Kázání 19. března 2017

Milé sestry, milí bratři, v našem dnešním oddíle Hospodin vede soudní spor se svým nevěrným lidem. A hodlá ho vést před zvláštními svědky! Hory a nepohnutelné základy země, svědci, kteří už něco pamatují. Jako symbol stálosti a nepohnutelnosti ve světě rychle pomíjejících věcí jsou věrohodní. Existovaly už tenkrát, když Hospodin vysvobozoval Izrael z otroctví, když vyrval svůj lid z nenasytné tlamy smrti a beznaděje. Když by přišlo na věc, mohly by dosvědčit, že Pán Bůh si nic nevymýšlí ani nepřibarvuje, když svým dětem připomíná, co se jim úplně vykouřilo z hlavy i ze srdce.
Hospodin zahajuje se vší vážností soudní spor, který je veřejný, děje se jako by před zraky celého světa. Teď by z Boží strany měla zaznít obžaloba – ale najednou nastává zvrat, dojde k něčemu nezvyklému a neobyčejnému! Hospodin místo toho, aby pronesl obvinění, vyzývá k obžalobě svůj lid Izrael: „Lide můj, co jsem ti udělal? Jaké potíže jsem ti působil? Jestli mě máš z čeho obvinit, jestli jsem něco zanedbal, tak odpověz, mluv, směle do toho! Vznes obžalobu, teď je k tomu příležitost!“
„Co jsem ti udělal?“ Když tohle zazní mezi lidmi, zamrazí, cítíme, že přituhuje, něco vážného se děje. V jakých situacích tahle slova použijeme? Když cítíme a nebo už máme slušnou jistotu, že se nám někdo blízký vzdaluje, přestává s námi komunikovat. Hrozí ochlazení a odcizení – a my pořádně nevíme proč. Ten, kdo tahle slova použije – Co jsem ti udělal?“ – nejednou uslyší: „Ale však ty dobře víš, nedělej, že ne!“ Což je ovšem zpravidla chyba, protože dotyčný to možná může, ale taky vůbec nemusí vědět!
Na tohle pokaždé důrazně upozorňuji např. snoubence v předmanželské přípravě, možná jim to až nepříjemně vtloukám do hlavy: Pokud jste si o věci, která vás trápí, případně rozděluje, otevřeně nepromluvili, nikdy předem nepředpokládejte, že to váš protějšek už ví, že by to měl chápat zcela automaticky, že to prostě nemůže nevědět. Promluvte si s ním o tom. Mluvte s ním!
Uvědomme si, že se tady v roli toho, kdo neví a nechápe, ocitá sám Hospodin! Bůh se tady ocitá v těžké, nepříjemné pozici toho, kdo vidí, jak se mu jeho protějšek, kterému dal lásku, čas a všechnu myslitelnou péči, každým dnem vzdaluje, přestává s ním mluvit a co hůř, chodí za jinými. A Hospodin to tak nehodlá nechat, proto se ptá: „Tak co jsem ti udělal? Ven s tím, mluv!“
Ale žádná odpověď v tomhle okamžiku nepřijde. A Hospodin pokračuje stručnou připomínkou toho, co pro Izraele učinil. Není to žádné vypočítávání zásluh! Když bychom použili obraz, v němž Hospodin představuje podváděného manžela a jeho lid nevěrnou manželku (který se u proroků objevuje častěji), jako by tady Pán Bůh zamyšleně držel v ruce oddací list a obracel se s ním ke své nevěrné milované: „Vždyť jsme svoji! To já jsem se tě ujal a přijal tě za svou. To já jsem se tě zastal před těmi, kteří tě nenáviděli, a obrátil jejich proklínání v požehnání. A když jsi na cestě domů klesala únavou a chvěla se strachem, vzal jsem tě do náručí. Tak co se to s tebou děje?“
Jaký je lepší lék proti zapomnětlivosti a nevděčnosti než připomínání? Každé bohoslužby, ale i další naše setkání jsou výbornou příležitostí pro připomínání Božích činů, jak o nich svědčí Bible. A při četbě příběhů Izraele máme vzpomenout také na to, co už bylo dáno nám, na osvobodivé okamžiky úlevy, kdy jsme mohli po čase tísně opět volně vydechnout, na dobré věci, které jsme přijali, ačkoli jsme o ně třeba ani neusilovali a nezápasili, dary, které jsme si nemohli nijak zasloužit. A je dobré a požehnané tyhle zkušenosti s Boží milostí sdílet a společně děkovat.
Hospodin promluvil – a co na to jeho lid? Ale ano, odpověď už se rodí, těžce, váhavě. V srdcích, zasažených Božím slovem, se přece jen něco pohnulo. Probouzí se – vědomí viny. Oslovení snad začínají chápat, jak moc se svému Bohu vzdálili. „Ale co teď?“, říkají si, „ jak bychom se mohli vrátit? S čím předstoupíme před Boha, kterého jsme zradili a opustili, kterého jsme tolikrát zarmoutili?“
Bylo by snad možné usmířit si ho obětí, ještě větším počtem obětí než doposud? Nebo by se snad dal uplatit tím nejvzácnějším, obětí vlastních dětí? Tahle otázka nám přijde děsivá a nepochopitelná, ale národy kolem Izraele byly schopné svým božstvům obětovat i děti – a vyvolený lid se jim při svém odklonu od Hospodina nejednou přizpůsoboval i v těchhle hrůzných praktikách! Copak by bylo možné si to u Pána Boha vylepšit takovýmhle způsobem?
Samozřejmě že ne! Boží odpověď je jasná: „Člověče, vždyť ti přece bylo oznámeno, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin! Rozhodně nemusíš konat ještě víc a ještě honosnějších náboženských obřadů. Zrovna tak ti vůbec nepomůže, když se budeš tvrdě postit a bičovat důtkami do krve a na znamení pokory polezeš do kostela po čtyřech! Nečekej, že za to u Pána Boha získáš nějakou zásluhu. Hospodin ti přece dal vědět, co od tebe čeká: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
Ale co se dá dělat s hříchem? Když jde o vysvobození z hříchu a volný přístup k Bohu, žádné lidské oběti, žádné zásluhy a úplatky nepomůžou. Proto sám Hospodin dal svého jednorozeného Syna. A Ježíš donesl naše hříchy na kříž, aby je tak jednou provždy vyřídil a zlikvidoval. Proto se můžeme učit zachovávat právo, milovat milosrdenství a v pokoře chodit se svým Bohem.
Zachovávat právo nebo podle Kralických „činit soud“ je trochu složitější, než jen dodržovat zákony. Měli bychom dbát na to, co skutečně prospívá člověku a slouží rozmnožení dobra. „Milovat milosrdenství“, to znamená prostě nemilovat jen sebe, stálé obracení od vlastního já k Bohu a k bližním. Milosrdenství jde za hranici toho, na co má člověk právní nárok, co může očekávat.
„Chození“ – i dnes se ten výraz používá – chodí spolu ti, kteří se mají rádi. Jistě že „chození s Bohem“ je něco trochu jiného. Proto je tam také dodáno „pokorně“. Ovšem rozhodující je právě vztah – vzájemné lásky, a také úcty a respektu a důvěry. A ze strany člověka je nezbytná také pokora. Hebrejský výraz vyjadřuje i „nenáročnost, střídmost“. Ve vztahu k Bohu by si člověk neměl osobovat práva, která mu nenáleží, prostě by si neměl hrát na Boha.
Jen v pokorném chození s Bohem se můžeme učit zachovávat právo a milovat milosrdenství. Trvalé společenství s Bohem, právě vztah lásky a důvěry je základ, z něhož může vyrůstat život prostoupený láskou k pravdě, spravedlnosti a milosrdenství.
Bože, náš Otče, děkujeme, že k tobě pro zásluhy Ježíše Krista smíme přistupovat volně, svobodně a s důvěrou. Prosíme tě, uč nás milovat všechno, co je dobré a spravedlivé, a lnout k tobě celým srdcem. Amen.