Kázání 3. března 2019

Milé sestry, milí bratři, nepřijde vám zvláštní, že se v téhle polemice Ježíš hned z kraje tak rozhorlil a okamžitě přešel do protiútoku? Vždyť ti farizeové a zákoníci z Jeruzaléma snad nepřišli ve zlém, nevytáhli na Ježíše nějaké vážné obvinění; jen se ptali, proč Ježíšovi učedníci porušují tradici starších a neomývají si před jídlem ruce. Co je špatného na mytí rukou? Nesnažíme se snad své děti od malíčka vést k tomu, aby si pořádně umyly ruce, když si předtím venku hrály s kdečím? Co vlastně řekli farizeové tak zlého, že se dočkali obvinění z pokrytectví?
Zkusme se na situaci nejdřív podívat z čistě lidské stránky: Ježíš předtím uzdravoval, byl dlouho a hodně intenzivně v kontaktu s lidským utrpením. Před nedávnem dal Herodes popravit Jana Křtitele; ani autorita, které se Jan těšil u lidí, ho nezachránila. A Ježíš od té doby, jak se zdá, docela často měnil působiště, nezůstával už příliš dlouho na jednom místě. Když se pak někde objevil, lidé se snažili využít příležitost; brzy se k němu shromáždily celé zástupy a nedaly mu vydechnout.
Představme si, jak býváme někdy vyšťavení po těžkém pracovním dnu nebo celém týdnu, v hlavě nám drnčí, co jsme ještě nestihli udělat – a vtom nás někdo začne, s odpuštěním, prudit! A nám pak třeba maličko dojde trpělivost. Myslím, že ve chvíli, kdy se na něho obrátila komise z Jeruzaléma, toho mohl mít Ježíš momentálně prostě plné zuby. „Všude je plno chudáků, kteří potřebují pomoc, já sotva stojím na nohou – a vy se mě ptáte na... cože? To myslíte vážně?!“
Nutno dodat, že v tom omývání rukou nešlo jen o dodržování pravidel hygieny. Tímhle omýváním se věřící Žid symbolicky očišťoval od všeho, co by ho mohlo znečišťovat před Bohem, co na něm možná ulpělo ve styku s různými předměty nebo s lidmi. Omýváním měl věřící prokazovat úctu Pánu Bohu. Rozhodně správný zbožný věřící!
„Ježíši, jak to, že to tvoji učedníci nedělají?!“ A Ježíš na to odpoví docela zostra: „Dobrá, moji učedníci porušují tradici starších. A teď mi řekněte, proč vy kvůli své tradici přestupujete Boží přikázání?!“ Rozdíl je zřejmý: na jedné straně lidská tradice, třeba i v lecčems prospěšná a Písmu neodporující – není špatné občas si umýt ruce, na druhé straně Boží přikázání; to je jiný kalibr.
Ježíš uvádí velice závažný příklad; když se domyslí do důsledků, tak z toho až mrazí. Tradice, s jejíž pomocí bylo možné obejít přikázání úcty vůči rodičům. Jak už to v Bibli bývá, ta úcta neměla spočívat jen ve slovech; její nezbytnou součástí bylo postarat se o rodiče v čase, kdy už toho sami nebudou schopni, zajistit, aby měli střechu nad hlavou a netrpěli hlady, aby mohli dál slušně žít.
Ovšem kdo by se rozhodl svým rodičům nic nedat a nechat je na holičkách, mohl pomoc, kterou jim byl dlužen, zasvětit jako dar Bohu. Je otázkou, nakolik se takové podivné dary Bohu praktikovaly, ale asi by o nich Ježíš nemluvil, kdyby se nic takového nedělo. Zdánlivě velmi zbožná tradice, která může posloužit jako klička a vyřadit ze hry Boží příkázání. To jsou ale věci!
Ježíš pak ještě připojí citát z proroka. Izajáš bez oddechu kázal těm, kteří také pořád nechápali, že prvním Božím přikázáním je láska a milosrdenství, že obřady a bohoslužby bez víry, která se uplatňuje láskou, jsou jen pustým pokrytectvím a před Bohem nic neznamenají.
Ježíš tady neodmítá tradici jako takovou; jsou tradice dobré, nosné, hodné následování a bylo by dobré je zachovat - například pravidlo, že ve středu našich bohoslužeb stojí nebo by aspoň mělo stát kázání Božího slova a že se káže na texty Bible, ne třeba na zajímavé články z novin.
Podle mě je skvělá tradice i to, že se před bohoslužbami všichni vítáme a po nich zase loučíme podáním rukou. Ježíš sám si snad i ruce omýval, s tím určitě neměl problém. Vážná potíž začíná – a před tím se snažil varovat – ve chvíli, kdy si člověk udělá z tradic ochranný štít a začne se za nimi schovávat před Bohem i před lidmi. Problém začíná tehdy, když se věřící soustředí především na ty tradice a zvyky a náboženské povinnosti a zapomene, že pravá poslušnost Božích přikázání spočívá v lásce a milosrdenství.
My evangelíci nemáme těch náboženských povinností zas tak mnoho; je otázka, jestli nejsme příliš benevolentní. Občas ke mně doputuje postesk či přímo stížnost, že jsme tak tolerantní, že už se tomu snad ani nedá říkat tolerance. Rozhodně je nezbytné neopouštět svědectví Písem svatých.
Ježíš nezrušil Boží přikázání ani tradice, na kterých jeho zbožní soukmenovci tolik lpěli. Ale šel spíš cestou redukce, aby bylo jasnější, oč v těch přikázáních jde, a vždycky zbyl prostor pro účinnou pomoc bližnímu. Geniálním příkladem je jeho Dvojpříkázání lásky. Ježíš se snažil své následovníky i protivníky v polemikách soustředit na to, co je podstatné, co prospívá životu, co pomáhá, těší a osvobozuje. To je skutečný cíl všech Božích přikázání – láska, vzájemná solidarita, odpuštění a společenství již nenarušované mámením hříchu.
Zbožní farizeové a zákoníci nebyli připraveni na to, že se tak brzy ocitnou v defenzivě, natož na obvinění z pokrytectví. Urazili se a odešli. A tak to Ježíš dopověděl aspoň učedníkům a zástupu: „Dávejte dobrý pozor! Člověka neznečišťuje to, co do něj vchází, co si dá k večeři, ale naopak to, co mu vychází z úst!“
„Dobře, ale co to znamená,“ ptá se potom Petr. Právě v tomhle se Ježíšův učedník liší od ostatních: Ne že by věděl všechno. Vůbec neví, není chápavější než ostatní. Ale jde se svými otázkami za Ježíšem a nebojí se ho zeptat. Jak je to tedy s tím znesvěcením? Co nás může před Pánem Bohem znečistit?
Jídlo to rozhodně není. V něm problém nespočívá, tedy pokud není zkažené. Ale ať tak nebo tak, výsledek skončí na toaletě. A hlavně – nikomu neublíží. Hlavní zdroj znečištění neleží venku, mimo nás. Špína, která působí nesnáze, sváry a bolesti a vnáší do mezilidských vztahů tolik nebezpečných infekcí, nepříchází zvenčí. Vychází přímo z lidského srdce porušeného hříchem. Tam spočívá kořen veškerého zla, všech špinavostí.
Tam, kde se rozhodujeme, jestli druhého člověka – ale pozor, také Pána Boha – přijmeme nebo odmítneme. Tam, kde volíme, jestli se přimluvíme a nebo pomluvíme, jestli zachováme věrnost a nebo zradíme, tam, kde se rozhodujeme mezi pravdu a lží, láskou a nenávistí, milosrdenstvím a lhostejností.
A je-li to tak, pak je zřejmé, že s tímhle nám žádné mýdlo ani sprchový gel nepomůže. Ale co pomůže? Ježíš tu pomoc přinášel lidem pořád, na každém kroku – evangelium, dobrou zprávu o Bohu, který se k člověku, svému milovanému stvoření, stále hlásí a nenechá si ho ničím vzít,
Účinným lékem má být dobrá zpráva o Bohu, který nám nechce být vzdálený, ale blízký, chce pro nás dobro, radost, pokoj. Jeho slovo má tu zázračnou moc člověka očistit, vyvést z nástrah a pastí sobectví, zaslepenosti a nenávisti a tím také z pustin samoty a zoufalství. Vždyť jsme stvořeni pro společenství důvěry, naděje a lásky.
Pane, děkujeme, že máš pro nás stále připraveno něco dobrého, že to s námi nevzdáváš, i když Ti někdy nerozumíme a pouštíme se špatným směrem. Prosíme, očišťuj nás svým slovem, veď nás a vyučuj, abychom na prvém místě hledali Tvé království a jeho spravedlnost. Amen.