Kázání 1. listopadu 2020

Čtení: Ž 119,57-64 Základ kázání: L 11,24-28

Milé sestry, milí bratři, na uzdravení němého a následné podobenství o příchodu Silnějšího, který přemáhá mocnosti zla, Ježíš ještě navázal krátkým varovným příběhem. I když je posedlý vysvobozen, i když zakusí uzdravení v setkání s Ježíšovou mocí, není ještě vyhráno. Nečistý duch bloudí po bezvodých, vyprahlých místech, kde marně hledá odpočinutí. Hledá oddech, ale nenalezne. A tak se rozhodne, že se vrátí tam, odkud byl vyhnán. A vida! Jeho příbytek je vymetený a uklizený, lze přeložit i „ozdobený“, jak mají kraličtí. Pozoruhodné je i to zobrazení člověka jako příbytku, připraveného k přijetí návštěvy. Návštěvy nebo nájemníka? Nebo dokonce celé organizované bandy?!
Nad Ježíšovým slovem se mi vybavuje, jak těžké bývá skutečně znovu začít, vytrvat v dobrých předsevzetích, nesejít ze správné cesty. I když se člověka podaří nějak vyprostit z moci toho, čím byl spoután, pořád existuje značné riziko a dost vysoká pravděpodobnost, že se posedlost v nějaké formě znovu vrátí. Jako příklad se nabízí léčba závislostí. Nemalá část alkoholiků znovu sáhne po sklence (či rovnou lahvi) oblíbeného nápoje, Narkoman začne opět shánět pervitin. Náruživý hráč neodolá a zase zasedne ke kartám nebo hracímu automatu a půjčuje si, kde se dá i nedá, protože mu už dávno nezbylo, co by ještě mohl vsadit. Ovšem projevy zla jsou velmi různorodé a neomezují se jen na problémy závislých. Jak nám důrazně připomínají události posledních dní a měsíců, mám teď na mysli především teroristické útoky ve Francii, člověka mohou taky zcela ovládnout démoni slepé nenávisti a nepochopitelné brutality, nečistí duchové lži a fanatismu. Osobně nechápu, jak si může někdo při pohledu na to čiré zlo způsobené lidskou rukou dál myslet, že démoni jsou pouhé pohádkové obrazy...
Slova evangelia nám však mají povědět ještě něco jiného: po Ježíšově zásahu byl posedlý uzdraven, jeho „příbytek“ byl vyčištěn – ale zůstal prázdný, a právě proto v ohrožení. Ježíšovo slovo tady zpochybňuje iluzi zlaté střední cesty, jakési „duchovní neutrality“. Však také v zápasu mezi dobrem a zlem žádná skutečná neutralita neexistuje! Co vlastně udělal člověk, o němž Ježíš mluví, špatně? Nechal svůj „dům“ prázdný, vymetený, vyprázdněný. Jako by tu Ježíš naznačoval, že „dům“ lidské mysli a srdce nikdy nezůstane neobsazený. Záleží jen na tom, kdo se v něm zabydlí.
Protikladem a protivníkem všech nečistých duchů a démonů je Duch Ježíšův, Duch lásky, pravdy a pokoje, který všechny tyhle nečistoty vymítá. Ovšem tento Duch nikdy neznásilňuje – právě na rozdíl od všech duchů nečistých. Je svobodným darem Božím. Probouzí důvěru a naději, volá k lásce. Těší, povzbuzuje, vede člověka k tomu, co je dobré v Božích očích; ale nikdy mu nebere jeho svobodu. Člověk se mu může také uzavřít a rezolutně ten vzácný Boží dar odmítnout. I ten, kdo už se setkal s Ježíšem, zakusil osvobodivou moc jeho slova a prožil úlevu a radost, kterou přináší Duch svatý, může ten skvělý Boží dar nechat ležet ladem a jít dál svou cestou. I člověk, který už okusil Ducha svobody, se může taky rozhodnout, že si bude raději i nadále žít jen po svém, že Pána Boha vlastně nepotřebuje, protože už teď všechno zvládne sám. Někdo může dojít k tomu, že opustit poznanou pravdu pro něho bude výhodnější a snad i bezpečnější. Ale ve skutečnosti se tím vydává na velmi nebezpečnou cestu.
Ježíš nevaroval pouze toho němého, kterého právě uzdravil. Snažil se oslovit také své protivníky, kteří ho obviňovali ze spojení s ďáblem nebo po něm požadovali nějaké ohromující, nevyvratitelné znamení jeho mesiášství. Ježíš mluvil k zástupu, v němž každý človíček sám se musel rozhodnout, jestli to, co Nazaretský říká a koná, je z Ducha svatého, a nebo z úplně jiného ducha. Tváří v tvář Božímu pozvání v Kristu Ježíši nebylo a není možné zůstat neutrální.
Dobře, ale je opravdu tak snadné bezpečně rozlišit, co pochází z puzení Ducha svatého, a za čím stojí jiní duchové? Umí tohle křesťané vždycky stoprocentně rozeznat? Bylo snad vždycky všechno, co učila a prováděla církev, z Ducha svatého? Když čtu aktuální zprávy a rozhlížím se, co se u nás a ve světě děje a jak se do těch událostí zapojují křestané, když mi do e-mailové pošty přistává jedna petice za druhou, zjišťuji, že s něčím mohu bez problému souhlasit. Ovšem nad jinými věcmi bývám v rozpacích a některé výroky a skutky bratří a sester v Kristu mi působí mrazení v zádech a budí ve mně neodbytné otázky: Může tohle být z Ducha? Nebo jsou tu při díle nějací jiní duchové?
Jak tohle rozeznat? Máme po ruce nějakou pomoc? Na to odpovídá krátká epizodka, která v evangeliu následuje. Když Ježíš kázal, jedna žena v zástupu se neudržela a zřejmě mu skočila do řeči: „Blaze té, která tě zrodila a odkojila!“ Ale Ježíš odvětil: „Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“ Ani v nejmenším se tu nechce naznačit, že by si snad Ježíš málo vážil své maminky Marie. Podle tehdejších židovských představ štěstí matky spočívalo ve velikosti jejích synů. Zvolání ženy tady představovalo kladnou reakci na Ježíšova slova. A i když mluvilo o mamince, vyzdvihlo nakonec samotného Ježíše.
Ježíš však na ně hned zareagoval a ve své odpovědi zdůraznil, v čem spočívá skutečné blaho člověka. Blaze je tomu, kde slyší Boží slovo a také podle něho jedná. Ježíš v tomhle oddílu evangelia sice nemluví o Duchu svatém, ale soustřeďuje naši pozornost na tu rozhodující pomoc k rozlišování díla Ducha a duchů jemu odporujících. Boží slovo je a má zůstat rozhodujícím měřítkem veškerého křesťanova mluvení i jednání. Ono je tou hlavní a nezastupitelnou pomocí, abychom mohli rozpoznat dílo Ducha svatého. A Duch zároveň dává správné porozumění slovům Písma a pomáhá, abychom poznání Boží vůle byli schopni uplatnit v praxi.
Protože máme právě za sebou Den reformace, sluší se připomenout: když se představitelé církve zpronevěřili svému poslání a povýšili své vlastní záměry nad vůli Boží, snažili se zároveň Bibli před prostými věřícími schovat, zatajit, co všechno v ní stojí. A právě tak není náhodou, že každá reformace, světová i ta česká, byla spojena se znovuobjevením Písma a evangelia, s návratem ke svědectví proroků a apoštolů.
Ten, kdo s prosbou o pomoc Ducha „obrací své nohy k Božím svědectvím“, drží se slova Božího a podle poznané pravdy jedná, je blahoslavený. Sám Bůh mu blahopřeje a hledí na něj se zalíbením. Kdo takto jedná, kdo zůstává prostřednictvím Slova a Ducha v kontaktu se svým Pánem a Spasitelem, smí se těšit nadějí, že „dům jeho srdce“ zůstane v dobrých rukou.
Sestry a bratři, přeji Vám hodně radosti ze Slova. Kéž nám žádná starost ani úzkost tohoto času nezastře výhled k Božímu království. Kéž ve světle slova Božího dovedeme porozumět, kde je nás zapotřebí, jak můžeme prospět, povzbudit, utěšit. Amen.

