Kázání 26. srpna 2018

Milé sestry, milí bratři, co se nám vybaví při vyslovení Saulova jména? První král Izraele, který byl pro svoji neposlušnost jako král Hospodinem odmítnut, a potom dlouho a urputně pronásledoval Davida, nového Božího pomazaného. Skončil nedobře. Proto jsem pro dnešek zvolil příběh, který Saula ukazuje v jiném, lepším světle. Biblické postavy nejsou černobílé. Saul nebyl vždycky jen padouch, měl i své světlé chvíle.
Vyprávění je zvláštní, protože Saul už byl předtím pomazán Samuelem, byl dokonce jako král oficiálně ustanoven – ale až v závěru dnešního příběhu je uznán a přijat jako král celým Izraelem, i těmi, kteří z něho předtím nebyli nijak nadšeni. Protože při vysvobození Jábeše v Gileádu Saul jednal jako skutečný král, nebojím se říct: jako vévoda podle Hospodinova srdce! On se tím králem vlastně stal až v tomto příběhu vysvobození.
Saulova hvězdná hodina! Bojuje a vítězí, což je nutno zdůraznit, v moci Božího Ducha, který se ho velmi rázně chopí. Není to hlavně Saulova odvaha a vynalézavost, čím jsou krutí nepřátelé Izraele poraženi, ale moc Boží. A Saul to také vyznává: „To Hospodin dnes připravil Izraeli vysvobození!“
K Jábeši v Gileádu přitáhli Amónci, zapřísáhlí nepřátelé Izraele. Jábešští se s nimi nepustili do boje, pokusili se smlouvat. Jenže Amónce vedl „Náchaš“, což znamená „Had“. A když v Bibli zaslechneme slovo „had“, můžeme klidně zapomenout na naše užovky a jiné celkem roztomilé a užitečné plazy. S někým, kdo se jmenuje takhle, se dá jen těžko uzavřít nějaká slušná, příznivá dohoda, to máme vědět předem!
Obyvatelé města jsou připraveni stát se vazaly. Jenže Náchaš – Had jim na to odpoví: „Ale ano, já s vámi uzavřu smlouvu. Ale tím způsobem, že každému z vás vyloupnu pravé oko. Tak uvedu pohanu na celý Izrael!“ Náchaše nevede jen touha po moci nebo prostá hrabivost, ale také krutost, chuť ublížit a ponížit, zmrzačit tělo i duši. Právě tohle se v různých totalitách opakuje. Vzpomeňme nepochopitelnou krutost a pomstychtivost některých minulých i současných (bezbožných) režimů. Nestačí jim jen získat politickou a ekonomickou moc. Snaží se zdeptat a srazit do prachu, ze svobodných nadělat ponížené, vyděšené otroky, kteří už se nikdy nezmůžou na odpor.
Náchaš si byl natolik jist svou kořistí, že klidně poskytl Jábešským sedmidenní lhůtu, v níž mohli po celém Izraeli shánět pomoc. Říkám si: to asi neměl o Hospodinově lidu moc vysoké mínění, když byl přesvědčen, že žádná pomoc nepřijde. V jeho zpupné bohorovnosti ho vůbec nenapadlo, že se nevysmívá pouze Izraeli, ale také tomu, kdo ho stvořil! Neměl ani ponětí, že když se chystá ošklivě ublížit Božím vyvoleným, jako by se tím dotýkal zřítelnice oka samotného Hospodina!
Poslové z Jábeše tedy vyrazili a docela logicky šli nejdříve – za izraelským králem! Když v Gibeji Saulově vylíčili, co se jim Náchaš chystá udělat, všechen lid se hlasitě rozplakal. Žádné: „To si přece nenecháme líbit, jdeme na ně! Něco takového nedopustíme!“ Jen nářek. Jako nad mrtvým. Jako by ty nebohé Jábešské už oplakávali! Jak by taky někdo mohl vzdorovat hadovi?! Co se dá dělat, tady je všechno ztraceno!
A v tuhle chvíli dochází k rozhodujícímu zlomu. Ekumenický překlad bohužel vypouští hebrejské slůvko, které kraličtí zachovali: „A aj, Saul šel za voly z pole.“ Přichází izraelský král. Zvláštní, na první pohled trochu připomíná Přemysla Oráče. Zatím neměl moc příležitostí ukázat se jako král; setkal se spíš s výsměchem než s úctou a respektem. Ale jábešští poslové naštěstí nezapomněli, kdo byl v Izraeli pomazán za krále. A hlavně Hospodin na svého pomazaného nezapomněl!
Saul zaslechl pláč lidu. A jakmile uslyšel poselství jábešských mužů, zmocnil se ho duch Boží. Vzápětí Saul vzplanul nesmírným hněvem! Nezaráží vás to? Nespojujeme si s působením Božího Ducha něco úplně jiného? V novozákonních seznamech darů Ducha svatého najdeme lásku, radost, pokoj, laskavost, dobrotu, tichost, sebeovládání... ale hněv? A přece Saulem zacloumal hněv; když uslyšel, co se chystá proti obyvatelům Jábeše.
Saulem otřáslo něco z hněvu a veliké bolesti, kterou určitě cítí Hospodin, když vidí, čeho je schopen člověk ve své hříšné, bezbožné zpupnosti a namyšlenosti, co všechno je schopen udělat člověk člověku. Někdy se tomu naprosto nepřípadně říká „zvěrstva“, jenže to, co dovede napáchat člověk, zvířata nedokážou. A navíc se to zlo obrací proti Hospodinovu vlastnictví, proti těm, kteří mu jsou milí a drazí. I když Pána Boha většinou moc neposlouchají a nezachovávají mu věrnost, Hospodin je má stejně pořád rád – a svou lásku jim znovu prokáže!
Víte, když námi někdy zacloumá hněv nad nějakou zřejmou nespravedlností, křivdou nebo krutostí, tak to ještě nutně nemusí být ze zlého a proti křesťanské víře. Záleží na tom, k čemu nás takové rozhorlení povede. Přišel okamžik, kdy se i Ježíš rozhněval. Ne když jemu samému se děla křivda, když ho falešně obviňovali a krutě týrali, ale když uviděl, v co proměnili nehodní správci dům jeho Otce, jeruzalémský chrám – když uzřel nepravost, která uškodila mnohým. Ten hněv, který může k něčemu být, to není zahořklá sebelítost, lkaní nad tím, čím mně bylo ukřivděno. Saul se v tom svatém rozhorlení odhodlal k pomoci bližním v nouzi a velikém nebezpečí.
Kusy dobytka, rozeslané spolu s jasným vzkazem po celém izraelském území, zafungovaly. Na lid padl strach před Hospodinem a vytáhli jako jeden muž. Strach – další emoce, kterou jsme zřejmě zvyklí chápat spíš negativně. V hebrejštině tu tentokrát není „bázeň Boží“, „jir-at elohím“, ale prostě „strach Hospodinův“. Ten jediný správný strach. Až doposud se Izraelci víc báli Amónského Hada, trpěli obavou, aby se sami do něčeho nenamočili, aby i na ně nedošlo a nedopadli podobně jako Jábešští. Ale jejich král jim důrazně připomněl, že je tu někdo, koho je třeba se bát ještě víc – Ten, který nestrpí nepravost a nebude jen přihlížet, když se ubližuje slabším!
Izraelská armáda nastoupila v Bezeku; a vida, napočítali 330 000! Ještě před chvílí jen bezmocný pláč nad těmi, které za chvíli pohltí zlo – a najednou taková síla! V jednotě je prý síla. Ale je nutné k tomu dodat: v jednotě, kterou působí Duch Boží! My se můžeme domlouvat a družit, můžeme leccos organizovat a plánovat – a to také zajisté máme! Ale abychom si mohli skutečně uvědomit potenciál, který máme jako sbor a církev, abychom dokázali přijmout Boží dary a použít je v Božích službách, abychom získali odvahu zastat se ubohých a ohrožených a prokázat milosrdenství – k tomu všemu potřebujeme pomoc Ducha svatého.
Izrael pod vedením Hospodinova pomazaného vyrazil do boje a Náchaš Amónský neměl žádnou šanci, jeho vojsko bylo rozprášeno! Po vítězné bitvě už nikdo nepochyboval, že Saul skutečně je tím Hospodinem povolaným králem. A někteří hned chtěli zúčtovat s muži kteří předtím Saula neuznávali.
Ovšem Saul se i tady zachoval jako král: „Kdepak, dneska už se nikdo zabíjet nebude! Vždyť nám Hospodin připravil vysvobození!“ Saul se neplácá po rameni, nevykřikuje: „Teď vidíte, jaký jsem hrdina, beze mě byste byl vyřízení!“ Vyznává, že to bylo Hospodinovo vítězství, že sám Hospodin vysvobodil svůj lid. Vděčně vyznává a raduje se spolu s ostatními z Hospodinova spasení. Statečnost, soucit a solidárnost, velkorysost i pokora a skromnost – vlastnosti hodné krále. A kéž by zdobily co nejvíc každého, kdo doufá v Hospodina!
Bože, náš Otče, děkujeme, že příběhy o Tvých vysvobozujících činech nejsou pouhou minulostí, protože Ty dál jednáš pro dobro lidí. Děkujeme, že nás vírou připojuješ k zástupu zachráněných. Prosíme, svým svatým Duchem nás zachovávej v pokoře a skromnosti, abychom si nepřičítali žádné zásluhy, ale vděčně se radovali z milosti Kristovy. Amen.