Kázání 14. listopadu 2021

Milé sestry, milí bratři, minulou neděli jsme se zamýšleli nad otázkou, kde lze nalézt Ježíše. A evangelium naznačilo směr: je třeba hledat v kruhu Ježíšových učedníků a učednic, ve společenství těch, kteří berou Ježíše vážně a snaží se pozorně naslouchat jeho slovu, protože mu přikládají větší váhu a důležitost než tomu, co se nabízí venku. Naděje na setkání s Kristem se rýsuje v rodině církve. Dnešní podobenství ovšem jako by k té odpovědi přidávalo nový pohled a rozšiřovalo obzor. Připomíná nám domovy pro seniory, ale taky domácnosti osamělých lidí. Směruje nás do nemocničních pokojů, ale také do azylových domů a denních center pro bezdomovce i do věznic. Klade nám na srdce místa, kde lidi strádají na těle i na duši, kde tíží bolest, strach a nouze.
Ježíš před námi načrtne velkolepou scénu posledního soudu. Syn člověka, Pán a Král, zasedne na svém trůnu a jsou před něj shromážděny všechny národy. Tím je hned na začátku vyloučena možnost, že snad existují také lidé, kterých by se závěrečný Boží soud netýkal, kteří by stáli mimo něj nebo nad ním. A soud znamená rozdělení. Pán oddělí to, co mělo smysl a bylo v jeho očích dobré a požehnané, od toho, co bylo od zlého a propadlo zániku. Spravedliví jsou odděleni od těch druhých. Jenže jejich spravedlnost nespočívá v prvé řadě v tom, co si lidé pod pojmem spravedlnost asi vybaví, ve schopnosti rozpoznat, na čí straně je právo, a rázně a nestranně rozhodovat spory. Jejich spravedlnost spočívá – v milosrdenství. Sytili hladové a napojili žíznivé, ujímali se pocestných, oblékali nahé, navštěvovali nemocné a uvězněné. A v tom všem nesloužili pouze těm potřebným, ale samotnému Kristu. Aniž by to tušili!
Skutečnost, že náš Bůh pamatuje na všechny slabé a maličké a zastává se jich, je dosvědčena už mnoha místy Starého zákona – a Ježíš jako by celou svou službou k téhle pravdě připojil pečeť. Panuje však spor o to, kdo jsou vlastně ti Ježíšovi „nepatrní bratři.“ Výklady se různí. Neměl tu náš Pán na mysli hlavně ostouzené a pronásledované křesťany, možná především putující kazatele evangelia? Myslet na pronásledované či jinak trpící křesťany je důležité. K tomu, abychom pamatovali na rodinu církve, nás vybízí i apoštol Pavel. U ní by se však náš zájem o potřebné neměl zastavit. Ježíš prosebníky, kteří za ním přicházeli, nelustroval a netřídil. Když se ho ptali: „A kdo je můj bližní?“, odvětil: „To neřeš a sám se staň bližním těm, kteří jsou v nouzi!“
Tím, co rozhoduje na posledním soudu, je láska a milosrdenství. Neprotiřečí tak tohle podobenství Pavlově učení o ospravedlnění pouhou milostí a pouhou vírou? Jak to, že tu o víře nepadne ani slovo? Musíme si snad ke spáse přece jen přispořit dobrými skutky? Přiznám se, že mě nad podobenstvím o posledním soudu podobné otázky dlouhá léta napadaly.
Existuje i výklad, že podobenství vypráví pouze o soudu nad pohany. Jen pohané zde předstupují před Syna člověka, aby byli rozděleni na dva zástupy, nebo spíše na dvě stádečka. Křesťané jsou tou dobou podle dotyčného výkladu již dávno za vodou. Já jsem však přesvědčen, že podobenství je i pro nás (a o nás). Vždyť je čte církev, dostalo se i mezi starocírkevní perikopy. Proč, pokud by bylo jen „o těch druhých“?
A pavlovské zvěsti o spáse pouhou milostí skrze víru neodporuje, neprosazuje záslužnictví. Vždyť ti spravedliví neprokazovali milosrdenství proto, aby si něco zasloužili a získali u Pána Boha co nejvíc kladných bodíků. Jen si všimněme jejich překvapení! Nevěděli, jak důležitá a životodárná je ta pomoc, kterou prokazují, nejenom pro ty hladové a nahé a osamělé, ale i pro ně samotné! Spravedliví se nesnažili něco si zasloužit. A nespravedliví vůbec netušili, že se míjejí s Kristem, a tím i s životem!
Na čem záleží a co rozhoduje před Boží, Kristovou tváří, je láska a milosrdenství. Vždyť sám apoštol Pavel napsal i tahle slova: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ A Jan k tomu dodává: Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.“ Víra, která se neprojeví láskou, je pouhou klamnou iluzí a útěkem ze světa.
Podobenství má tedy především zdůraznit, na čem před Bohem záleží, čím On měří kvalitu a smysluplnost života. Jak si všiml novozákoník Jiří Mrázek, skutky milosrdenství jsou tam vypočítávány pořád dokola, až to vypadá jako stylistická neobratnost. Jenže ony se tam opakují proto, aby si je posluchači a čtenáři evangelia dobře zapamatovali! Profesor Pavel Filipi k tomu poznamenal, že tohle podobenství nemáme „ve svých biblích proto, abychom se poučili, jak to bude probíhat, ale proto, aby to tak nemuselo probíhat. Ne tedy: jak to bude. Ale: aby to tak nebylo.“ Vždyť Král, jemuž je svěřen soud, nepřišel proto, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Pán Bůh si nelibuje v záhubě hříšníků, nechce, aby někdo zbytečně promarnil a prošustroval život, kterým ho obdaroval.
Máme vzít na vědomí, že na posledním soudu nebude rozhodovat hloubka našich myšlenek, vytříbenost teologie nebo propracovanost bohoslužeb, modliteb a písní, ale způsob, jakým odpovíme na milost, kterou nám prokazuje náš Bůh. Jako rozhodující se ukáže láska „skrze víru dělající“, náš vztah k trpícím, nuzným a odstrkovaným.
Ti, o nichž tu Kristus mluví, jsou skutečně nepatrní, pro svět prakticky neviditelní nebo přímo nežádoucí. Jsou vždycky kousek stranou, mimo hlavní proudy a centra pozornosti. Choulí se na nárožích ulic, hledají útočiště v azylových domech a noclehárnách a kde se jenom dá. Čekají dlouho a nejednou marně na azyl v uprchlických táborech. Odpykávají si trest ve vězení. Zakoušejí bolest, úzkost a osamění na lůžku v nemocnici, v hospicu, v domově důchodců. S nimi se solidarizuje Kristus. Co víc – tito nepatrní jsou Kristovými bratry a sestrami – On, Král, je jejich bratrem!
Ježíš Kristus se s námi chce setkávat nejenom v našich kostelech a modlitebnách, ale také na místech, kde lidé strádají nedostatkem, trpí nemocemi, kde jsou ohroženi úzkostí a zoufalstvím. Čeká nás tam, kde je zapotřebí naší lásky a milosrdenství.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že nám trpělivě připomínáš, co je skutečně důležité. Prosíme, dej, ať Tě na svých cestách nepomíjíme, ať jsme tam, kde nás chceš mít. Amen.