Kázání 28. března 2021

„Už jste to slyšela? Vjel do Jeruzaléma a lidi ho vítali jako krále! A pak šel rovnou do chrámu a udělal tam prý pěknej průvan! Že by to byl opravdu ten, kterého čekáme?“ „Já vám povídám, sousede, že nějaký Galilejec nám tady nebude diktovat, co můžem a co nesmíme! Necháme se snad učit od chlapa, který připochodoval z nějaký tramtárie? Ještě jsem neviděl, aby se někdo takhle choval! Prý „prorok Ježíš“, cha, takových už tu bylo! Říkám vám, že tohle nedopadne dobře!“ Možná i takové a rozhodně spousta dalších řečí se tehdy šířila Jeruzalémem jako velký požár. Kdo to jenom je, že si nechá prokazovat královské pocty? Toho oslíka asi bude muset vyměnit za něco většího, pokud se chce postavit Římanům! A co to má kolem sebe za lidi? Kdyby to aspoň byla pořádná povstalecká armáda – ale to je jeden chudák a zkrachovalec vedle druhého! Táhnou se za ním všude a úplně mu visí na rtech. Je fakt, že kdyby teď vydal jediný povel, tak...
Ale Ježíš žádný povel nevydal, po celý čas vjezdu do Jeruzaléma důstojně mlčel. Volal a jásal zástup jeho následovníků: „Hosanna synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Není divu, že to s celým městem otřáslo, podobně jako již při Ježíšově narození. Pán přichází a už samotná jeho blízkost působí, že se všechny dosavadní zdánlivě pevné jistoty otřásají a věci už nebudou, jak byly dřív.
Setkávají se tu vlastně dva zástupy: následovníci Ježíše s obyvateli Jeruzaléma a jedni druhým svědčí o tom Přicházejícím. Církev vzdává chválu svému Pánu, modli se k němu, slaví jeho příchod, který znamená záchranu, ale také soud nad tím, co se proti Bohu bouří. Církev chválí a vyznává – a její svědectví probouzí v lidech kolem otázky: „Kdo je ten, kterého vítáte? Proč upínáte svou naději právě k němu? Mohla by to být naděje i pro mě?“ Mnohá srdce jsou dnes plná otázek; jen odpovědi na ně už lidé nečekají moc od církve. Ale i to se může změnit...
Říkám si nad tou scénou vítání Krále, jestli se my evangelíci přece jen nedržíme až příliš při zdi. Vím, že pochody pro Ježíše a další pouliční akce nejsou zrovna naše parketa. Ale myslím, že nám všem mělo jít o sdílení prožívané víry, o bezprostřední setkání, ve kterém jde křesťan, kristovec, s kůží na trh, jinak to prostě nejde. Víte, asi mě trochu nastartovala i ta ekumenická bohoslužba, které jsem se mohl ve čtvrtek zúčastnit. Měl jsem z ní radost a cítím velkou vděčnost, že můžeme s pardubickými křesťany dělat takhle různé věci společně a spolu vyznávat to jméno, v němž jediném je spása. A měli bychom možná také být víc připraveni na to, že to jméno Ježíš způsobí něco nečekaného, možná i otřes – v životě někoho, s kým se setkáme, ale i v našich životech, že nám Pán Bůh třeba trochu zpřehází náš dobře zavedený žebříček hodnot a různé věci už nebudou jako dřív. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma tvořil vlastně jen jakýsi majestátní úvod k tomu, co potom následovalo. Rozhodně s otřesy ještě ani zdaleka nebyl konec!
Protože Ježíš zamířil rovnou do chrámu. A vstoupil tam vskutku razantně – jako Pán, který přichází do svého, jako ten, kterému to tady patří. Ty, kteří tam obchodovali, vymetl podobně, jako vymítal démony z posedlých. Nabízí se otázka, jak to vlastně mohl provést. Copak se nebránili? Nebránili. Nesmíme zapomenout na ten velký zástup následovníků a příznivců, který měl Ježíš v tuhle chvíli za zády. Proto se i velekněží a zákoníci omezili pouze na slovní protesty. Ozbrojený zásah proti Ježíšovi by mohl vyvolat malou občanskou válku, do které by se vzápětí vložili ještě Římané.
Ježíšův zásah proti obchodování v chrámu neznamená, že bychom v našem kostele nemohli prodávat Evangelický kalendář nebo Na každý den. Ježíš tím ovšem neprotestoval ani proti byznysu jako takovému. Nestaví se tu do jedné řady se zakuklenci, jejichž tlupy se v posledních letech spolehlivě vyrojí poblíž zasedání G7, představitelů hospodářsky nejvyspělejších zemí, a podobných setkání, a protestují pomocí hesel, ale taky dlažebních kostek i Molotovových koktejlů.
Celé to vypadalo jako velice praktická věc – měnit peníze a prodávat vše, co bylo třeba k obětem, přímo ve vnějším chrámovém nádvoří, které bylo přístupné i pohanům. Cizinci, kteří chtěli obětovat Hospodinu, si nemohli všechno přinést s sebou. Ale Ježíš proti tomu rázně zakročil; ne kvůli byznysu, ale kvůli tomu, kde se ten obchod odehrával. V ekumenickém překladu máme jednou „chrám“, jednou „nádvoří“, ale v řečtině je všude stejné slovo, které označuje svatyni, Hospodinovo svaté místo. A tam kšeft a s ním často spojené praktiky prostě nepatří!
Ježíš svůj zásah sám vysvětlil: „Můj dům bude zván domem modlitby...“ Místo určené pro modlitby, pro to nejtěsnější, nejintimnější obecenství s Bohem, prostor, v němž se má člověk plně soustředit na Boha a jeho slovo a cele se mu odevzdat, takový prostor nemůže zároveň patřit něčemu jinému. Na tohle musí církev dávat veliký pozor, protože se peníze řeší a budou řešit i nadále. Je jasné, že se penězi musíme zabývat. Ale jde o to správně chápat, jaké je jejich místo, kde a jak mají sloužit – a kde a za jakých okolností se řešit nemají. Církev bude investovat a trochu podnikat, proč ne. Ale při všem našem snažení bude třeba nezapomínat, proč to děláme a k čemu to celé má sloužit.
Dům Boží musí zůstat místem modlitby a společenství s živým Pánem, pokud tam má dojít k obnově a uzdravení. Podle zvláštní zprávy v 2. Samuelově se zdá, že slepí a chromí neměli do chrámu přístup. Když je tady Ježíš uzdravuje, umožňuje jim tím nejen opět naplno žít, ale navrací je do společenství s Bohem, boří další z rozdělujících bariér. Dodnes všude tam, kde se křesťané s otevřeným srdcem obracejí k svému Pánu a hledají jeho slovo, mohou nevidoucí oči prohlédnout a spatřit, co jim zůstávalo skryto, a člověk zdeptaný a zlomený hříchem je schopen zase vstát. Všude, kde se lidé vděčně a bez výhrad chopí přicházející milosti a lásky, padají opevnění, v nichž se člověk pokoušel ukrýt před svým Stvořitelem, hroutí se všechny překážky a rozdělující zdi mezi lidmi.
Záleží na zodpovězení té základní otázky: Kdo to je? Kdo to k nám vlastně přichází v osobě Ježíše z Nazareta? Jedni mu vzdávají královskou čest a přistupují k němu s prosbami o pomoc a slitování. Jiní se však cítí ve své zbožnosti bezpečni i před živým Bohem a nejsou ochotni připustit, že by Pán Bůh opravdu mohl přijít tak blízko a činit si nárok i na to místo, které oni považují za své.
Velekněze a zákoníky pobouřilo Ježíšovo jednání, ale ještě víc chvála z úst dětí. Obrátili se proto na Ježíše, aby zjednal nápravu. A on jim odpověděl slovy žalmu osmého. Čímž jim asi pro tu chvíli zavřel ústa. Protože podle slov žalmu si chválu z úst nemluvňátek a kojenců připravil sám Hospodin. Ježíš tím svým protivníkům naznačil: „Přátelé, to vy jste přece měli volat! A když tu jen stojíte a naštvaně si něco brumláte, zastoupili vás ti maličcí!“ Do svého chrámu vstoupil Ten, který se obejde bez mocných a sebejistých, protože je schopen prosadit své záměry i prostřednictvím maličkých. Bůh, který i ve svém ponížení a tichosti zůstává Králem hodným chvály a díků,
Pane, přinášíš nám neklidným a ustaraným pokoj a smíření. Děkujeme a prosíme, daruj nám také moudrost ke svědectví a odvahu k milosrdenství. Amen.