Kázání 8. července 2018

Milé sestry, milí bratři, v prvních dvou verších žalmu nad různými lidskými činnostmi třikrát zazní „nadarmo“ nebo „zbytečně“. A nejsou to vůbec věci podružné: nejdříve budování domu. Vlastní bydlení je snem mnoha lidí, zvláště mladých rodin; rozhodnutí vzít si hypotéku a pustit se do stavby domu je jeden ze závažných kroků, který ovlivní život rodiny na dlouhá léta. Co se týče ochrany města, ani nejmocnější hradby, nejdůmyslnější obrana a bdělé hlídky nezabránily pádu zdánlivě nedobytných pevností. Smutnou zkušeností pádu prošel i Jeruzalém.
Pak je tam o ranním vstávání, dlouhém vysedávání a požívání „chleba trápení“. Vypadá to trochu jako popis hodně těžkého pracovního dne. Na ranní směnu do kravína se vstávalo kolem třetí; tam si ovšem člověk moc neposeděl. Takže spíš práce v kanceláři? Takových osm, deset hodin u počítače denně s člověkem za pár let taky dokáže zamávat.
Že některým lidem jejich práce zhořkla a proměnila se jim v „chléb trápení“, že jsou utrmácení a udření a i když třeba vydělají peníze, nemají ani kdy si jich užít, o tom tady není třeba dlouze hovořit. Ale zdá se, že zde použité hebrejské výrazy nevypovídají pouze o běžné lidské práci a dřině; ukazují do náboženské oblasti. Ještě se k nim vrátíme.
Jak je to tedy? Jsou snad žalmistova slova projevem veliké skepse, která je hotova zpochybnit veškeré lidské konání? Když přece všechno, co člověk vymyslí a udělá nakonec stejně pomine? Při pozorném čtení vyjde najevo, že to tak není. Žalmista nezpochybňuje veškeré lidské dílo. Ale trvá na tom, že naše plány, námaha a lopocení nejsou tím rozhodujícím. K tomu, aby se dílo podařilo, aby naše práce mohla mít úspěch, je zapotřebí ještě něčeho. Rozhodující je, jestli naše záměry odpovídají Boží vůli, jestli se k naší námaze přizná Hospodin.
Pozor! Neříká se tu, že by bylo marné všechno, čím se zabývají lidé necírkevní, kteří Hospodina a jeho slovo neznají. Hospodin si přece, právě jako Pán celého stvoření, dovede dobře použít i ty, kteří o něm nic nevědí. Žalmista se tady obrací v prvé řadě k věřícím, ke společenství poutníků. Na cestě víry jednotlivců i sboru čekají různá rozcestí; nejednou není snadné se rozhodnout, kudy dál, která z cest je ta pravá a odpovídá Božím záměrům. Když jsme se dozvěděli o možnosti získat dotaci na opravu kostela z Ministerstva zemědělství, byli jsme překvapení a váhali jsme, jestli do toho jít. A v tu chvíli jsme ještě netušili, že nás podpoří i švýcarský HEKS, který jinak dává peníze spíš do trochu jiných projektů.
Je nadmíru důležité Boží vůli hledat, ptát se po ní a poznávat ji; vždyť tu nejde jen o bydlení nebo zdar v podnikání, ale o stavbu celého lidského života! Slova žalmu zahrnují vážné varování, že lze investovat obrovskou spoustu sil, času i prostředků úplně zbytečně, do něčeho, co se ukáže jako naprosto marné! Obstojí a přetrvá a přinese užitek to, co je dobré a požehnané v Božích očích, k čemu se přizná Hospodin.
Když zkusíme použít novozákonních obrazů: záleží na tom, na jakém základu a z jakého materiálu člověk staví. Dům narychlo splácnutý, bez pořádného gruntu, v bouřlivém přívalu nemá šanci. Vyplatí se hledat, kopat a hloubit, dokud se nenajde skála, na níž bude dům bezpečně stát. Ježíš říká, že tím spolehlivým základem jsou jeho slova. Kdo je přijme a žije z nich, nemusí živořit v neustálých obavách, že se jeho životní dílo zhroutí a ze všeho, do čeho investoval, nic nezůstane.
Proto církev zůstává a zůstane odkázaná na Bibli, na svědectví proroků a apoštolů, na Kristovo evangelium, a to dokud bude putovat tímhle světem. Apoštol Pavel v 1. listu do Korintu poví přímo, že oním pevným základem pro život víry, naděje a lásky je sám Ježíš Kristus – a nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už položil Bůh!
Základním poselstvím žalmu je skvělá zpráva, že Hospodin jedná. Buduje, střeží a chrání, dávám svým milým to, bez čeho se neobejdou, sílu k práci i klidný spánek. My smíme a máme o jeho pomoc, ochranu a slitování prosit; s pokorným vědomím, že záleží na jeho milosti, kdy, jak a čím nás obdaruje. Teď se vrátím k onomu „časnému vstávání“ a „dlouhému vysedávání“. Nemyslí se zřejmě jen na běžné lidské činnosti, ale na stupňování a hromadění náboženských úkonů, na všechno, čím by se věřící pokoušel Pána Boha donutit k žádoucí odpovědi, vysloužit si nějakou odměnu. Veškeré náboženské výkony, které by nerespektovaly naprostou Boží svobodu a zaváněly záslužnictvím a magií, jsou tu odmítnuty jako marné.
Vtip je v tom, že náš Bůh jedná vždycky jako první, nečeká se svou pomocí a slitováním na to, až se dáme pořádně dohromady a v našich životech bude všechno na svém místě a bez poskvrnky. Je to On, kdo udělal první krok k nám – a dělá je stále, i když my stojíme na místě nebo se k němu zrovna obracíme zády.
V úvodu žalmu je jmenován král Šalomoun. Při zmínce o budování domu máme tedy myslet na něho a na dům Hospodinův, chrám, který právě Šalomoun vybudoval. Chrám Hospodinu chtěl postavit už Šalomounův tatínek David. Ale Hospodin mu prostřednictvím svého proroka vzkázal: „Milý Davide, ty mi chceš postavit dům? Já postavím dům tobě! Dům pro mé jméno vybuduje až tvůj potomek.“ A David Boží výrok v pokoře přijal, neprotestoval, že on má na to přece největší právo.
Odborníci tvrdí, že chrám svému kmenovému bohu většinou stavěl zakladatel dynastie, což byl v tomhle případě David. Ale Izrael, Hospodinův lid, se ani v téhle věci neměl přizpůsobit okolním národům. O stavbě nerozhodl král, ale sám Hospodin. Krásný úkol připadl až Davidovu potomku.
Takže pokud my sami ve své službě něco nestihneme nebo nedokončíme, nemusíme snad nad tím lomit rukama. Můžeme to svěřit Hospodinu v důvěře, že po nás přijdou další, kteří také odvedou svůj kus práce. Vždyť stavbu, kterou v našem světě buduje Bůh, netvoří cihly a kameny, ale lidé. Proto se ve druhé části žalmu mluví o synech, kteří jsou dědictvím od Hospodina, o „plodu lůna“, který je „mzdou“ od Boha, ne odměnou za zásluhy, ale darem milosti.
Děti jsou Božím darem, to pořád stoprocentně platí i v době plánovaného rodičovství a umělého oplodnění. Právě tak zůstává pouhou Boží milostí, pokud přijmou dar víry a svěří svůj život Kristu. Blahoslaven je muž, který „naplnil svůj toulec syny mládí“ - ale samozřejmě stejné zaslíbení platí i pro matky a týká se i dcer! Když dolehne slabost stáří, je skvělé mít už dospělé děti, které jsou schopné postarat se nejen o sebe, ale i o své rodiče, potomstvo, u něhož lze najít zastání.
Děti tu symbolizují budoucnost. A chápe se to tak pořád i v naší církvi – neříká se snad: „S tím sborem je to dobré, jsou tam děti, ten má budoucnost!?“ Po farářích se zpravidla chce hlavně to, aby uměli pracovat s dětmi a mládeží. Až se někdy zdá, jako by ostatní generace ve sboru nic nepotřebovaly! Ale v žalmu je kladen veškerý důraz na Boží dar – budoucnost dává svému lidu jen Hospodin, nikdo jiný!
Poslední obraz mluví o „jednání s nepřáteli v bráně.“ V bráně se odehrávala soudní řízení. Podobně jako v Ž 122, který jsme četli minulou neděli, se nám tady objevuje motiv soudu. Na něm je rozhoduje, na čí straně je pravda a právo, kdo bude odsouzen a kdo ospravedlněn. Ti, kteří se spolehli na Hospodina, na něm obstojí – ovšem ne vlastní spravedlností a dobrotou, ale mocí Toho, který si je zamiloval. Tuhle naději smíme mít pro sebe i pro své děti a vnoučata!
Pane, v Tobě máme naději pro budoucnost i pro své současné problémy a zápasy. Prosíme, dávej nám ducha pokory, abychom se nesnažili Ti vnucovat své nápady, ale dovedli ocenit, k čemu nás zveš a co nám nabízíš. Amen.

Tags: