Kázání 26. března 2017

Milé sestry, milí bratři, dnešní oddíl z proroka Micheáše není jen temným poselstvím o rozkladu všech hodnot, o soumraku jedné společnosti. Svědčí také o světle, které vzejde i uprostřed těch nejčernějších temnot, o naději, která neumírá ani po těch nejtěžších pádech a nejhrozivějších životních karambolech. Prorok nabízí východisko, které tu je navzdory všemu, co bylo zničeno a pošlapáno, mluví o naději, která je i jeho doufáním, které se ze všech sil drží právě v situaci, která vypadá naprosto bezvýchodně.
Rozklad společnosti, svévole a bezpráví a bezohlednost, rozpad i těch nejužších rodinných vztahů. Když jsem četl tuhle kapitolu Micheáše, zazněl mi v uších ztrápený povzdech jednoho bratra v Kristu, cizince žijícího léta v naší zemi, který se mi před lety svěřoval s tím, co ho v Čechách potkalo, kdo všechno ho během posledního roku podrazil. Uzavřel tenkrát slovy: „Víte, kdyby tady existovala aspoň nějaká pravidla! Třeba i pravidla zločinců, když už na to přijde, ale aspoň něco, na co by se člověk mohl připravit a nějak s tím počítat. Ale tady neplatí žádná pravidla, a to je problém!“
Jakou pomoc, jaké řešení pro takovou dobu nabízí prorok? Vyhlížet k Hospodinu, čekat na Boha. Co vy na to? Není to trochu málo? Někteří křesťané i lidé světští vytýkají církvi, že se málo angažuje v některých oblastech, třeba v politice, že se nedostatečně zasazuje o změnu poměrů. Profesor Jakub Trojan, když nám přednášel etiku, se nás v následující diskuzi přímo zeptal, jestli kandidujeme do zastupitelstva ve svých obcích. Já jsem musel přiznat, že ne a ani se nechystám. Ale nikdy jsem netvrdil, že by křesťané neměli dělat do politiky. Jistě mohou. A jsem rád, že někteří z vás byli nebo jsou ve zdejším zastupitelstvu. Je takt, že v některých oblastech, zvlášť co se týče pomoci těm nejpotřebnějším a nejslabším, nikdy nemůžeme udělat dost.
Mě podobné otázky nutí znovu promýšlet, jaké je nejvlastnější poslání mě jako kazatele, a také sboru a církve. Pod tím „čekáním na Boha,“ k němuž se uchyluje prorok a které je výzvou i pro nás, si nemáme představit ochablou, rezignovanou apatii, nezúčastněné vyhlížení konce. Když Micheáš vyznává: „Můj Bůh mě vyslyší,“ tak to znamená, že s Bohem mluví, volá k němu, o něco prosí. Čekání na Hospodina se odehrává v modlitbách. I starosti, konflikty a nepořádky, do kterých nemáme jak zasáhnout, i lidi, s jejichž kroky zásadně nesouhlasíme, můžeme v modlitbě odevzdat Hospodinu.
K čekání na Hospodina patří vyznání, přiznání se k Bohu, který vidí, slyší a odpovídá a nebude pouze přihlížet tomu, co se děje s jeho stvořením. V čekání na Hospodina a jeho spásu můžeme odolat pokušení přidat se a splynout s davem, přizpůsobit se momentálním podmínkám a raději moc nevyčuhovat v prostředí, kde někdy jen pouhá zmínka o Bohu a víře vyvolá smích a pohoršení. K víře v Hospodina patří na jednu stranu i jistá zdravá nepřizpůsobivost, a na druhou stranu dodržování určitých pravidel – samozřejmě ne pravidel zločinců, ale dobrých Božích přikázání, jak je poznáváme z Písma, pravidel, která prospívají životu.
Prorok se modlí v důvěře, že jeho Bůh je na dosah, že je blízko i v té době, kdy se nezdá, že by panoval a bděl nad svým lidem, nad světem a jeho událostmi. Ubezpečuje i nás, že Hospodin o svých dětech ví, jeho vyvolení se mu neztrácejí z očí a z mysli v dějinných zvratech a zmatcích. Nemizíme svému Bohu z dohledu ani v těch okamžicích, kdy je naším údělem spíš smutek než radost, kdy jsme spíš nemocní než zdraví, kdy nás skličují naše osobní průšvihy a obkličuje tma.
„Neraduj se nade mnou, má nepřítelkyně! Padla-li jsem, povstanu, sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin.“ Promlouvá dcera sijónská, Izrael. Ale kdo je ta „nepřítelkyně“? Nelze určit jmenovitě konkrétní postavu. Ale stačí, co se o ní dočteme. Je to ta, která se sijónské dceři vysmívá: „Kde je Hospodin, tvůj Bůh?“ Nepřítel, který v tuhle chvíli má převahu a vítězí. Snaží se ponížit poražené. Nakonec ale za těmi slovy posměchu můžeme vytušit dávného pokušitele a našeptavače, který tak rád lidem nalhává: „Budete jako bohové!“ A když to nešťastníci zkusí a upadnou, je to zase ten pradávný nepřítel Boha i lidí, který provinilému, zdeptanému člověku našeptává: „Kdepak je ten tvůj Bůh, kampak se poděl? Je konec, už nemáš vůbec žádnou naději. Vzdej to!“ Ďábelské našeptávání, kterému je třeba nepodlehnout.
Rozdíl mezi dcerou sijónskou a „nepřítelkyní“ nespočívá v tom, že by jedna byla čisťoučká jako lilie a druhá nenapravitelná hříšnice. Boží děti se od svého okolí neodlišují tím, že by už byly absolutně bez hříchu, bez jediné poskvrnky. Jde právě o rozpoznání a vyznání vin. Jde o pravdivé, upřímné vyznání, že když Ježíš zemřel za hřích světa, umíral také za mou osobní vinu, zaplatil i za má selhání. Právě díky té milosti, kterou mi Pán Bůh prokazuje, můžu rozpoznávat, že i já nesu svůj díl viny na tom neradostném stavu světa a společnosti. Pak také mohu pochopit, že jsem svým proviněním neublížil jen sobě, případně dalším lidem, ale i Bohu! Proto je tam doslova „hřešila jsem Hospodinu“. Každý hřích se Pána Boha osobně a velmi bolestně dotýká a probouzí jeho hněv.
K živému Bohu nelze přistupovat jinak, než s upřímným vyznáním vin, ale také s nadějí že nás pozvedne, uzdraví, vyvede na světlo. Prorocká slova evokují obraz vězně, kterého po mnoha letech v temné kobce vyvedli ven na světlo a propustili. Odhození velké tíže, čerstvý vzduch v plicích – a světlo, které hřeje, hladí, konejší… Světlem je Boží spravedlnost, která hříšníka omilostňuje, místo doživotí vyhlašuje amnestii, místo smrti přináší život a svobodu.
Protože Bůh je blízko, protože přišel v Ježíši Kristu, aby prosadil svou spravedlnost, role se obrátí. Posměvač, který se pase na bídě a zoufalství svých bližních, bude překvapen a zaskočen. A ti, kteří se, někdy obklopeni temnotami, modlí a vedou tichý boj o zachování víry, naděje, lásky a milosrdenství, ti, kteří dychtivě čekají na Boží slitování, spatří světlo. Tmy se rozestoupí a už pro ně nebude místa.
Pane Ježíši Kriste, veškerá naše naděje spočívá ve tvém slitování. Prosíme, svým slovem nás obracej od tmy ke světlu, od hněvu k odpuštění, od strachu k naději. Tobě důvěřujeme, tebe vyhlížíme, náš Pane a Spasiteli. Amen.