Kázání 3. února 2019

Milé sestry, milí bratři, příběh minulé neděle o zázračném rybolovu byl svědectvím o veliké moci Ježíšova slova, o moci, která v lidech, kteří se s ní setkají, probouzí úžas a bázeň a vede k vyznání vlastní nedostatečnosti před Bohem. Tahle moc však také bere člověka za ruku, pozvedá a osvobozuje k novému životu. V setkání s Ježíšem smíme spolu s Petrem zaslechnout: „Neboj se! Jen mi důvěřuj a následuj mě.“ V dnešním evangelijním vyprávění se pozornost přesouvá k víře – té nanejvýš žádoucí odpovědi na Boží milost.
K Nazaretskému přistoupí člověk, aby prosil za někoho, na kom mu velmi záleží. S takovými prosbami se Ježíš setkával často; lidé mu svěřovali své blízké, někdy mu je rovnou pokládali k nohám. Tenhle případ nicméně není úplně běžný: na scéně se objevuje setník, důstojník římské posádky, a prosí za svého sluhu. Nemusel to být nutně Říman, ale v každém případě to byl pohan. Pohan a ještě k tomu příslušník okupační armády. Pravděpodobnost, že ho Ježíš rázně odmítne, se musela zdát docela vysoká! Důstojník okupační armády přichází s prosíkem za příslušníkem porobeného, poníženého národa. Jak asi bude přijat?
„Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Jiří Mrázek navrhuje překlad: „praštilo to s ním.“ Postižený se nemůže hnout a trpí bolestmi. Situace akutní nouze. Stav blízkého člověka se náhle dramaticky změnil k horšímu. Hrozivé okamžiky, kdy se nemocný pohybuje na hraně života a smrti a jeho rodina a přátelé tonou v úzkostech. Ježíš za své služby často čelil těm nejvážnějším, nejtěžším trápením.
Situace utrpení a ohrožení připomíná, že víra, k níž nás zve náš Bůh, není jen malou, v podstatě postradatelnou ozdobou, drobným zpestřením fádního života, neznamená jen trošku hloubání a maličko duchovního cvičení. Víra, o níž je tu řeč, nás může z moci Boží podržet právě v čase zkoušek a trápení, osvědčit se v krizových situacích. Může se z milosti stát pevnou půdou, na níž staneme v dobách nesnází a nebezpečí.
Voják musel k Ježíšovi přistupovat s velkým rozechvěním a obavou, jak asi bude přijat. Ježíš však před sebou nespatřil nenáviděného a odsouzeníhodného cizáka, ale jen a pouze člověka v nouzi, potřebného, který se neobejde bez pomoci. Ježíšovým očím se nakonec i ti největší hříšníci a darebové jeví především jako nemocní, kteří naléhavě potřebují lékaře.
Na úpěnlivou prosbu Ježíš bez váhání přislibuje pomoc. A je to setník, kdo všechno najednou zabrzdí: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ Slova, která se s malou obměnou dostala do eucharistické liturgie: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“
Pravověrní Židé nevstupovali do domácností pohanů, aby se rituálně neznečistili. Vzpomeňme na okamžik v pašijním příběhu, kdy přivádějí Ježíše k Pilátovi – zůstanou stát právě z tohoto důvodu venku. A setník si tenhle problém uvědomoval.
Jeho slova jsou vyznáním pokorné víry, která chápe, že nemá žádný samozřejmý, automatický nárok na Boží milost, na Ježíšovo slitování. Víry, která se všechno učí přijímat jako vzácný Boží dar. Rodí se v setkání s Ježíšem. Jako i jiné části biblického svědectví míří setníkovo vyznání opačným směrem než myšlení starého Adama, přirozeného člověka minulosti a současnosti.
Obvyklé přece je hledat, na co všechno mám právo a svatý, svrchovaný nárok! Obvyklé je ptát se a hledat, kdo mi ta má práva zajistí. Většinou se všechny ty nároky svezou na stát, protože třeba „daňový poplatník“ už nezní tak hezky nekonkrétně. Tahle víra, že na vše, čím disponuji, mám samozřejmý a nezadatelný nárok, víra, která hledá pořád další práva a klade další a další požadavky, nepřináší moc štěstí a spokojenosti, spíš pořád nová zklamání a frustraci.
Víra pohanského setníka oproti tomu vyznává: „Ne, já nejsem hoden, Pane, nemám vůbec žádný nárok. Ale doufám ve tvé slitování. Ty můžeš promluvit do mých starostí i do trápení mých blízkých, ty máš moc uzdravit, zamést s tím zlem, které na mě útočí. Stačí jediné tvé slovo!“ Ano, nejsme hodni, a přesto smíme tolik přijímat: Slovo odpuštění a nové naděje, společenství večeře, v níž je Kristus nejvzácnějším hostem a zároveň tím, kdo hostí a obdarovává. Ve víře se každé sousto, každé setkání, každý den může stávat darem a výjimečnou příležitostí.
Důstojník tady o sobě doslova říká, že je „také člověk pod mocí.“ Rozkazy udílí, ale také je sám přijímá a plní. V jeho službě je dobře patrné, že i lidské slovo má nějakou moc: může velet „Pohov!“, může poslat do boje. V setníkových očích je ovšem Ježíš vyslancem a služebníkem moci jiného řádu; proto dokáže rozkázat i nemoci, disponuje autoritou, která si poradí i se silami zmaru a smrti, s tím, co nás trápí, děsí a vysává z nás naději. Podstatným rysem setníkovy víry je tedy vedle nenáročivé pokory také jistota, že Ježíšův rozkaz stačí i tam, kde už vojenské povely ani jakékoliv jiné lidské příkazy nemají žádný smysl.
Setníkova víra došla uznání i zaslíbení. Jindy, ve svém rodném městečku se Ježíš podivil nevěře svých soukmenovců. Tady naopak pochválí víru člověka, od kterého by se snad dala čekat nejmíň. Před takovou vírou se otvírá Boží království. Ježíš o něm mluví v obrazu hostiny. Co je nejdůležitější, aby se hostina opravdu vydařila? Určitě záleží na dobrém jídle a pití, nic by se nemělo zkazit, připálit, nápoje vhodně vybrané a se správnou teplotou. Záleží také dost na místě, kde se hostina koná, ať už v sále nebo v zahradě pod širým nebem. Ale co je nejdůležitější, abychom se tam cítili opravdu dobře a měli radost?
Ostatní hosté, lidé, kteří budou s námi sedět u stolu. Třeba se s nimi ani nemusíme nějak blíže znát předem. Snad jste to zažili, že jste si u stolu začali povídat se svým sousedem, kterého jste nikdy předtím neviděli, a zjistili jste po nějaké chvíli, že si rozumíte a je vám spolu dobře, že máte i dost společného.
Ježíš zve do vybrané společnosti. Abraham, Izák a Jákob, praotcové Izraele. Učedníci tady museli zaslechnout Ježíšovu výčitku: „Vy jste hrdí, že patříte k lidu Abrahamovu. Jdete za mnou, hlavu pořád plnou svých plánů a představ, co by se mělo dít dál. Ale tento pohan ve mně věří, a to tak, jak jsem se s tím v Izraeli ještě nesetkal!“ Abraham však není jen praotcem Izraele; apoštol Pavel ho neváhal nazvat otcem všech věřících. Ježíš nás do společenství věřících, kde si určitě budeme mít hodně co říct, kde stále bude co sdílet. Setník je prvotinou, předvojem velikého zástupu, k němuž jsme se směli připojit.
Abraham je otcem těch, kteří nebudou spoléhat na svou vlastní spravedlnost, na svůj původ nebo dobré činy, ale uvěří Bohu a přijmou jeho milost v Kristu. Nevede jiná cesta do Království než skrze víru v toho, který byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění. Amen.

Tags: