Kázání 25. června 2017

Milé sestry, milí bratři, minulou neděli jsme začali číst 1. knihu Samuelovu. Otevírá ji příběh Chany, ženy, která toužila být matkou. I když ji její manžel Elkána miloval, Chana převelice trpěla svou neplodností, a také posměchem a urážkami své protivnice, druhé Elkánovy manželky Peniny. Chana své trápení odevzdala Hospodinu v úpěnlivých modlitbách. Složila slib, že pokud jí Hospodin obdaruje chlapcem, svěří ho do Boží služby. A Hospodin se nad ženou slitoval. Chana porodila chlapečka a dala mu jméno Samuel. Když chlapce odkojila, splnila slib a dovedla Samuela do Hospodinovy svatyně v Šílu. Malý Samuel byl oddělen, aby celý svým životem sloužil Hospodinu.
V biblickém vyprávění teď nenásleduje dojemná scéna loučení, ale Chanina modlitba. Tam, kde by se možná dalo očekávat vzlykání a slzy, Chana oslavuje Hospodina. Na milost a slitování odpovídá splněním slibu, který Pánu Bohu dala, chválou a vděčným vyznáním. Její modlitba silně připomíná řeč žalmů, volání dalších Božích svědků, kteří byli podobně jako šťastná maminka vysvobozeni z veliké tísně. Chana nemluví jen o tom, co někde vyčetla, ale o vlastní zkušenosti. Ten dotek Boží milosti jí otevřel ústa k chválení.
„Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospodinu.“ Ten „roh“ zasluhuje vysvětlení: v biblickém světě je symbolem síly a moci. Proto byli bohové s oblibou zobrazováni s rohy. Když tu Chana mluví o svém rohu, který se zvedl díky Hospodinu, pak to můžeme vyložit tak, že to byl právě Bůh Izraele, kdo ji vrátil sílu a postavil znovu na nohy. Hospodin ji, naprosto bezmocnou a vyčerpanou, vrátil zpět do života.
Teprve v tuhle chvíli také Samuelova maminka odpovídá „nepřátelům“. Asi nám jako první přijde na mysl Penina, která svými jedovatostmi Chanu pěkně potrápila. Ale určitě tu nejde pouze o Elkánovu druhou manželku, ale také o protivníky Boží. Vedle zbožných, kteří Hospodinu důvěřují a chválí ho nejen ústy, ale i skutky, jsou tu také ti, kteří vedou „povýšené řeči“ a nejdou daleko pro nějaké tvrdé, urážlivé slovo. Lidé, kteří s živým Bohem nepočítají. Jsou „s Hospodinem ve sporu“ – nedbají na jeho přikázání, odmítají je, protože si chtějí sami určovat pravidla. Budeme-li moci, jak doufám, číst v 1. Samuelově ještě kousek dál, zjistíme, že ti svévolní bezbožníci nepáchají své temné skutky někde za horami, daleko od Izraele, ale přímo uprostřed vyvoleného lidu!
Když Chana zakoušela chvíle urážek a ponižování, neuchýlila se k odplácení. Ani teď ve své písni nehrozí ohnivým peklem (i když zmínka o podsvětí se tu také najde). Spíš je důrazně upozorňuje, že Hospodina je třeba brát vážně a respektovat. Proto On je svrchovaným Pánem nad vším stvořením. Modlitba a vyznání šťastné maminky ale míří k celému společenství Božího lidu. Chana všem dosvědčuje Hospodinovu absolutní moc a svrchovanost. I při veškerém lidském pachtění a namáhání jen Hospodin má v rukou úspěch i neúspěch člověka. Pyšného a zpupného může zbavit postavení a naopak povýšit poníženého. Může obdarovat, ale také jmění odebrat. Hospodin má moc i nad srdcem člověka. Klidně zažene na útěk armádu udatných hrdinů – a rozechvělému, vystrašenému srdíčku naopak dodá odvahy. Kdo dal tolik síly a odvahy reformátorům církve, že v rozhodujících chvílích neuhnuli, ačkoli čelili ohromné převaze?!
Hospodin je Pánem nade vším a nade všemi. Při tomhle vyznání hrozí nedorozumění, riziko, že začneme Hospodina – třeba aniž bychom si to uvědomili – ztotožňovat s nezvratným osudem, že si živého Boha spleteme s netečným božstvem, jehož vůli nelze nijak ovlivnit, takže je všechno rozhodnuto předem. Není. Chana chválí Boha, se kterým se právě dá mluvit, a dokonce se s ním dá pohnout – protože Hospodin je pohnut lidským utrpením, právě skutečnost lidské nouze a trápení vede Hospodina k zásahu.
Vyznáním Hospodinovy svrchovanosti Chana potvrzuje, že přijala chlapce, který se jí narodil, jako Boží dar. Vůbec všechno dobré, co dostáváme a prožíváme, zůstává nakonec darem Hospodinovy milosti – ne něčím, na co bychom měli automatický nárok, protože jsme se přece tolik snažili a nadřeli. Chanina modlitba vede k pokoře – ne k odevzdanosti nebo apatii – ale k pokornému vědomí, že i když jsem vynaložil hodně úsilí a získal mnohé, pokud se třeba i naplnily moje životní tužby a plány, děkovat za to nemám sám sobě, ale tomu, který zůstává Pánem nade mnou i mým vlastnictvím. Zároveň tu zní vyznání, že Hospodin má vše pod kontrolou, a to i v čase, kdy se člověku zdá, že se některé věci a lidé jakékoli kontrole zcela vymykají.
Hospodin nejenom že má svrchovanou moc, On ji také používá. Živý Bůh jedná. Hospodin po stvoření světa nesložil ruce v klín. Dal člověku prostor k životu a svobodu. Ale neopustil ho a neopouští. V Chanině modlitbě najdeme něco o tom, jakým způsobem Hospodin se svou mocí nakládá:
„Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka; posadí je v kruhu knížat… střeží nohy svých věrných…“ Pán Bůh zasahuje tam, kde je to třeba. Zastává se hladových, vystrašených, neplodných, lidí odkopnutých a zapomenutých, ubožáků, kterých se jejich okolí štítí a straní. V tom všem zjevuje svoji spravedlnost, tak moc odlišnou od běžných pořádků našeho světa. Spravedlnost, jejíž záměry dokonale naplnil Ježíš Nazaretský.
To je ta spravedlnost, která se i nás ujímá a dává nám život. A chce nás inspirovat a vést, otvírat nám oči, abychom rozpoznávali Krista v těch nejubožejších. I kdyby devadesát devět procent obyvatel našeho státu volalo: „Žádné migranty a válečné uprchlíky tady nechceme, co kdyby mezi nimi byl nějaký terorista,“ neměli bychom se k tomu volání připojit. A kdyby nám celý zástup vlivných politiků a volebních lídrů tvrdil, že největším problémem a zátěží naší ekonomiky jsou právě ti migranti a bezdomovci a nezaměstnaní a tzv. zneužívači sociálních dávek, neměli bychom jim skočit na špek. Biblická svědectví jako je Chanina modlitba nám ukazují, kam bychom měli soustředit svůj zájem, kde je třeba naší solidarity.
Modlitba rozradostněné maminky ale není jen poučením, ale hlavně chválou. Podobnou píseň jsme dnes slyšeli ze Zjevení Janova. Tam zněla chvála v nebesích, před Božím trůnem. Ať se tady na zemi děje cokoliv, chvály Boží v nebi neumlkají. Posláním církve pak je, aby tyhle chvály milosrdného, slitovného Boha neutichaly ani tady na zemi. Nejenom svým úsilím, sbírkami a dary, ale i svým zpíváním máme světu vydávat svědectví o Bohu, který nasazuje svoji moc ve prospěch maličkých a bezmocných.
Radujeme se z tvých skutků, Hospodine! Naše naděje má oporu jen ve tvém slitování. Pomáhej nám, abychom v úsilí o spravedlnost a solidaritu dovedli následovat Ježíše, aby On pro nás zůstával rozhodujícím měřítkem. Amen.