Kázání 27. srpna 2023

Milé sestry, milí bratři, po bojových scénách z minulé neděle znamená tenhle příběh zklidnění. A přece není ani on prost tajemství a temných stínů; Abram je ujištěn Boží blízkostí a pomocí. Ale zároveň tu musí čelit i strachu a velké temnotě. Ale tak to ve svém životě asi všichni nějak zakoušíme: že cesta víry zahrnuje oba póly, světlo i stíny, radost i smutek, pokoj, ale i stres a obavy. Pán Bůh, když volá na cestu víry, nemaluje všechno na růžovo a neslibuje jen modré z nebe. Ale zaslibuje svou blízkost a nabízí oporu i pro ty okamžiky, kdy se setmí, obzor zakryjí stíny a nitro sevře úzkost.
Abram začínal být netrpělivý. Přece jen už mu nebylo dvacet ani třicet – a ten zaslíbený potomek stále nikde! Hospodin poznal, jak se jeho vyvolený cítí a co ho trápí. Proto promluvil do jeho obav a vzrůstající netrpělivosti. Promluvil jako první, aby dal Abramovi možnost vyjádřit své pochybnosti a frustraci: „Neboj se, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá velmi veliká odměna!“
Ale nevím, jestli Abram v tu chvíli tak trochu nepřeslechl, co mu Hospodin říká. Jako se to stává i nám, že příliš pozorně neposloucháme, když nás něco trápí a plně zaměstnává. Můžou nám tak uniknout i velmi důležitá sdělení. Abram byl zcela soustředěn na svůj problém, na to, co pálilo jeho i Sáraj už pěkně dlouho: „Pořád jsme bez dětí! Kde je ten slíbený syn? To vážně všechno zdědí správce mého domu?“ Prý se to tak dělávalo. Když manželé neměli vlastní děti, adoptovali za syna třeba svého služebníka. Ten se pak o ně měl starat a zařídit i náležitý pohřeb. Za to pak zdědil jejich majetek.
Ale křivdili bychom Abramovi, kdybychom si mysleli, že jeho hlavní starostí bylo, co se stane s majetkem. Ten slíbený potomek, který pořád nepřicházel, znamenal pro něho i pro Sáraj celou budoucnost. Vytoužený syn měl být viditelným potvrzením, že se Abram rozhodl správně, když svěřil svůj život do Hospodinových rukou. Měl se stát ujištěním, že cesta Božích věrných tímhle světem neskončí, že Hospodinovo dílo bude mít pokračování.
Jaké naděje, jaká očekávání vkládáme do svých dětí? Nakolik si je spojujeme nejenom s pokračováním rodu, ale i s budoucností sboru, církve? Některé inzeráty, jejichž prostřednictvím sbory hledají nového kazatele či kazatelku, hovoří jasnou řečí: „Očekáváme práci s dětmi a mládeží. Doufáme, že nový farář bude v té práci pokračovat, a nebo ji, pokud není, nějak rozjede.“ Až mi to, přiznám se, někdy přijde trošku nespravedlivé vůči ostatním generacím…
Děti jsou důležité a práce s nimi jakbysmet, o tom není sporu. Ovšem pokud se příliš soustředíme jen na tuhle svoji agendu nebo na jiný problém, který nás momentálně pálí, mohli bychom přeslechnout nebo příliš snadno přejít to, co tu Hospodin vlastně říká: „Neboj se, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna!“
Štítem se vykrývají rány. Štít schytá všechno to, co by jinak zasáhlo bojovníka. Jestliže je nám štítem Hospodin, pak vykrývá rány, které by jinak dopadly na nás. Nelze říct, že by se nás tím pádem už nikdy nic nedotklo a nic nás nerozkolísalo. Ale i v nesnázích a rizicích, která nás během našeho putování potkávají, jsme přece v bezpečí – pod ochranou Nejvyššího. A dobrou mzdou, která je tu zaslíbena poutníkům na cestě abrahamovské víry, je sám Bůh, sám Hospodin! Ten, který je nekonečně víc než všechna naše přání a ambice a plány, víc než všechno, co si dokážeme vysnít.
Jen proto, že štítem a zaslíbenou odměnou je sám Hospodin, mohl Abram očekávat narození potomka. I my smíme pohlížet do budoucnosti své i našeho sboru s nadějí. Protože víc než na síle a odhodlání naší víry záleží na Bohu, který zůstává věrný a plní svá zaslíbení. Hospodin se dokáže ujmout i našich dětí. Osloví svým milosrdenstvím další lidi, kteří hledají, váhají a pochybují.
„Tvým dědicem bude ten, který vyjde z tvého lůna,“ odpověděl Hospodin na obavy svého vyvoleného. A pak Abramovi ukázal nebe plné hvězd. Pohled na hvězdnou oblohu je fascinující. Od dětství ve mně probouzel fantastické představy těch vzdálených světů a touhu po dobrodružství, ale také vědomi vlastní malosti, skoro ztracenosti uprostřed těch nesmírných dálav. Pro Abrama se však ten pohled měl stát příměrem nespočetnosti potomstva, které mu Hospodin probudí. A protože Abram – Abraham – je v Písmu nazván otcem věřících, může v nás každý pohled na hvězdnou oblohu probouzet vděčnou naději. Naději, že Boží spása dosáhne dál, než se vůbec odvažujeme doufat! Zástupy vysvobozených z moci hříchu a smrti nepůjde spočítat!
Abram uvěřil Hospodinu a on mu to připočetl za spravedlnost. To je slavné slovo, jímž apoštol Pavel podpírá své učení o ospravedlnění pouhou vírou v Ježíše Krista. Učení stále nové, nejednou špatně chápané. Pavel kvůli němu zřejmě občas čelil obvinění, že je příliš benevolentní volnomyšlenkář. Člověk se o své ospravedlnění přece musí nějak zasloužit, musí pro to něco udělat!
Co o víře přinášející spravedlnost říká náš příběh? V jaké situaci Abram „uvěřil Hospodinu“? Když ho zmáhaly pochybnosti a pohyboval se na hraně zoufalství! Protože nic nenasvědčovalo tomu, že by se Hospodinovo zaslíbení ještě někdy mohlo naplnit, naopak, všechny okolnosti mluvily proti! V této situaci Abram uvěřil Hospodinovu slovu, dal svému Bohu za pravdu, řekl k jeho zaslíbení své „amen“ – „Ano, můj Bože, tomu věřím a chci se na to spolehnout!“ A tuhle víru Hospodin připočetl Abramovi za spravedlnost.
Abrahamovská víra tedy není jakási dovednost, kterou si našinec za pár dní natrénuje a pak už je za vodou, bezpečná, ničím nepřekvapující jízda ve vyjetých kolejích. Víra každého dne znovu dychtí po milosti a zkouší se na ni spolehnout. Je to vztah důvěry, který se Boží milostí může právě ve zkouškách a nesnázích osvědčit a prohloubit a vyjít z nich posílen.
Celý příběh vrcholí pozoruhodnou scénou uzavření smlouvy. Obě smluvní strany tehdy skutečně procházely mezi rozpůlenými zvířaty. Zvláštní obřad měl zřejmě dosvědčit, co zaslouží ten, kdo by smlouvu porušil. Abram všechno náležitě připravil, a potom musel odhánět dravé ptáky, kteří se chtěli přiživit. Ti mrchožrouti tu zřejmě symbolizují nečisté, temné síly, které se až dodnes bouří proti Hospodinově smlouvě života.
A když zapadlo slunce, mezi rozpůlenými těly prošla ohnivá pochodeň, symbol Boží přítomnosti. Nečteme ale, že by stejně učinil i Abram. Smlouva mezi živým Bohem a člověkem není dohodou mezi Kájou a Frantou odvedle, není to jen orazítkovaný cár papíru, v nějž se lidské smlouvy nejednou mění. Hospodin za svou smlouvu ručí a my ji smíme přijmout jen jako ničím nezasloužený dar. Smlouva nestojí a nepadá se silou nebo slabostí naší víry. Stojí na Boží věrnosti a slitování. Byla stvrzena Ježíšovou krví!
Bože, náš Otče, děkujeme, že nám zůstáváš blízko i v naší slabosti a pochybách. Trváš na smlouvě, jíž jsi s námi uzavřel v Kristově prolité krvi. Prosíme, posiluj nás, abychom Ti zachovali věrnost a za všech okolností se drželi Tvého slova. Amen.