Kázání 15. října 2023

Čtení: Iz 50,4-9 Kázání: Iz 50,10

Milé sestry, milí bratři, možná se i někomu z vás, stejně jako mně, stává, že si chcete jen zkontrolovat maily, ale pak si otevřete stránku s novými zprávami a zapomenete, co jste vlastně původně chtěli udělat. A klikáte a čtete a nebo už jen přejíždíte zrakem po titulcích a po zádech vám běhá mráz. Teror, chaos, chudoba, zdevastované životní prostředí, tisíce a tisíce zmařených životů… Mnoho z těch zpráv je rozhodně výzvou k naší solidaritě. Proto jsem tak rád, že naše církev zřídila Fond sociální a charitativní pomoci, s jehož pomocí může docela rychle a efektivně reagovat na aktuální krize. Když doklikám, znovu mi dojde, že bychom měli opravdu každý den děkovat Pánu Bohu za tu zvláštní, nepochopitelnou výsadu a dar, že můžeme žít v jedné z nejklidnějších a nejbohatších částí světa. (To říkám, i když vím, že docela hodně Evropanů to takhle jednoznačně nevidí).
Ale přece i nás se všechna ta trápení dotýkají. A ne pouze zvenčí. Utrpení není jen to, co sledujeme zpovzdálí. Covid už se zase šíří a i někteří z nás a z našeho nejbližšího okolí s nim mají čerstvou a hodně nepříjemnou zkušenost. Nemoci, stárnutí, slabost, bolest a strach se nevyhýbají ani nám.
Prorocké slovo přináší pro ty těžké chvíle dobrou radu i mocné povzbuzení. Překvapivé ale je, že výrok začíná otázkou: „Kdo z vás se bojí Hospodina a poslouchá jeho služebníka?“ Ta otázka není výrazem Božího váhání a pochybností, jestli má vůbec smysl se do něčeho pouštět, když to s námi lidmi vypadá tak, jak to vypadá. Myslím, že se tu Hospodin ústy svého služebníka docela prostě ptá: „Slyší mě někdo? Je tu někdo ochotný naslouchat – a poslechnout?“
A to je důležité, protože cesta k útěše a naději se otevírá právě tomu, kdo nastraží uši a soustředí se na Boží slovo. Můžeme tu zdáli zaslechnout Ježíšovu otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Dokážeme se spolehnout na to, co nám Bůh slibuje, a zachovat mu věrnost? Spolehnout se, i když všechno zahalí stíny a přikryje temnota? Do obrazu temnot můžeme dosadit cokoli, co nás trápí a bolí a s čím neumíme hnout, co v nás hlodá strachem a pochybnostmi a nedovolí nám klidně spát. V souvislosti prorockého spisu jde o tmu úzkosti z bezvýchodné situace, kdy se zdá vše ztraceno.
Já už tu zmiňoval víckrát, že tmu nemám rád, nerad v ní tápu a šátrám kolem sebe. V noci, když potřebuju přejít z jednoho pokoje do druhého bez rozsvěcení, abych nevzbudil děti, stihnu často několikrát narazit do skříně nebo do dveří, takže stejně někoho probudím. A což teprve temnoty, v nichž nemůžeme jednoduše stisknout vypínač a rozsvítit? Když jen hmatáme kolem sebe a zoufale se snažíme zahlédnout aspoň jiskřičku, pověstné světélko na konci tunelu, ale nikde nic? Služebník Hospodinův v tuhle chvíli neřeší, jestli jde o nezaviněnou nouzi, nebo o průšvih, který si člověk zařídil sám svou vlastní nepoučitelností. Naznačuje nám, že i v té nejhustší temnotě se ještě pořád dá něco dělat. Doufat v Hospodinovo jméno.
Lidé doufají v různá jména, asi celkem často ve jména známých a slavných osobností. Čtou jejich knihy, obvykle bestsellery, snaží se zařídit podle jejich rad nebo životního stylu. Přejímají jejich duchovní nebo politické postoje. Služebník Hospodinův jednoznačně doporučuje doufat ve jméno Hospodina. Naznačuje nám, že i v té nejhlubší temnotě můžeme při svém tápání na něco narazit, dokonce se snad i něčeho zachytit. I v té nejčernější tmě čeká ruka, které se lze chopit – nebo která uchopí nás!
Na to se spoléhal i Hospodinův služebník. Proto mohl zachovat věrnost svému Bohu. Proto vydržel i odmítnutí, výhrůžky a rány, nedal se zastrašit ani uondat svými protivníky. Ani se nedal svést k oplácení. Prostě jen dál vytrvale plnil úkol, který dostal od Hospodina: nést jeho slovo hrstce věrných, ale právě tak i těm nevěrným a zatvrzelým. Rozhodně je služebník, který tu mluví, hoden naší důvěry a pozornosti. Protože nám nekáže jako ten, který vždycky byl a je nad věcí. Útěchy a rady lidí, o nichž víme, že toho ještě moc nezažili a vlastně nevědí, o čem mluví, často příliš nefungují. Služebník sám ale čelil přívalu temnot, poznal, jaké to je, bloudit ve stínech a nevidět na krok. Může nám pomoci v našich trápeních jako ten, který sám prošel mnohým utrpením.
Nabádá nás, abychom doufali v Hospodinovo jméno. Radí nám, abychom, když už se to stane a obklopí nás tma, hledali tu neviditelnou ruku, která je přece i v té temnotě blízko. Ale říká nám ještě něco podstatného: nemáme jen doufat, ale máme se taky „opřít.“ Opřít se o svého Boha. Prorok tím nechtěl povědět, že by každý měl mít nějakého svého boha nebo bůžka, jakoukoli duchovní berličku, jíž by se mohl v nouzi zachytit. Izajáš zvěstoval ve jménu Hospodina zástupů, Boha, v něhož je možné doufat i v těch temnotách a od něhož je taky možné i v té nejvyšší nouzi něco očekávat. Protože tento Bůh se k nám hlásí a z čisté milosti chce být naším Bohem.
A my se máme zkusit o něho opřít. Léty zjišťujeme, jak se i taková docela obyčejná opora, jako třeba hůl, může hodit, jak se najednou může stát nezbytnou. Třeba i dlouho si člověk říká, že ji přece nebude potřebovat. Pak ji občas použije, ale ještě si klidně dovolí ji někde zapomenout. Jenže přijde čas, kdy už není radno ji někde nechat ležet, protože hrozí pád. Nastane chvíle, kdy se o tu hůl nebo o chodítko člověk musí opravdu opřít celou vahou, musí se na ni spolehnout. Už to není jen občasná výpomoc, ale nepostradatelná opora.
Myslím, že o něco podobného jde v prorokově výzvě. Je tam použit silný hebrejský výraz, který znamená „opřít se“, ale taky „nalehnout“. Jde tedy o něco, co se nedá udělat jen „jako“, pouze „na oko“. Buď se opravdu opřete, zatížíte ji plnou vahou, a nebo jste oporu pořádně nevyzkoušeli. A prorok nás vyzývá a povzbuzuje, abychom neváhali právě takhle naplno vyzkoušet svou oporu – Hospodina! Abychom se o něj zapřeli, na něj složili všechno, co nás tíží a zastírá nám výhled ke světlu.
Hospodin prostřednictvím svého Služebníka Ježíše nabízí svou oporu nám a lidem po celém světě, trpícím, které právě teď přikrývají temnoty bolesti, žalu, strachu a zoufalství. Náš Bůh není jen na nebesích, ve svém Synu je i tam, kde zní křik bolesti a usedavý pláč, je, ač se to zdá k nevíře, blízko i v těch temnotách.
Ježíši Kriste, náš Pane, prošel jsi údolím šeré smrti, abys mohl stát při nás v našich temnotách. Prosíme, posiluj naši důvěru, abychom se o Tebe dokázali opřít bez rozpaků a pochybování. Amen.