Kázání 21. ledna 2024

Čtení: Jr 16,14-21 Kázání: Mt 4,18-22

Milé sestry, milí bratři, hned po zprávě o začátku Ježíšovy činnosti u Matouše čteme o povolání prvních učedníků. Ježíš se nesnažil všechno zvládnout sám. Věděl, že na zvěstování Božího království, na šíření evangelia je zapotřebí pomocníků. Přijde čas, kdy zůstane sám. V rozhodujícím zápasu se silami zla ho všichni opustí. Ale ještě předtím má poslání, do něhož je nutné zapojit další lidi.
Oslovuje mě ten velice lidský motiv: nezůstat na to sám. Já jsem od dětství pořád sháněl parťáky. Když jsem ve třinácti letech dostal první kytaru, hned jsem začal hledat někoho, kdo by brnkal se mnou. Sice jsem nevěděl nic o ladění, vůbec jsem neuměl hrát (a už jsem se to nikdy nenaučil), ale to mi nezabránilo, abych začal lanařit kamarády pro naši první hudební skupinu. Ve dvou, a tím spíš ve třech nebo ve čtyřech se to prostě lépe táhne!
Ale tak jako Ježíš zahájil činnost v kraji z pohledu zbožných poněkud bezbožném, tak i učedníky si začal povolávat z lidí pro tak vznešený úkol naprosto nevhodných. Nešel hledat na teologickou fakultu do Jeruzaléma. Procházel se po břehu Galilejského moře. A koho jiného tam mohl potkat než – rybáře! Už to, že si Ježíš sám vybíral své učedníky, bylo zvláštní, protože obyčejně si žáci hledali rabína, od něhož se chtěli učit. Ale i kdyby si nějaký rabín chtěl sám založit svůj seminář a sháněl do něj studenty, asi by je těžko hledal mezi rybáři. Protože rybářské řemeslo prý nemělo dobrou pověst. Ne že by Židé neměli rádi ryby, to měli. Souviselo to s kultickými předpisy o čistém a nečistém. Ono se totiž do těch rybářských sítí během lovu chytilo kdeco. A to „kdeco“ pak museli milí rybáři ze sítí vybrat, když je čistili. Jenže tím pádem pak mohli být každou chvíli tak trochu nečistí. A se znalostí svatých Písem na tom asi taky nebyli zrovna nejlíp.
Ježíše tohle ale vůbec netrápilo. Uviděl dva bratry, Šimona Petra a Ondřeje, jak vrhají síť do moře, a šel k nim. Sestry a bratři, takhle nás vidí Pán Bůh. Nadějně. Neshlíží na nás hlavně proto, aby dával pozor na každé naše uklouznutí a neustále pátral po našich chybách a selháních. Je hrozná škoda, že si právě takhle někteří Boha představují. Pán Bůh zná nejlépe náš potenciál, i to, co my přehlížíme nebo nedoceňujeme. Vidí nás nadějněji, než jak se často vidíme my sami nebo jak na nás někdy zahlížejí druzí. A ví taky nejlépe, jak a kde si nás použít! Na soudy, posudky a odsudky druhých lidí přitom pranic nedá!
Když si vezmeme, že tohle setkání s Ježíšem znamenalo pro Petra a Ondřeje i pro Jakuba a Jana rozhodující životní zlom, může nám vylíčení celé scény připadat až nepatřičně stručné. Ježíš je uviděl a řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ A oni tam hned nechali sítě a šli za ním. Takhle to přece nechodí! Na důležité životní kroky se většinou dlouho připravujeme, snažíme se pokud možno ošetřit a minimalizovat případná rizika, necháváme si otevřená nějaká zadní vrátka, protože co kdyby… Pravda, některé změny přijdou náhle, udeří na nás jak blesk z čistého nebe; většinou ty méně pozitivní. To, co tu evangelista Matouš tak stručně vylíčil, ale není jen obyčejné setkání rabína s jeho potenciálními žáky, nebo známých, kteří už se nějaký čas neviděli. Je to Boží navštívení. Oslovení natolik naléhavé, že mu nelze odolat.
„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Když tu Ježíš povolává rybáře a pověřuje je lovením lidí, silně to připomíná oddíl z proroka Jeremjáše, který jsme dneska četli. Zmínka o rybářích a lovcích je tam součástí vážného varování, slova soudu nad lidem, který opustil Hospodina a nedal na žádné napomínání. Hospodin mu proto vzkázal: „Já si vás najdu. Až přijde čas, nikam se přede mnou neschováte, ani do rozsedlin a trhlin ve skalách!“ Ti cizí rybáři a lovci pak taky skutečně přišli a činili se, takže modláři museli do zajetí. Ale navzdory všem selháním Hospodin svůj lid neopustil.
Proto tu teď na břehu Galilejského moře stojí rabín z Nazareta a oslovuje Petra a Ondřeje. Hledá rybáře, protože lov právě začíná! Ovšem ne hon na hříšníky, který má skončit jejich ztrestáním. Hříšníci mají být zachráněni, získáni pro Boží království! Zbloudilí nešťastníci mají být vyloveni z toho, v čem se beznadějně plácají. Pán Bůh nabízí pomocnou ruku všem, kteří se topí v problémech a mají pocit, že jim hlava mizí pod hladinou! Hospodin si k téhle fantastické záchranné akci nenajímá cizince ani nevolá legie andělů. Posílá svého Syna – a jeho prostřednictvím úplně obyčejné lidi, chudé, často nevzdělané, za to někdy zbrklé a divoké, jindy připravené spíš k útěku než k statečnému boji. V evangeliu Lukášově Petr, když mu svitne, kdo to před ním vlastně stojí, vyhrkne jen: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Ale Ježíš nikam neodejde. Pánu Bohu ti obyčejní lidé stačí. On je schopen nejenom apoštoly, ale i nás poslat a vybavit vším, co potřebujeme. Protože služba nekončí, církev ještě nemá padla. Začalo to mezi Židy, kde taky jinde. Ale už prorok Jeremjáš viděl další národy, které opustí své modličky a přeludy a přijdou k Hospodinu!
Připadá mi zajímavé, že si Ježíš povolal bratrské dvojice. Jako by už v tom skromném zárodku církve byl zakomponován rodinný prvek. Jako by Ježíš už vyvolením prvních učedníků ukazoval, že církev má být společenstvím lidí, kteří jsou si blízko, znají se, vědí o sobě a mají se rádi. Vidím v tom náznak konceptu, který by právě nás v Bukovce mohl zajímat a inspirovat. Já chápu sbor jako rozšířenou rodinu. Je fakt, že tady v Bukovce je to ještě posíleno mnoha pokrevními vazbami. Ale myslím, že to odpovídá funkci, kterou by sbor, kterou by církev mohla aspoň částečně plnit: Být jakousi náhradní rozšířenou rodinou, otevřenou všem, jimž právě ty rodinné i další vazby schází.
Jak máme chápat, že první Ježíšovi učedníci bez slovíčka odporu nechali všechno na břehu, opustili svou živnost i rodinné zázemí a následovali svého Pána? To, o čem tu čteme, je jedinečné povolání do služby apoštolů, přímých svědků Ježíšových slov i činů, putujících kazatelů. Ale co to znamená dneska: následovat Ježíše, vydat se za ním? Určitě hledat jeho blízkost, ptát se na jeho slovo, nechat se jím vést. Toužit po společenství, které Ježíš tvoří. A ne třeba mnoha slovy, ale určitě i činem dosvědčovat lidem, že už se přiblížilo Království lásky a pokoje, v němž jsou pro ty nejmenší a nejposlednější našeho světa připravena čestná místa.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že nás přijímáš takové, jací jsme, s porozuměním a slitováním. Prosíme, už nás přijímat naše bližní, dopřej nám je vidět Tvým pohledem lásky. Amen.