Kázání 5. května 2019

Milé sestry, milí bratři, text listu Koloským obsahuje tolik vznešených a krásných slov a obratů, že z nich člověku, který je povětšinou konfrontován s jinou, pragmatickou a poněkud málo poetickou mluvou dneška, téměř běhá mráz po zádech. „Božská sláva“, „dědictví svatých ve světle“, „vysvobození z moci tmy,“ „království milovaného Syna“, „veškerá moudrost a duchovní pochopení“,... ,Smíme něco tak poetického, vznešeného a nadějného vztáhnout i na sebe? Ale ano. Smíme se k těm apoštolským slovům hlásit a dokonce si přivlastnit jejich povzbuzení a zaslíbení.
Protože platí pro všechny, kteří uvěřili. Ohledně „dědictví svatých“ připomínám, o čem jsme už mluvili minule: Pavel nepsal jakési elitní skupince dokonalých, která se skrývala uvnitř party docela obyčejných křesťanů, ale celému sboru. Psal do sboru, který asi nebyl v různých ohledech ani horší ani o moc lepší než ostatní společenství křesťanů. V každém případě i bratři a sestry v Kolosách měli své starosti, podléhali různým pokušením a svodům, jak už tomu s křesťany (i s těmi nejhorlivějšími) bývá. Právě proto také dopis do Kolos spatřil světlo světa.
Někteří věřící zřejmě začali hledat plnost moudrosti, pravdy a lásky jinde než v Kristu. Zdá se, že víra, ke které je vedl Pavel a jeho spolupracovníci, ta podivně prostá víra v zabitého a vzkříšeného Spasitele, víra v Boží milost, která v Kristu zachraňuje hříšné, jim přestala stačit.
Začali hledat něco onačejšího, nějaké echt náboženství, ve kterém se musí člověk pořádně snažit, kde na své spáse musí pořádně máknout, náboženství s celou dlouhou řadou předpisů, co všechno se musí a co je naopak zakázané, s tvrdou askezí a propracovanými obřady. Protože, nezlobte se, ale copak víra samotná by mohla stačit? Kdo to kdy slyšel? Proto apoštol, který svůj list začínal děkováním, nyní pokračuje přímluvnou modlitbou za adresáty. Obojí, chvály i prosby, patří do modliteb, nemělo by zůstávat jedno bez druhého. A všimněme si důrazu na vytrvalost.
Ode dne, kdy apoštol slyšel o víře, naději a lásce koloských křesťanů, za ně bez ustání prosí; dalo by se přeložit, že si v modlitbách nedává pauzu! A tohle zůstává až dodnes posláním všech kazatelů, starších, ale i všech členů sboru: přimlouvat se za vlastní společenství i za ostatní sbory, za slabé a neduživé i za ty silnější. Nemusíme asi nutně promodlit několik hodin denně; spíš jde o to pravidelně svěřovat Pánu Bohu, co nám leží na srdci, a předkládat mu ty, o jejichž starostech a bolestech víme.
Už léta si říkám, že by se sbory naší církve mohly navzájem trošku víc navštěvovat, že by o sobě členové jednotlivých společenství měli trochu víc vědět. Nemluvě o kontaktech s křesťany jiných konfesí. A jsem vděčný za to, že udržujeme nějaké styky s Pardubicemi a s bohdanečskou farností, za seniorátní akce, kde je možné se potkávat. Vím, že nikdo nemáme času nazbyt; ale co je možné a žádoucí: propojení prostřednictvím modliteb, vzájemných přímluv, společných i osobních. I při nedostatku kapacit můžeme před Pánem Bohem vzpomenout na ty, s nimiž v Kristu tvoříme jednu svatou církev.
Občas někde zaslechnu nebo si přečtu, že se možná příliš modlíme za církev a málo za svět, že se hodně soustředíme na sebe a málo angažujeme ve společnosti. Bratr profesor Trojan se nás před časem ptal, jestli jako faráři kandidujeme do zastupitelstev svých obcí – a já jen stydlivě pokrčil rameny, protože se k ničemu takovému nechystám.
On i ten apoštol Pavel přijde dnes některým křesťanům málo angažovaný, také se docela dost soustředil na církev a její problémy a v jednom kuse za ni prosil. Protože církev přece souvisí s Božím dílem v našem světě. Není to náš výmysl; Pán Bůh si nás chce ve službě světu použít. A jestliže máme svému okolí dosvědčovat evangelium, pak k tomu také něco potřebujeme.
Apoštol se modlí, aby bratři a sestry v Kolosách poznali Boha a jeho vůli. A protože takové poznání není v přirozených možnostech člověka, vyprošuje pro ně veškerou moudrost a duchovní pochopení. Jen s tímhle poznáním pak budou schopni vést život, jaký se Bohu líbí, a nést ovoce dobrých skutků. Nejenom k samotné víře, ale i k její realizaci v běžném životě potřebujeme Boží pomoc a vedení.
Poznání Boha a jeho vůle. Od něho se skutečně odvíjí všechno další. Ke správnému, přiměřenému, pravdivému poznání Boha a jeho vůle by mělo směřovat veškeré naše kázání a učení. Protože podle toho, jaký obraz Boha v srdci nosíme a jak rozumíme jeho vůli, pak také jednáme. A z historie i současné praxe církve je zřejmé, že různí křesťané dospěli k různému poznání a jejich pochopení Boží vůle se docela často liší; někdy natolik radikálně, že z toho vznikají spory a konflikty.
S poznáním Boha a jeho vůle měl značné potíže už Izrael, riziko, že si Hospodina splete s bohy okolních pronárodů bylo stále veliké. Pořád mu unikalo, že jen Hospodin je Bůh bohů a Pán pánů, stálý a věrný ve svém milosrdenství, ale také ve své spravedlnosti. Nikdy se nedá uplatit, aby přimhouřil oči nad zlem, nikdy se nepřestane ujímat slabých a ohrožených a vysvobozovat ze sevření zotročujících mocí. Pořád znovu bylo třeba připomínat, že vyvolení je vzácný dar, který si nikdo nemůže koupit, a zároveň také poslání a zodpovědnost, z níž není možné se jen tak vyvléct.
Bez toho pravdivého a životodárného poznání se neobejde ani křesťanská církev. Proto nemůže existovat bez daru Slova a vedení Ducha. To poznání, jak už jsem pověděl, není v našich vlastních přirozených možnostech, neodvodíme ho z běhu světových událostí ani z rad slavných mudrců a filozofů, nepronikneme k němu zkoumáním přírody ani vlastního nitra.
Církev na prvním místě potřebuje slyšet evangelium, aby je mohla předávat dál, aby se sama mohla hnout z místa a následovat ne své sny a plány, ale vůli Boží. Život jí vlévá jen dobrá zpráva o Bohu a jeho díle pro nás. A ta dobrá, ba nejlepší zpráva zní, že Bůh je v Kristu náš Otec, který nás připravil k přijetí dědictví svatých ve světle. Uschopnil nás k tomu, čeho bychom právě vlastními silami nikdy nedosáhli. Uschopnil nás tím, že nás vysvobodil, vytrhl z moci tmy, vyrval nás ze silového pole hříchu a zla a přenesl do království svého milovaného Syna, učinil z nás občany nového věku.
Zní to skoro tak, jako bychom už byli v Božím království – a vy přitom víte, že ještě nejsme! Ale pro apoštola bylo to, co pro nás Pán Bůh v Kristu udělal, hotovou věcí, i když naplnění dosud vyhlížíme. Záležitostí natolik jistou, že se o ní odvážil mluvit jako o hotové věci. Právě proto, že není naším dílem, ale Božím.
Vyjádřil tu skutečnost velmi promyšleně: všimněme si, že nemluví o království Božím, ale o království Synově. A Boží milovaný Syn Ježíš Kristus tu své království už přece má. Víte kde? No kousek ho má i tady, v Husově síni. Jsme jeho součástí. A Ježíš nás zve k radostné hostině! Amen.

Tags: