Kázání 13. dubna 2020, Velikonoční pondělí

Čtení i základ kázání: L 24,13-35

Milé sestry, milí bratři, dva zarmoucení a zklamaní učedníci opouštějí Jeruzalém, aby se tam v závěru vyprávění co nejrychleji vrátili se svým podivuhodným svědectvím. I když to na sto procent vypadalo, že v Jeruzalémě už „není co řešit“ a všemu je konec, přece právě tam začne něco úplně nového! Pán Bůh se těch míst, která vyvolil – a o lidech to platí též! – jen tak nevzdává, neopouští je, má s nimi dál své plány, i když třeba naše oči vidí jen totální prohru, i když se zdá, že z tohohle uschlého dřeva už žádný výhonek nevyraší, že tady už nikdy nikomu pšenka nepokvete. Učedníci opustili Jeruzalém, kde prožili hrozný šok a zklamání, ale budou se tam muset zase vrátit, aby mohli být účastníky úplně nových věcí.
Učedníci živě debatovali o tom, co se ve městě událo; však taky bylo co probírat! A najednou už spolu nešli dva, ale tři. Někdo se k nim připojil. Nám evangelista okamžitě prozradí, že to byl Ježíš. Ale učedníci ho nepoznali. Napadne nás, že jim oči zastřel právě ten šok a zármutek; když býváme hodně rozrušení, také někdy nejsme schopni pořádně vnímat, co se kolem nás děje nebo kdo na nás právě mluví. Ale o tohle zastření smyslů tu asi nepůjde, aspoň ne v prvé řadě. Snad tím chtěl evangelista naznačit, že přítomnost Vzkříšeného už je jiného rázu než pozemského Ježíše. Není proto o nic méně skutečná, ale je už to něco jiného, než když Ježíš se svými blízkými šlapal po prašných stezkách Galileje a Judska. Poznání Vzkříšeného není v silách přirozeného člověka, lidské oči zůstávají zastřené, dokud je sám zmrtvýchvstalý Kristus neotevře. Vzpomeňme na setkání se Vzkříšeným, které zaznamenal evangelista Jan: Marie Magdalská si Ježíše spletla se zahradníkem! Nejde tu pouze o zrak zastřený zármutkem a vyčerpáním; pro převratně nové věci, které tvoří, může otevřít oči jen sám Bůh.
Ježíš se jakoby nic zapojil do hovoru: „O čem to spolu rozmlouváte?“ A učedníci se zarazili: „To jsi fakt asi jediný z celého Jeruzaléma, kdo o ničem neví?“ Ježíšovi nedalo moc práce pobídnout je, aby to ze sebe všechno vysypali – všechny ty zklamané naděje a nenaplněná očekávání: „Tolik jsme doufali, že Ježíš je ten, který má vykoupit Izrael. Ale zdá se, že je po všem. Ženy sice přiběhly s historkou o prázdném hrobu a dokonce o vidění andělů a někteří z nás si ověřili, že s tím hrobem mají pravdu. Ježíše však nikdo neviděl.“
Na tato slova učedníků ovšem Ježíš zareagoval překvapivě ostře (ekumenický překlad poněkud zjemňuje): „Ó, vy nerozumní, se srdcem (příliš) tupým, abyste uvěřili všemu, co mluvili proroci!“ To znamená: co se týče Hospodinovy cesty s jeho lidem, na straně vyvoleného lidu se toho za celá ta staletí mnoho nezměnilo. Pořád stejná natvrdlost a zpozdilost, pořád stejná nedoslýchavost a slepota. Pokud měla přijít nějaká zásadní změna – a je zřejmé, že jí bylo zapotřebí – mohl ji způsobit jedině Pán Bůh! Naštěstí pro Izrael i pro nás se ani Bůh nijak nemění ve své stálosti a milosrdenství. Proto to nové připravil a způsobil ve svém Synu, protože byl a zůstává věrný, jak o něm svědčí Písma.
My bychom se ale neměli soustředit na výtku, ale na slova, která následují: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Otázka sama předpokládá odpověď: Jistě měl. Bylo to třeba. Někteří vykladači vidí právě v tomhle Ježíšově výroku centrum celé perikopy. Ježíš nebyl zabit nešťastnou shodou okolností, jak to tak někdy chodí při složitých mocenských hrách. Právě skrze kříž vešel do své slávy. Obojí bylo nezbytné: kříž nás vysvobozuje z moci hříchu a oslavený Ježíš se nás ujímá, probouzí a chrání naši víru. Ukřižování a vzkříšení patří nerozlučně k sobě.
Tohle „bylo to třeba“ nemůže pochopit nikdo z chladného odstupu zvenčí, tady nelze zůstat v pozici „nezaujatého“ pozorovatele. Skutečný význam kříže a vzkříšení se otvírá pouze tam, kde zakusíme tíži vlastních selhání a zasvitne poznání, že si sami nevystačíme, tam, kde zatoužíme po odpuštění, po nové naději, kterou nikdo z vlastních zdrojů nevydoluje.
Pak, přímo na cestě, začala biblická hodina. Ježíš začal učedníkům vykládat Mojžíše a proroky, tedy tu část Bible, kterou my křesťané nazýváme Starým zákonem. Ukazoval jim ta místa v Písmu, která se vztahovala na něho. Zůstává samozřejmě otázkou, o kterých oddílech Starého zákona je tu konkrétně řeč. Obecně se myslí především na svědectví o Mesiáši, například u proroka Izajáše. Ale já se domnívám, že k těm textům, které ukazují k Ježíši Kristu, můžeme klidně započítat všechny oddíly Písma, které svědčí o Boží lásce a věrnosti člověku a o smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Izraelem. V každém případě je tohle jedno z jasných svědectví, že Starý zákon patří do křesťanské Bible plným právem a nemůžeme se bez něho obejít.
Při rozhovoru nad Biblí to rychle uteklo. Když se přiblížili cíli své cesty, Ježíš jako by chtěl jít dál. Pro nás asi trochu překvapující motiv, který ovšem nemusí mít složité vysvětlení. Ježíšova přítomnost v našich shromážděních, jeho milost v našich životech není a nikdy nebude samozřejmá, vždycky zůstane darem. Učedníci učinili, co mohli: naléhali na Ježíše, aby zůstal. „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ „Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá, zůstaň s námi, den se nachýlil,“ zní text jedné z písniček, která mi ani trochu nestárne (a jsem vděčný, že ji zařadili i do Dodatku). O Ježíšovu přítomnost, o Boží smilování je stále třeba prosit v modlitbách. Ježíš se dal pozvat, vstoupil do domu, zasedl s učedníky ke stolu.
Boží Syn přišel, aby byl s námi. Když trpěl, když procházel „roklí šeré smrti“, cílem bylo právě tohle společenství. Tehdy u stolu, v „lámání chleba“, při večeří Páně ho poznali. On však zmizel jejich zrakům. Znamení, že přítomnost Vzkříšeného zůstane vždy zcela svobodná a neuchopitelná, nevynutitelná. Ale, říkám si, snad to byla i pobídka. Učedníci totiž náhle nejenom poznali, že ten, kdo šel celou dobu s nimi, byl Ježíš. Oni najednou taky věděli, co teď mají udělat: vrátili se hned, ještě ten večer zpátky do Jeruzaléma k ostatním učedníkům.
Tam nás vede vzkříšený Kristus: do společenství, kde spolu bratři a sestry čtou a vykládají Bibli a v modlitbách chválí, vyznávají a prosí a shromažďují se kolem stolu Páně, aby přijali občerstvení a posilu do svých denních starostí a zápasů. Vzkříšený nás zve, abychom pozorně naslouchali a dívali se kolem sebe. Když nám to On dá, zaslechneme jeho hlas ve slovech evangelia a zahlédneme ho v tom kruhu kolem stolu Páně, ve tvářích bratří a sester, a také v těch slabých a maličkých, kteří čekají na naši pomoc. Když nám to On dá, zahlédneme a pochopíme, že byl s námi právě tenkrát, když jsme zmatkovali a trnuli strachy, a do těch našich starostí promluvil: „Pokoj vám.“ A nám se ulevilo a srdce nám zahořela. Amen.

Modlitba
Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá a den se nachyluje, zůstaň s námi, když do našich životů pronikají stíny smutku, bolestí a vyčerpání, když bloudíme a máme strach, co s námi bude dál. Prosíme, zůstávej svou milostí s naším sborem, provázej nás v tom zvláštním čase tísně, kterým procházíme. Buď s námi v problémech, které řešíme, obdaruj nás moudrostí a prozíravostí i chutí sdílet Tvé dary. Prosíme, provázej svou církev, otvírej jí Písma, aby stála věrně v Tvé pravdě a vážila si svobody, k níž ji povoláváš.
Prosíme za všechny lidi v naší zemi i ve světě, kterým je právě v těchto hodinách špatně a zápasí s bolestí a strachem. Smiluj se nad těmi, kteří úpěnlivě vyhlížejí pomoc, i nad lidmi, kteří už ani nevědí a nechápou, co se s nimi děje. Smiluj se nad těmi, kteří prokazují druhým službu milosrdenství, nad politiky a státníky a dalšími, na nichž spočívá velká zodpovědnost.

Svatý Bože, voláme k Tobě tak, jak nás to naučil Ježíš: Otče náš...

Písně: EZ 341, 667, 662, 350

Požehnání
Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a všude. Pán se všemi vámi! Amen.