Kázání 20. října 2019

Milé sestry, milí bratři, čím vším je možné člověku udělat radost? Určitě záleží na věku. Stále znovu žasnu, jaké nadšení vzbudí v malých dětech ne dárek, který dostanou, ale krabice, ve které je dárek zabalený. Léty se ovšem priority mění, a hlavně zdražují. Nejdřív stačí roztomilý plyšák nebo panenka, stavebnice nebo kočárek, pak první kolo, brusle, první mobilní telefon, tablet, hrací stanice a pak už věci, na které si člověk zpravidla musí našetřit sám... Oproti minulým generacím nám možná, jak se obávám, trochu zevšedněla vděčnost za jídlo a pití. Jinak by se jídlem tak neplýtvalo. Mluvil jsem zatím o věcech, ale nesmíme zapomenout na radost z druhých lidí, ze setkání, sdílení, vzájemného přátelství a lásky. Radost z blízkosti milovaného člověka všechny ty ostatní radosti zcela jistě předčí!
Izraelci se toho dne, o němž čteme v knize Nehemjáš, radovali – ze slova, které slyšeli, z toho, co jim četl znalec Zákona Božího Ezdráš a co jim potom vykládali levité, aby mohli rozumět. Nabaštili se různých dobrot a řádně se napili vína, těšili se z dárků, ale tu největší radost v nich probudilo slovo, které slyšeli a přijali, slovo, kterému porozuměli.
Navrátilci z babylónského zajetí slavili nový počátek. Začal den „svatý Hospodinu“, oddělený Hospodinem jako zcela zvláštní a jedinečný, den pro Hospodina. Oslavy ovšem Izraelci nezahájili bujarou veselicí a mejdanem, ale bohoslužbou. Vlastně to zpočátku připomíná asi víc biblickou hodinu; Ezdráš jim četl z Bible, z knih Mojžíšových. A tyhle knihy obsahují Desatero a další Boží příkazy a nařízení.
Ale také v nich najdeme zprávu o stvoření, příběhy praotců Izraele, zvěst o slavném vysvobození z egyptského otroctví, dobrou zprávu o velikém Božím slitování a milosrdenství, a také o lidské slabosti a hříšnosti a pádech, o neposlušnosti a zatvrzelé nevěrnosti Božích vyvolených.
Určitě jste si všimli něčeho, co se do slavnostního dne moc nehodí: lid plakal, když slyšel slova Zákona! Když jim Ezdráš připomínal Boží přikázání a řády, které se jim dávno vykouřily z hlavy, uvědomili si, co všechno zanedbali a nechali ležet ladem, uvědomili si svůj hřích. A když slyšeli o velikých skutcích Hospodinových, o tom, co všechno Pán Bůh učinil pro jejich předky i pro ně samotné, asi se také zastyděli a napadlo je, že na tu Boží lásku opravdu neodpovídali moc hezky.
A jistě v tom jejich pláči byl veliký kus dojetí; jako když se nám přihodí něco moc pěkného, když nám někdo prokáže dobro, které jsme vůbec nečekali, něco, na co jsme nebyli ani trochu připraveni! Pláč ztracených synů a dcer, kteří všechno všecičko promarnili a rozházeli – a teď ani nemohou uvěřit, že je jejich milující Otec přesto vítá s otevřenou náručí a s radostí objímá.
Ten nový začátek v zemi, kterou Hospodin kdysi přislíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, nebyl vůbec snadný. Obnova města a chrámu trvala dlouho a stála je nezměrné úsilí. Výhrůžky a výpady protivníků, únava a strach a stres. Ale teď tu byli spolu a prožívali, že skutečně začínají znovu, protože jejich Bůh je neopustil, ale zůstal s nimi přesně tak, jak slíbil jejich otcům. Slyšeli jeho slovo, někdy přísné, napomínající, varující, ale vždycky plné milosti a moci k obnově a uzdravení. Slyšeli a rozuměli a ze srdce do celého těla se jim rozlévalo zvláštní teplo naděje a radosti. I když už byli ze zajetí doma, možná až teď se cítili doopravdy svobodní.
Pozorná četba Písma a jeho výklad. Vidíme, že naše biblické hodiny nejsou žádný moderní vynález! Ovšem tohle byla pořádná biblická – od svítání až do poledne! A nezdá se, že by to někoho nudilo; Ezdráš nepotřeboval jiné pomůcky, plátno a dataprojektor a obrázky. Vypadá to, že jemu i lidu úplně stačil svitek Písma. Jasně, může zaznít námitka, to byla přece jiná doba! Dneska to všechno musí pořádně odsýpat a frčet a svištět! Schopnost soustředění se prý neustále zkracuje a je třeba to respektovat. Na pětihodinovou biblickou bych už dneska nikoho nedostal – a sám bych asi neměl kdy se připravit...
Ale jsem rád, že aspoň hodinové biblické ještě pořád konáme a Bibli vykládáme s dospělými i s dětmi, I když se časy opravdu dost změnily, Písmo tu pořád ještě přichází ke slovu a věřím, že tomu tak bude i nadále. Protože k té radosti, o níž se tu mluví, nevede jiná cestička než právě skrze svědectví Písma! K té pravé radosti – radosti z Hospodina nebo v Hospodinu – která se stane naší pomocí a záštitou, není možné se dostat jinak než pozorným čtením a výkladem Bible.
Doba to byla tenkrát nejistá; nenechme se nikým obalamutit, že tu skutečnou nejistotu a strach zažíváme až dnes! Z různých stran na Izraelce dotírali protivníci a pokušení vnější i vnitřní; místodržící Nehemjáš a jeho pomocníci museli pořád řešit nějaké problémy. Ale potom uspořádali bohoslužbu – před tváří protivníků, navzdory všem potížím. Zaposlouchali se do slov Písem, sklonili se před Hospodinem a vzdali mu chválu a čest. A potom se s velikou úlevou, s radostí a děkováním rozešli do svých domovů a slavili! „Ten Izrael, to jsou ale zvláštní patroni!“, říkali si možná jejich nepřátelé a mohli si hlavu ukroutit.
A tenhle jedinečný dar radosti nabízí Pán Bůh i nám: příležitost k zastavení a spočinutí, Slovo, které může přinést neočekávanou úlevu a útěchu uprostřed starostí a trápení, naprosto nečekanou radost a naději do obtížných situací. Hospodin po nás přitom nežádá žádné vynucené, křečovité veselí, rozhodně nechce, abychom se smáli, pokud jen nám spíš hořko a do pláče.
Ta radost je jeho výsostným darem, který nabízí. Rodí se právě v setkání s Bohem a jeho slovem, ve společenství s Tím, který dovede proměnit strach v úlevu a pláč v radostné prozpěvování. Protože i když třeba okolnosti nejsou zrovna dvakrát příznivé, Pán Bůh zůstává nablízku. On nikdy nevyklidí pole zlu. Dokud On bude záštitou svého lidu – i našeho sboru – máme naději! K téhle radosti vyzýval apoštol Pavel klidně i z vězení, ačkoliv neměl páru, jestli se ještě někdy dostane ven!
Máme tady před sebou bohoslužbu, na jejíž podobu vlastně navazujeme: čtení a výklad Písma, modlitba s dobrořečením Hospodinu; jistě nechybělo ani vyznání vin – to naznačuje právě pláč lidu. Ostatně hned v následující kapitole zazní kající modlitba. Jsou tu i zajímavé shody v podrobnostech: když Ezdráš rozvinul svitek Písma, lidé povstali. Četl z vyvýšeného místa, z lešení, které pro ten účel postavili, z takové improvizované kazatelny – tedy něco, co máme ve svých kostelích také.
Vyvýšen samozřejmě nemá být kazatel, ať už Ezdráš, Plecháček či kdokoliv jiný. Ta čest patří jedině Pánu Bohu a jeho slovu, to má stát ve středu bohoslužeb, jím chce Bůh i dnes nad námi a mezi námi kralovat. Proto to zvláštní vyvýšené místo, z něhož mě někdy maličko jímá závrať.
Radost z Hospodina a jeho slova a potom hostina. Hostina, při níž nikdo nemá zůstat stranou a nenasycen, nikdo nemá být opomenut; potom by přece radost nebyla plná. Milé sestry, milí bratři, nechme se pozvat k oslavě, radujme se společně ze dne, který i pro nás Hospodin oddělil jako zvláštní a jedinečný. Amen.

Tags: