Kázání 30. dubna 2017

Milé sestry, milí bratři, už jste si někdy při nějaké příležitosti kvůli své křesťanské víře připadali jako cizinci, nebo jen prostě trochu mimo? Křesťané na území římské říše, kterým psal apoštol, se tak mohli cítit. Zřejmě jim začínalo hrozit pronásledování. Minimálně pro část lidí ze svého okolí byli podezřelým živlem. Ono taky věřit v Boha, který ani nemá žádný pořádný obraz nebo sochu a od svých ctitelů nepožaduje žádné oběti, protože tu hlavní oběť přinesl za své věrné On sám? Tvrdit, že spása spočívá v chlapíkovi, který skončil na popravčím kříži jako nejhorší zločinec? Věřit, že právě jeho Bůh vzkřísil z mrtvých a svěřil mu veškerou moc na nebi i na zemi? Nezlobte se, ale to je fakt zvláštní náboženství!
Boží vyvolení – a zároveň příchozí a cizinci. Přiznám se, že těch chvilek, kdy si připadám možná ani ne jako cizinec, ale spíš jako mimoň, jako bych se ocitl někde na Marsu, časem spíš přibývá. Když sleduji, jak v zemích, které jsem považoval za bašty demokracie a obhájkyně svobody, získávají stále větší podporu lidé, kteří používají jako jeden z nástrojů své politiky lež, slibují spoluobčanům nesmysly a snaží se v nich probouzet a živit strach a úzkost…
V pátek večer na setkání střední generace jsme si trochu povídali o tom, jak se zamlžují rozdíly mezi pravdou a lží, jak se vlastně neustále posouvají hranice toho, co je přijatelné a normální. Takže si pak věřící člověk, který trvá na tom, že ještě pořád existují nějaká Boží přikázání, kterých je třeba se držet, připadá poněkud nepatřičně – a nejednou narazí.
Tím pojmem „příchozích“ apoštol vyjadřuje: „Milí bratři, milé sestry, vaše pravá vlast je jinde. Do skutečného, trvalého domova teprve směřujete.“ Jiný apoštol k tomu dodá: „My však máme občanství v nebesích!“ Je však třeba dát pozor: skutečnost, že do svého pravého domova teprve směřujeme, vůbec neznamená, že náš současný pozemský život je snad méně cenný a méně hodnotný! Naopak – v naději Božích vyvolených je možné prožívat naplno současnost. Chvíle štěstí a radosti v děkování a chvále, smutek a vyčerpání v naději, že se milostivý Bůh zase ujme zesláblého těla i duše.
Nejsme vyzýváni k tomu, abychom ze sebe cizince za každou cenu dělali, abychom si ode všech a ode všeho neustále udržovali ostražitý, chladný odstup a byli v jednom kuse v opozici. Naše postavení docela dobře vystihuje rčení „ve světě, ale ne ze světa.“ Můžeme a máme se účastnit veřejného života, kdekoli se chystá něco dobrého, klidně přiložit ruku k dílu. Jako je tu náš Bůh pro nás a s námi, měli bychom i my zkoušet být svým bližním co nejblíže, snažit se nedorozumění a roztržky řešit, plůtky a zdi mezi lidmi raději bořit než stavět, příkopy spíš zasypávat než prohlubovat.
Ovšem zároveň k té naší existenci ve světě má patřit také schopnost říci v pravý čas: „Dost. Do toho já nejdu. Tohle nemůžu.“ I když říci jasné NE nebývá v některých situacích vůbec jednoduché, zvlášť pokud člověk čelí většinovému názoru. V některých ohledech by zkrátka církevní společenství měla představovat jakousi alternativu. Třeba svým důrazem na odpuštění a vstřícnost vůči druhým, i cizincům! Nebo na soudržnost manželství a rodiny, o níž je třeba pečovat a třeba pro ni i něco obětovat. Určitě by vás napadla spousta dalších příkladů.
Jako ochrana proti nebezpečí pádu do pýchy a povýšenectví snad poslouží vědomí, že naše vyvolení a povolání je čistě dílem Boží lásky. Pán Bůh si vyhlédl nás, ne my jeho. A nevyhlédl si nás proto, že bychom byli lepší než ostatní. V knize Deuteronomium takhle promlouvá Mojžíš ke shromáždění Izraele: „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví…“
Tedy: „Moji milí, nejste vyvoleni proto, že jste lepší, chytřejší, schopnější, ale protože vás Hospodin miluje – a zůstává pořád věrný přísaze, kterou dal už praotcům Izraele. Naše vyvolení je důsledkem Boží neochvějné věrnosti a bezpodmínečné lásky, kterou nelze nijak zdůvodnit, jen přijmout. Protože Hospodin je právě takový, nabízí účast na nové smlouvě v Kristově prolité krvi všem čeledím a národům. Naděje a zaslíbení i pro nás. Vírou v Krista se připojujeme k velikému zástupu Božích dětí.
Byli jsme vyvoleni a posvěceni Duchem svatým. Posvěcením nezískáváme auru bezchybnosti a patent na rozum. Ani jím nejsme definitivně vytržení ze všech běžných starostí a trápení tohoto času, abychom se nadále věnovali už jen věcem nebeským. Posvěcení je oddělení – k nové existenci v trpělivé důvěře a živé naději, a také k poslušnosti Ježíšových přikázání.
O tom, co tahle poslušnost v následování Ježíše obnáší, jsme si už něco řekli. Takže teď ještě pár slov k tomu „očištění pokropením krví Ježíše Krista.“ Na první poslech to nedává dobrý smysl: krev přece spíš znečišťuje než očišťuje. Dá pěknou fušku dostat skvrnu od krve z oděvu pryč. Ale v biblické pohledu krev skutečně očišťuje – od poskvrny hříchu. Až když byl lid pokropen krví obětních zvířat, mohli izraelští starší vystoupit spolu s Mojžíšem a Áronem na horu před Hospodina a společným jídlem stvrdit smlouvu. Oběťmi zvířat si Izrael nekupoval Boží odpuštění. Ty oběti mu trvale připomínaly, že hřích přináší oddělení od Boha a smrt. Smrt zvířete za život obětníka.
K definitivnímu, trvalému očištění od všech vin bylo třeba jiné oběti. Takové, kterou mohl přinést jen sám Bůh. Ježíšova oběť přináší dokonalé očištění. V jeho vzkříšení nás Bůh povolává do života ve společenství, které už nemůže natrvalo přervat a zničit ani smrt. Jako účastníci nové smlouvy můžeme slyšet a vděčně přijmout apoštolské: milost vám a pokoj v hojnosti.
V původním řeckém textu mají ta slova větší dynamiku: milost a pokoj kéž se vám rozhojní, ať vám přibude toho dobrého! Ve víře tak smíme počítat s působením milosti a darem pokoje. Dokonce můžeme doufat, že Pán Bůh svá dobrodiní ještě rozhojní, že milost prostoupí náš život a ujme se také těch, za které prosíme, a Boží pokoj se přece jen rozšíří a uzdraví srdíčka churavějící nervozitou a stresem. A my pocítíme dotek Božího království.
Chceme žít z důvěry v tebe, Pane Ježíši Kriste, i když nás někdy zmáhají zmatky a problémy. Prosíme, prosazuj se v našem žití mocí svého Ducha, ať umíme přitakat dobru a zlo odmítnout ve všech jeho podobách. Amen.