Kázání 4. dubna 2021, Velikonoční neděle

Milé sestry, milí bratři, Ježíšovým protivníkům brzy svitlo, že mrtvý Nazaretský by pro ně mohl být stejně nebezpečný jako živý. I když se jim podařilo dostat Ježíše do hrobu, na klidu jim to nijak nepřidalo. To už asi zjistil nejeden diktátor, bažící po moci, že ani likvidací odpůrců si pokojnější noci nepřivolal, protože prolitá krev dokáže mluvit, ba křičet a budit ze spaní. Velekněží si u Piláta pro jistotu vymohli, aby vojáci po tři dny střežili Ježíšův hrob. Protože co kdyby... A tak byl hrob zapečetěn a Ukřižovaný dostal zvláštní čestnou stráž.
Zatímco učedníci byli někde pečlivě schovaní, ženám to prostě nedalo. Evangelista Matouš nelíčí žádné zvláštní důvody, proč se obě Marie vypravily ráno ke hrobu. Proč navštěvujeme hřbitovy? Trochu zavzpomínat, poděkovat za to, co jsme mohli společně prožít, v tichu a ústraní dát průchod zármutku. Co bylo, bylo, a už se to nevrátí... A pak do toho tichého příšeří stesku, dojetí a pláče vstoupí – Bůh!
Ten evangelista Matouš si ale libuje v kontrastech a vizuálních efektech! Nastalo veliké zemětřesení a z nebe se vší parádou sestoupil anděl Páně a odvalil ten veliký kámen. Ovšem ne proto, aby Ježíše vysvobodil, ale aby se ženy mohly přesvědčit, že hrob je už prázdný! Křivdili bychom vypravěči podezřením, že jen hraje na efekt a snaží se za každou cenu zaujmout. On nám svědčí o převratné události kosmického dosahu, o Božím svrchovaném zásahu do panství smrti. Mezi všemi těmi oslnivými a ohromujícími efekty, které mají zdůraznit jedinečnost události, nám nesmí uniknout ono „s nebe“. Zásadní a vítězný úder proti silám zmaru a rozkladu, rozhodující rána mocnostem smrti musela přijít shůry, mohl ji zasadit jen sám Bůh.
Člověk ve své vynalézavosti nezná mezí a dokáže spoustu skvělých věcí. Současná etapa dějin se nese ve znamení neustálého pokroku v nejrozmanitějších oborech lidské činnosti. Ještě docela nedávno se mohli mnozí těšit iluzemi, že věda a technika dokážou vyřešit skoro všechno. Ale na jednoho nepřítele jsme pořád krátcí; a události posledního roku nám to velmi bolestně a tvrdě připomínají.
Je tu však někdo, kdo si i s tím posledním nepřítelem dokáže poradit a už také zasáhl do panství smrti, když jí vyrval svého jednorozeného Syna – náš Bůh! Celá ta oslnivost zjevení a hra světel a zvuků nás má jen víc soustředit na událost prázdného hrobu, na skutečnost, že se tu do Ježíšovy věci vložil jeho nebeský Otec. A protože v celé Ježíšově usilovné službě šlo o nás, protože On ztělesňuje Boží slitování, odpuštění a smíření, jde v události prázdného hrobu i o každého z nás! I my máme nastražit uši a pozorně naslouchat, co anděl Páně vyřídil překvapeným ženám. Ovšem nejsou tu jen ženy, ale také ti strážci, příslušníci hrdé římské armády. Od začátku asistují u téhle události dvě různé skupiny svědků a každá z nich o ní bude referovat úplně jinak. Zatímco ženy slyší z úst anděla povzbuzení, které osvobozuje od strachu, strážci se třesou strachy a jsou bez sebe hrůzou.
Zvěst o vzkříšení působí takhle protikladně až dodnes: jedny utěšuje a dodává jim naději i odvahu postavit se lži a bezpráví, druhým, těm, kteří se snaží využít strachu ze smrti ke svým nekalým záměrům, vzkříšení bere vítr z plachet. Zdá se mi, že „nebojte se“ určené ženám zároveň naznačuje, že ti vojáci se klidně můžou ještě chvíli klepat strachem. Nesmíme zapomenout, že strážci tu reprezentují ty, kteří je poslali, Piláta a jeruzalémskou honoraci. Ti ať se klidně ještě chvilku bojí. A s nimi všichni, kteří pohrdají pokorou a tichostí a sázejí na hrubou sílu, nenávist a posilování vlastní moci. Nedá mi to, když nepříliš daleko od nás jeden vládce už zase shromažďuje svá vojska u hranic a nepokrytě vyhrožuje sousedovi zničením. Myslím, že takové věci lidé nedělají jen z touhy po moci, ale hlavně ze strachu. Ze strachu, že se jich druzí přestanou dostatečně bát. Ze strachu, že o tu moc přijdou. Je to protiklad cesty, kterou otevírá vzkříšení, cesty úlevy, naděje, lásky.
Otevírá se nová cesta života, protože Ježíš v hrobě není! Co vlastně znamená ono „není zde“? Boží Syn nezůstal na místě, které mu vykázali hříšníci. Boží dílo záchrany zbloudilého člověka nebylo zničeno, nezkrachovalo na golgotskému kříži, jak byli všichni, úplně všichni přesvědčeni – učedník neučedník, velekněz nevelekněz – v okamžiku Ježíšova skonu! Pán Bůh se to nevzdal, nepřipustil, aby láska, pravda a naděje zůstaly zamčené v hrobě. Bůh ve svému Synu promluvil obživující slovo naděje do naší denní reality slabosti, bolesti, bezmoci a umírání. A tohle jeho vítězné Slovo platí a nikdo je nezvrátí!
Ženy se musely rychle vydat na cestu, aby vyřídily učedníkům evangelium o Ježíšově vzkříšení. Strach se v nich mísil s velikou radostí. Tak se to někdy stává, že se v člověku perou emoce, když se přihodí něco nečekaného, překvapivého, šokujícího, až je toho prostě příliš mnoho najednou. Tak to bývá, když do našich smutků a úzkostí a vyčerpání promluví Bůh a nám svitne, aspoň na okamžik zahlédneme a připustíme si, že On skutečně má tu moc vysvobodit!
Byl nejvyšší čas, aby se ženy rozběhly za učedníky, protože vzkříšení znamená nejenom naději a velikou radost, ale také setkání a společenství. Přímo před očima se nám tu v evangelijním příběhu rodí nové společenství, které nebude stát jen na nejistém základu lidských dohod a kompromisů, ale právě na té zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání. Vzkříšení dává život církvi.
K prvnímu setkání došlo ještě na cestě. Ženám vyšel naproti sám Vzkříšený. Čteme, že ženy „objímaly jeho nohy“, ale řecké slovo naznačuje, že se ho prostě chytily, zmocnily se ho a nechtěly ho pustit. Klidně si můžeme představit, jak se Kristus snažil jemně vyprostit z jejich objetí, v situaci, kdy člověku hrozí, že bude samou láskou umačkán. Evangelista nás však nechtěl jen potěšit dojemnou scénou. Naznačuje, že k tomu, abychom mohli dobrou zprávu šířit dál, potřebujeme sami zakusit blízkost Vzkříšeného, setkat se s ním v jeho slovu.
O to, aby se nové Boží dílo nezarazilo hned na začátku, se postará sám Pán. Kristus jde před svou církví. Tohle měly ženy vyřídit učedníkům, tohle slovo Vzkříšeného je mělo vylákat z úkrytu a povzbudit k pouti do Galileje. Vzkříšený jde před námi – s tou důvěrou se smíme pouštět do své služby. Boží dílo lásky v našem světě, i v našem národě a našich obcích, není závislé jen na tom, co my vymyslíme, naplánujeme a odpracujeme. Právě tak ani nekončí s tím, co my třeba nedomyslíme nebo nedoděláme. Ať se právě daří lépe nebo trochu hůř, nikdy v tom nejsme sami.
Závěr dnešní perikopy potvrzuje, že dezinformace a manipulace veřejného mínění nejsou vůbec moderní vynález. Když se strážci oklepali z šoku, oznámili velekněžím, co se stalo. Za Pilátem nemohli, ten by jim dal... A velekněží opět usoudili, že trocha korupce neuškodí. Cítím v tom kus hodně černého humoru: zrazení Ježíše Jidášem je vyšlo dost lacino; za průšvih s prázdným hrobem museli zřejmě zaplatit daleko víc. Ale „povedlo se“, dezinformace o krádeži Ježíšovy mrtvoly se úspěšně rozšířila. Zvěst o vzkříšení a fáma o krádeži těla, pravda a lež, obě se nabízejí lidské víře. Každý, kdo slyší, se musí rozhodnout, čemu přitaká a na co se spolehne...
Pane, děkujeme za evangelium vzkříšení. Když na nás dotírají stíny únavy a strachu a smrti, prosíme, připomínej nám, že ve víře máme podíl na Tvém slavném vítězství! Amen.