Kristus také obdarovává Duchem, který vysvobozuje z izolace a otvírá srdce druhým lidem. Kristův Duch vede z osamělosti do společenství, tvoří rodinu Božích dětí. Díky tomu, co pro nás Ježíš udělal, díky daru Ducha svatého už nejsme cizinci a přistěhovalci, ale – jak by se dal řecký text přeložit – spoluobčané svatých a členové Boží domácnosti!
Neměli bychom si tohle „sblížení“ v Kristu představovat jako jednorázový proces, kdy se jediným cvaknutím kouzelného knoflíku všechno změní k lepšímu a všechny problémy rázem zmizí. Je to dlouhá cesta vzájemného poznávání, sdílení dobrého i zlého, rozhovorů i praktické pomoci. Křesťané by se měli setkávat a být spolu – jistě ve sboru, ale zároveň je dobré, když se vytvářejí společenství i nad rámec sborů a konfesí.
Když tu chvíli mluvím o sblížení a jednotě v Kristu a Duchu svatém, může ovšem právem zaznít námitka: Jakým je církev příkladem jednoty? Když tvoří tolik různých společenství a směrů a konfesí? Tolik, že se v nich i sami křesťané někdy obtížně orientují? V epištole do Efezu se přece mluví o jedné stavbě, o jednom duchovním příbytku Božím, o jediné církvi Kristově!
Ovšem ta jedna jediná církev Kristova existuje v rozmanitosti různých společenství křesťanů. A já se dokonce odvážím povědět, že na té různosti nevidím nic špatného – pokud se ty různé části jedné církve vzájemně respektují a přijímají a jsou schopny spolupracovat na tom, co je nám svěřeno – nést světu Boží evangelium. Jsem vděčný Pánu Bohu, že si jsou dnes mnozí křesťané mnohem blíž, než byli ještě celkem před nedávnem. Děkuji našem Bohu za to, že jsou křesťané různých konfesí nejenom schopni se scházet, ale taky spolu sloužit – v nemocnicích, domovech pro seniory, věznicích a na dalších místech.
Církev jako Boží stavba, Boží chrám. Nepodporuje tenhle obraz představu hierarchické struktury církve? Myslím, že ne. Jen jasně vyjadřuje, na čem Boží lid všech časů stojí, grunt, bez kterého církev, právě jako stavba, nemůže existovat. Podstatný je společný základ celého Božího chrámu: apoštolové, proroci a úhelný kámen – Kristus Ježíš.
Apoštolové a proroci. Nejde o jejich osoby nebo úřad, ale o svědectví. Dokud bude putovat tímhle světem, nemůže se církev obejít bez jejich svědectví o velikých skutcích Božích, bez svědectví o Kristu. A Kristus Ježíš jako úhelný kámen celé stavby. Ten, kterého pyšní a sebejistí stavitelé zavrhli a zabili, se stal základem nové Boží stavby.
S tím úhelným kamenem to není tak jednoduché; někteří vykladači myslí na kámen, který držel klenbu, jiní předpokládají, což se mi zdá pravděpodobnější, že patří do základu. Ale narazil jsem také na výklad, který tvrdil, že úhelný kámen zůstal vně stavby a celá stavba jím byla poměřována. Tak jako tak s ním církev stojí a padá. Bez vzkříšeného Krista a proroků a apoštolů jako jeho svědků by zůstala nanejvýš jen nějaká ta hezky nahozená a obílená stěna, možná vznešeně vyhlížející, ale prázdná slupka bez života.
Hospodinův chrám v Jeruzalémě byl zničen Římany. Ale živý Bůh není vázán na dílo lidských rukou. Má tu svůj chrám – nyní je jím církev. Pořád se objevují tendence spojovat Boží přítomnost s posvátnými místy a stavbami a předměty. Ale pravý Boží chrám je tam, kde se dva nebo tři – ale vůbec nevadí, když jich je víc – shromáždí v Kristově jménu a slaví bohoslužby.
Společenství církve roste a sílí v něm vazby bratrské a sesterské lásky, když se křesťané různých vyznání vracejí k pevnému základu prorockého a apoštolského svědectví, společně čtou Bibli a upřímně se ptají po Boží vůli, modlí se a zpívají svému Pánu. Církev je dílem Ducha svatého, duchovním příbytkem Božím uprostřed světa, ale tvoří ji lidé. Existuje z milosti Boží, ale nejde to ani bez nás.
Na každém kamínku v Boží stavbě záleží, každý tu má své místo a poslání. Můžeme nad tím zas a znovu žasnout, ale je fakt, že Pán Bůh si chce k svému dílu v tomhle světě požívat naše ústa, oči i uši, ruce i nohy, hodlá o sobě dávat vědět prostřednictvím našich slov a činů.
Dům Boží zůstává ve výstavbě, není hotovým a uzavřeným dílem. Boží vůlí je, aby církev rostla – ne v množství majetku a úřadů nebo v politickém vlivu – ale v lásce a milosrdenství. Musí zůstávat otevřená, aby se k ní mohli připojit další příchozí, třeba až z dálav země, o nichž psal Izajáš. Příchozí, z nichž se vírou stanou domácí Boží.
Pane, děkujeme, že jsme mohli zaslechnout Tvůj hlas, příslib naděje a života. Děkujeme za pozvání do rodiny Tvých dětí. Prosíme Tě o prozíravost a rozvážnost, abychom stavěli jen na pevném základu Tebou darovaném. Amen.

Tags: