Kázání 17. dubna 2017

Milé sestry, milí bratři, po zprávě o prázdném hrobu následuje v evangeliu podle Marka takový stručný souhrn svědectví o zjeveních Vzkříšeného, velmi zhuštěný oproti podání ostatních evangelistů. Vše je završeno krátkou zprávou o nanebevstoupení. Dnes zůstaneme u svědectví o setkání se Vzkříšeným.
Nejdříve se Ježíš setká s Marií z Magdaly. Ona to jde oznámit učedníkům, kteří truchlí, drží za Ježíše smutek. Mariině svědectví neuvěří a zřejmě truchlí dál. Potom se Ježíš zjeví dvěma učeníkům, když jdou na venkov. Mohlo by se jednat o setkání s učedníky putujícími do Emauz. I tihle dva si setkání nenechají pro sebe a jdou se o svůj zážitek podělit s ostatními. Ale ani oni se svou zprávou u ostatních neuspějí. Je trochu zarážející, že celému oddílu dominuje slovo „nevěřili“ případně „nevěra“. Lidskou reakcí na zprávu o vzkříšení Ukřižovaného je zděšení, úžas a nevěra!
Ale to, co by nás při prvním i druhém čtení mohlo poněkud frustrovat – „Co tedy budeme dělat, když zvěsti o vzkříšení nebyli schopni uvěřit ani Ježíšovi nejbližší?!“ – má ve skutečnosti sloužit k našemu povzbuzení. Protože Ježíš za těmi nevěřícími přišel! Ano, za těmi, kteří ho vůbec nečekali a zřejmě už se chystali sbalit kufry a vypadnout z Jeruzaléma, dřív než si pro ně taky někdo přijde. Ježíš tady nepřichází za učedníky, kteří uvěřili dobré zprávě a už ho toužebně vyhlížejí, ale za svou skeptickou a, nebojme se toho slova, nevěřící církví!
Zjevil se jedenácti a káral jejich nevěru a tvrdost, doslova „sklerózu“ srdce. Stejným výrazem byli na jiném místě pokáráni farizeové, když se snažili od Ježíše získat potvrzení práva na rozvod, tedy práva propustit manželku. Co z toho plyne? Že i Ježíšovi nejbližší nerozuměli Božímu dílu o mnoho lépe než ti nejzavilejší protivníci!
Když jde o to, přijmout živého Boha v jeho spasitelných skutcích, porozumět jeho cestám milosrdenství, zůstává lidské srdce samo o sobě stejně nechápavé a zatvrzelé, ať se jedná o sebejisté srdce náboženského virtuóza a exhibicionisty, nebo o strachem se chvějící srdíčko učedníka nebo učednice. Co se týče Božích věcí, zůstává i to nejstatečnější a nejmoudřejší srdce uzavřené a naprosto neschopné porozumět – dokud se ho nedotkne sám Pán!
Všichni stejně potřebujeme setkání se Vzkříšeným, jeho slovo, pomoc jeho svatého Ducha. Proto se tady shromažďujeme, abychom naslouchali evangeliu a prosili o Ducha svatého, který má moc naplnit naše srdce moudrostí, darovat porozumění, probouzet víru. Jen sám Vzkříšený Ježíš může mocí svého Ducha proměnit smutek v radost, ustaranost a únavu v odhodlání vyjít s dobrou zprávou za hranice církve.
Ještě poznámka: k setkání se Vzkříšeným došlo „když byli u stolu.“ Připomíná to příběh emauzských učedníků u Lukáše. Těm se také otevřely oči a poznali Ježíše až v „lámání a rozdávání chleba.“ Tady u Marka to není tak zřetelné, ale přesto se pravděpodobně jedná o odkaz na večeři Páně. Ta je příležitostí k setkání se Vzkříšeným, posiluje společenství s ním i mezi učedníky a učednicemi navzájem. Církev neudělala příliš dobře, když se soustředila na řešení otázky, jakým způsobem je Ježíš přítomen v chlebu a vínu – a na té otázce se začala dělit. Já jsem přesvědčen, že stačí prostá víra, že Ježíš je přítomen v celém dění večeře Páně. A jde právě o prohloubení společenství bratří a sester, v jehož středu je Ukřižovaný a Vzkříšený. Jsem v každém případě rád, že v Bukovce slavíme večeři Páně víckrát než pětkrát šestkrát do roka.
„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření!“ Takový František z Assisi vzal Ježíšův příkaz doslova a kázal opravdu celé přírodě. Nic proti tomu, nicméně především se tu myslí na lidi. Na tom, zda přijmou Boží slovo a připustí, aby proměnilo jejich život, závisí samozřejmě také to, jak se budou chovat k ostatnímu Božímu stvoření – jestli jako dobří správci a ochránci, nebo jako obyčejní kořistníci a lupiči.
Je tu výslovně zmíněn celý svět. Smrt a vzkříšení Hospodinova věrného služebníka, Ježíše z Nazareta, je událost kosmického dosahu. Ve zvěstování Kristova evangelia se naplňují SZ zaslíbení, také to z knihy proroka Izajáše. Pán Bůh od počátku s láskou myslel nejenom na Izrael, ale i na ostatní národy. A je nejvyšší čas, aby se všichni dozvěděli, že mocnostem zla, rozkladu a zániku už zvoní hrana a otvírá se budoucnost, kterou připravil Ten, jenž je láska a milost a slitování. Ta dobrá novina, která má dorazit až do končin země má přitom konkrétní obsah. Není to jen nezávazné povídání o tom, že se máme mít rádi. Jejím obsahem je sám ukřižovaný a vzkříšený Ježíš.
Hospodin je ovšem Bůh, který nejenom vysvobozuje, ale také soudí. Soud už vlastně probíhá, když se káže evangelium a lidé se rozhodují, jak se k Boží nabídce postaví. Není slovo o soudu takovým trochu nepatřičným stínem na jinak krásném závěru evangelia? Přijměme jako fakt, že Pánu Bohu není jedno, jestli se k němu člověk otočí čelem nebo zády. Není mu jedno, čemu člověk slouží, čemu zasvěcuje svou existenci, jak nakládá se svým životem.
Jak vlastně Hospodin soudí? Jak soudil svůj nevěrný lid? Nesesílal hromy a blesky. Jen na okamžik poodstoupil a nechal ty, kteří na něj zapomněli a chtěli si pomáhat sami, ať si tedy chvilku sami pomáhají, když od svého Boha nic nečekají a nestojí o něj. Výsledek byl vždy katastrofální. Co taky hříšnému člověku zbude, když odmítne Boží odpuštění, milost a naději? Co – kromě nekonečného starání a plahočení? Rozhodující je, že Hospodin nechce, aby někdo živořil bez výhledu a bez naděje. Proto vytrvale nabízí svoji pomoc – evangelium Ukřižovaného a Vzkříšeného!
Dobrá zpráva má dorazit až do nejvzdálenějších končin země. Ty vzdálené končiny přitom nezačínají někde na druhé straně naší planety, ale často jen kousek od nás – v našich rodinách, na našich pracovištích, v domovech důchodců a nemocnicích, nebo třeba v obchodě, kam si chodíme kupovat rohlíky. Není člověka, který by nepotřeboval smíření a naději.
Pane Ježíši Kriste, svěřuješ své církvi převzácný poklad evangelia. Prosíme tě, uč nás, jak s ním máme nakládat, jak co nejlépe naplňovat tvé poslání. Amen.