Modlitba
Náš nebeský Otče, děkujeme, že smíme tento den i v době, kdy jsou mnohé věci jinak, než jsme zvyklí, slavit jako den zvláštní, oddělený pro Tebe a pro společenství. Děkujeme za ty, s nimiž nás spojuje Tvá láska v Kristu, a to pevněji než všechny vazby pokrevní. Prosíme za ně i za všechny blízké, které nám dáváš. Prosíme, shlédni na nás milostivě a odpusť, čím jsme Tě v uplynulých dnech opět zarmoutili, čím jsme ublížili svým bližním. Prosíme, naplň nás svým Duchem lásky, pokoje a odvahy, abychom odolali všemožným pokušením, ale taky strachu, zmatku a malomyslnosti. Prosíme o Tvé požehnání ve jménu Ježíše Krista.
Svěřujeme Ti křesťany, kteří opouštějí společenství církve, protože nenalezli přijetí a pomoc, kterou potřebovali, všechny, kteří ztrácejí víru i naději. Svěřujeme Tvému slitování náš sbor i celou církev, abychom dovedli rozlišit, co je z Ducha, a stáli za evangeliem slovem i skutkem. Svěřujeme Tvému milosrdenství všechny nemocné, pacienty v nemocnicích a léčebnách i ty, kteří je ošetřují, obyvatele domovů pro seniory i pečující personál, všechny, které trápí úzkost, osamělost a zármutek. Svěřujeme Ti všechny zasažené hrůznými teroristickými útoky i ty, kterým právě v těchto dnech někdo vymývá mozek a snaží se je zasvětit temným božstvům nenávisti. Svěřujeme Ti lidi, kteří se pokoušejí začít nový život a bojují s pokušením i s předsudky a odsudky svého okolí, všechny zklamané životem, frustrované, dezorientované. Pane, smiluj se!

Přijmi nás, když k Tobě v naději Tvých dětí voláme: Otče náš...

Písně: EZ 433, 631, 624, 419 Svítá 57, 90, 242

Požehnání
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen.

Tags: