Kázání 12. ledna 2020

Milé sestry, milí bratři, po zprávě o Ježíšově narození, útěku do Egypta a stěhování do Galileje, se v Matoušově vyprávění Ježíš znovu objevuje z ničeho nic už jako dospělý. Přišel za Janem a Jan poznal, kdo před ním stojí a žádá ho o křest. A snažil se velmi energicky Ježíšovi jeho úmysl rozmluvit: „Já bych potřeboval být pokřtěn od tebe; a ty jdeš za mnou? To přece nejde!“
Jan věděl, že ho o křest žádá ten větší a mocnější, jemuž není hoden ani zout obuv, ten, který bude křtít Duchem svatým a ohněm. Bylo to pro něho něco jako porušení subordinace; některé věci se prostě nesluší a nedělají! Prostý voják neudílí rozkazy generálovi. Číšník se zpravidla nenechá obsluhovat majitelem restaurace, ve které pracuje. V Janovi se mísila zbožná úcta s hlubokým zmatkem.
Ale Ježíš trval na svém. Je to třeba, aby spolu s Janem naplnili – doslova: „všecku spravedlnost.“ Proč je tu řeč o spravedlnosti? Spravedlnost vede k obnově dobrého Božího řádu, narušeného lidským hříchem, řádu, který slouží životu a lásce. Ježíš přišel naplnit spravedlnost, ne tu lidskou, která nejednou zavání bezprávím, ale spravedlnost Boží. A ta nespočívá v pouhém vyrovnávání kolonek „má dáti“, „dal“, v udržování jakési rovnováhy mezi dobrem a zlem. Boží spravedlnost přemáhá a poráží zlo – to zlé v člověku – milosrdenstvím a odpuštěním.
Spravedlnost Boží – jak smíme nad jiné jasněji slyšet od apoštola Pavla – omilostňuje hříšné skrze víru v Ježíše Krista. Bůh, který moc dobře ví, že bychom bez jeho pomoci všichni stejně skončili se svými vinami a dluhy lásky v exekučním řízení, přináší beznadějným dlužníkům Ježíšovým prostřednictvím ospravedlnění, „oddlužení“ a možnost nového začátku. Tuto Boží spravedlnost zjevil Ježíš celým svým životem; i tady v události křtu v Jordánu.
Jan křtil k pokání, na odpuštění hříchů. Jak to, že si od něho vyžádal křest ten, který se do hříchu nezapletl, nikdy jím nebyl nakažen? Po celá staletí se teologové pozastavují nad tímhle problémem. Přihlásil se Ježíš tímhle způsobem k Janovi jako svému předchůdci, stvrdil křtem Janovu roli v Božím plánu spásy? To jistě také; ale v Ježíšově křtu nejde pouze o Jana – jde v něm o nás!
V Ježíšově křtu pokračuje veliké a podivuhodné Boží sestoupení. Svatý a vyvýšený přijal úděl člověka, v miminku v betlémských jeslích dokonce úděl odstrčeného bezdomovce. Ale tam se nezastavil. Sotva se Ježíš jako dospělý objeví na scéně, první, co udělá, je, že sestoupí s hříšníky do vod Jordánu. A vy víte, že ani tady se Pán Bůh nezastavil. Sestoupil ještě hlouběji – do temnot smrti a hrobu; jak vyznáváme: sestoupil až do pekel.
Ježíšův křest je výrazem solidarity s námi, lidmi obtěžkanými břemeny selhání a vin. Bůh přichází, je tak blízko, že blíž už to není možné. Je tu, aby byl s námi na jedné lodi, ba dokonce v jedné vodě. Neodtahuje se od hříšných, nehodlá si držet náležitý distanc.
To je dobrá zpráva, evangelium! My přece býváme v pokušení distancovat se – od těch, kterým nerozumíme a něčím nás štvou. Býváme v pokušení se odtáhnout – od očividné chudoby a ubohosti, ale někdy snad právě tak od příliš do očí bijícího lesku a bohatství, od těch, kteří jsou příliš dole i od těch, kteří nosí nos hodně nahoru.
Ježíš však hned tady na začátku své služby dal najevo, že je tady pro všechny, které tíží a trápí jejich hřích, že je tady právě kvůli hříchu; ne hlavně proto, aby soudil a trestal, ale aby všechny ty dluhy vzal na sebe, sám podstoupil soud a druhé tak osvobodil. On „nalomenou třtinu nedolomí a nezhasí knot doutnající.“ Přišel prosazovat Boží spravedlnost, která zklamaným a zlomeným přináší úlevu a budoucnost. A s přípravou na tuhle službu začal Ježíš tady, ve vodách Jordánu.
Možná je křest Nazaretského důležitější, než se na první pohled zdá. Pro mně je připomínkou, že lze jen obtížně druhým pomáhat na distanc, bez osobní účasti a blízkosti. Jistě se dá spousta užitečných věcí udělat na dálku: napsat e-mail nebo zatelefonovat; pořád znovu si ověřuji, jak je takový telefonát ve správnou chvíli důležitý. Je možné uspořádat sbírku a poslat ji potřebným, pravidelně zasílat jistou částku na dobročinné účely.
Ale ty nejdůležitější věci mohou proběhnout jen v osobním setkání. Na dálku lze jen obtížně někoho vzít za ruku a podívat se mu zblízka do očí, uvařit mu hrnek čaje. Ta nejintimnější, nejskrytější trápení se jen těžko svěřují telefonu nebo e-mailu. Osobní setkání má pořád svou váhu a důležitost. I když, říkám si, možná to část našich spoluobčanů už takhle silně necítí; mám na mysli ty, kteří žijí stále víc na sociálních sítích a ve virtuální realitě. To by jistě stálo za rozhovor...
Pánu Bohu jde o setkání. O setkání šlo tam na u Jordánu, a potom v celé Ježíšově činnosti. Pěkně zblízka hlásal radostnou zvěst a obvazoval rány zkroušených, zvěstoval zajatcům svobodu a potěšení truchlícím. O setkání jde v každých bohoslužbách, ve společenství Kristova lidu. Smíme žít nadějí, že Pán Bůh je opravdu s námi, že přichází podle svých zaslíbení – protože je Bohem setkání a společenství.
Samotný Ježíšův křest evangelista vůbec nepopisuje, soustředí se na to, co se událo hned poté: otevřela se nebesa a na Ježíše sestoupil Duch Boží. Nebeské zjevení! Pro Ježíše ujištění, že pochopil naprosto správně záměry nebeského Otce a vydal se správnou cestou.
Zjevení, které ovšem někteří křesťané mylně pochopili tak, že Nazaretský byl Bohem vyvolen a povolán až v tuhle chvíli, že byl až ve svém křtu Bohem adoptován za Syna. Ale evangelista Matouš přece již v první kapitole svého spisu mluví o početí Ježíše z Ducha svatého a o poslání, které bylo s Ježíšem spojeno již před jeho narozením.
Když se v Bibli otevírají nebesa, avizuje to zjevení skutečnosti, kterou člověk sám neobjeví a nevyspekuluje, ani kdyby meditoval od rána do večera. Posláním tohoto zjevení je ujistit nás a všechny čtenáře a posluchače evangelia, že Ježíš Nazaretský je milovaným Božím Synem, vyvoleným k jedinečnému poslání. Je tím, kdo je hoden důvěry, úcty a lásky a poslušnosti. Je tím, koho máme následovat.
Všimněme si, že tu Duch svatý sestupuje jako holubice. Ze všech míst, kde se v Bibli objevuje, bychom asi nejspíš měli vzpomenout na příběh o potopě, na holubici, jejímž prostřednictvím Noe poznal, že vody zkázy již opadly, holubici, která zvěstovala nový počátek. Duch ohlašující nový počátek sestoupil na Ježíše a zůstal s ním. Podle toho se až dodnes pozná jeho dílo: Duch otevírá zastřený výhled k naději, ukazuje k tomu, v němž je naděje živá a trvalá.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme za radostné poselství, které překonává hranice a bariéry mezi lidmi. Prosíme, probouzej v nás svým Duchem ochotu vycházet lidem vstříc. Daruj mírnost, trpělivost, pokoru, odvahu sdílet s druhými naději víry. Amen.

Tags: