Kázání 12. února 2023

Milé sestry, milí bratři, na podobenství o nepoctivém správci u Lukáše navazuje soubor Ježíšových výroků o vztahu k majetku. Dalo by se nad ním dlouho a krásně moralizovat a lomit rukama, ale proto jsem ho nezvolil (aspoň doufám). Neobsahuje jen napomenutí a varování, ale i zaslíbení. Ježíš mluví ke své církvi, pro kterou je připraveno pravé, nepomíjející bohatství, s nímž se žádný pozemský majetek nemůže srovnávat. Ježíš i tady míří stejným směrem jako v podobenství o nepoctivém správci, který nakonec s majetkem svého pána dokázal naložit rozumně a prozíravě.
Pán Bůh pro nás chystá veliké věci! Je pro nás připraveno pravé, trvalé bohatství, které už nám nikdo neznehodnotí a nevezme. Ve srovnání s tímhle Božím darem jaksi bledne všechno, co lze v našem světě pořídit, všechno, po čem lidé dychtí, o co usilují a čím se rádi chlubí. Právě ve světle tohohle zaslíbení máme přistupovat k majetku, který je nám svěřen už nyní.
Kdo je věrný v nejmenším, bývá věrný i v něčem větším. A naopak, kdo je nepoctivý v malé věci, od toho lze těžko čekat, že obstojí ve velké. Tomuhle snad rozumíme. Když člověk nastupuje do prvního zaměstnání, jen těžko z něho hned udělají náměstka nebo ředitele a posadí ho do vedení firmy (pokud není zrovna synem uhlobarona). Musí se nejdřív osvědčit v drobnějších úkolech, začíná pěkně od píky. A když mu to jde, svěří mu něco zodpovědnějšího. Ale ta věrnost, důslednost a poctivost v malých věcech, zodpovědnost při plnění docela drobných úkolů je základ, který nejde obejít. A ukáže se to pochopitelně nejenom v zaměstnání, ale v nejrůznějších situacích. Pokud poprosíme kamaráda, aby nám během naší dovolené ohlídal byt, zaléval kytky a nakrmil kanárka, a při svém návratu najdeme kytky suché a kanárka po smrti, asi si rozmyslíme, jestli kamarádovi příště svěříme na hlídání děti.
Ježíš nám chce pomocí běžné životní zkušenosti ukázat, že naše časné hospodaření s Božími dary je zároveň jakousi přípravou a zkouškou, v níž se máme osvědčit a ukázat, co v nás vlastně je, a především, jak zachováváme věrnost Bohu a jeho slovu. Ve vztahu k majetku se zřetelně ukáže, kde spočívá naše srdce, do čeho jsme investovali svou naději. Zůstáváme v obraze podobenství o nepoctivém správci. Všechno, s čím hospodaříme, patří ve skutečnosti jedinému Pánu. My jsme (jen) správci majetku, který nám svěřil. To je naše situace, základní pozice, z níž bychom měli vycházet při veškerém svém rozhodování, jak s čím naložíme.
Podobně o sobě smýšlel i apoštol Pavel. Považoval se za „správce Božích tajemství“, šiřitele evangelia, které mu svěřil Pán. A musel připomenout i křesťanům v korintském sboru, že nemají nic, co by nebyli dostali jako dar – když se někteří začali chlubit svou duchovní vyspělostí a vytahovali se na druhé. I když se jedná o duchovní dary, princip zůstává stejný.
Já vím, je to těžké, my přece potřebujeme mít taky něco „vlastního“, něco, o čem můžeme tvrdit a vědět, že je to opravdu naše. Ale vědomí, že jsme správci toho, co nám svěřil Bůh, nás má osvobozovat. Ve věcech duchovních od namyšlenosti a pocitů výlučnosti. A co se týče hmotných statků, mělo by nám pomoci příliš se na ně nevázat. Ježíš nás nenavádí k nezodpovědnosti ani k okázalému pohrdání majetkem. Ale jako v Kristu svobodní můžeme se svěřenými dary zkoušet hospodařit i trochu odvážně a kreativně. A nemusíme se přitom vždycky nutně starat o to, čím se řídí svět kolem nás, čemu se právě tleská a aplauduje.
V závěru našeho oddílu Ježíš klidně řekne farizeům, kteří se mu vysmívali, protože milovali peníze: „Co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost!“ Jestliže nám dá Pán Bůh něco rozpoznat jako svou vůli a máme důvody se domnívat, že jednáme rozumně a správně, pak se přitom nemusíme ohlížet na to, co právě ve společnosti frčí, ani na něčí posměch a nejapné poznámky.
„Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům.“ Opravdu nemůže? Proč ne? Rozhodně to může zkusit. Takový Truffaldino ve slavné komedii Carla Goldoniho v tom dovede bruslit docela zdatně! Ale když si to zkusíme představit v reálu, osidlo spočívá právě v té představě, že se to dá zvládnout, že to lze nějak uhrát na obě strany. Takový sluha dvou pánů se nakonec nutně dostane do situace, kdy bude moci zůstat loajální pouze vůči jednomu z nich. Bude sice dál předstírat, jako že je respektuje oba stejně, ale nebude to pravda.
„Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ V řečtině je tu „mamon“. Majetek, který se stal člověku bohem a zastínil mu všechno ostatní, včetně skutečného Boha. Majetek, který už neslouží, ale ovládá, takže člověk začne otročit jemu. Když Ježíš mluví o modle, která nebezpečně konkuruje živému Bohu, nejmenuje žádného z tehdy oblíbených pohanských bohů – ale zbožštěný majetek.
Docela mě mrzí, že se tu v nezáviděníhodné pozici opět objevují farizeové. Předtím reptali, že Ježíš přijímá hříšníky. Teď se zas vysmívají Ježíšovu napomínání, protože jim nevoní. A tak jim Ježíš věnuje ještě doušku: „Před lidmi si můžete hrát na zbožné a spravedlivé. Ale Bůh zná vaše srdce, ví, čemu jste dali přednost.“
Náboženství a víra jako kšeft. Asi nejvíc Spojené státy americké jsou pověstné množstvím církví a kazatelů, mezi nimiž se může skrývat i vykuk, který si dokáže náboženstvím dobře vydělávat. A tak mě překvapil rozhovor s farářem naší církve Leonardem Tecou v novém čísle časopisu Protestant. Leonardo pochází z Angoly a v rozhovoru vyjádřil obavu, že někteří kazatelé v jeho vlasti dovedou s evangeliem také slušně obchodovat. Dokonce by považoval za dobré nějak tu alarmující situaci regulovat zákonem. Mně přitom napadá, že možná někteří z těch obchodníků původně šli do služby s čistými úmysly a ryzím zápalem. Ale když zjistili, že jim to vydělává…
„Co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost.“ Právě ve vztahu k majetku se nemusíme vždycky řídit převládajícími společenskými trendy. Investice do Božího království se asi nebude vždycky hned na první pohled viditelně vyplácet ani nám nepřinese vždycky uznání světa a větší prestiž. Podstatné je, co přinese slávu našemu Bohu, co potěší, uleví, přinese kousek radosti a pokoje. Podstatné je, když se otevře výhled k naději někomu, kdo bloudil ve stínech úzkosti a zoufalství. Bůh nás chce vést k tomu, na čem doopravdy záleží.
Na konec jsem si nechal takový zvláštní paradox: Máme se učit věrně spravovat to, co nám vlastně nepatří. A zároveň tu Ježíš mluví o něčem, co nám patří. Jen v náznaku zmíní naše dědictví. Ale z jiných míst Písma víme, že je jím Boží království a věčný život, vlastně je jím Bůh sám. Takovému daru se přece nemůže rovnat nic z toho, co náš svět kdy nabízel a ještě bude nabízet!
Bože, náš Otče, děkujeme, že můžeme stavět na Tvé stálosti a lásce. Prosíme, uč nás věrnosti v těch nejmenších věcech, abychom byli schopni v Tvé síle zvládnout i ty větší. Amen.