Kázání 7. září 2025

Jednak je to zřejmě tím, že za ním cítíme riziko sklouznutí k pocitům vlastní výjimečnosti a nadřazenosti. Mám šanci se jako „vyvolený“ ubránit pýše? Jednak si možná někdy jako vyvolení vůbec nepřipadáme. Možná se dokonce tu a tam cítíme spíš odstrčení a zapomenutí než vyvolení. 
Záleží na tom, jak tomu slovu „vyvolení“ rozumíme. Někteří výtečníci, kteří se dnes považují za „vyvolené“, to chápou tak, že si ve svém zvláštním postavení, zapříčiněném bohatstvím, slávou nebo politickou mocí, můžou dovolit víc než běžný smrtelník. Proto nemívá slovo „vyvolení“  u některých úplně dobrý zvuk. Vyvolení však neznamená jen zvláštní výsadu, ale i zvláštní zodpovědnost. 
Je mi docela sympatické, že v různých komiksových filmech, které jsou dnes v kurzu, chápou hrdinové, obdaření nějakou jedinečnou schopností, své obdarování nejen jako výsadu, ale taky jako úkol a poslání. Třeba takový Spider-Man nebo Iron Man se učí dost dlouho a složitě přijmout svoji zodpovědnost za dar, jímž disponují. Zjišťují, že něco zvláštního dostali, ale něčeho jiného se budou muset vzdát… 
Četli jsme o povolání mladého proroka Jeremjáše. Hospodin si ho vyvolil dřív, než přišel na svět. Ještě než se stihl narodit, Pán Bůh už měl s Jeremjášem své záměry. Vyvolení je Boží dar a zároveň poslání. 
Když se mluví o vyvolení, objeví se na stole ještě jedna vážná námitka: Jestliže tu jsou nějací Bohem vyvolení a povolaní, jak je to pak s těmi ostatními – „nevyvolenými“? Znamená to, že jsou zavrženi? Ne, z toho nemusíme mít strach. Vyvolení některých neznamená, že by ti ostatní neměli šanci. 
Už jsme přece zmínili, že vyvolení není jen dar a výsada, ale zároveň úkol a poslání. A tohle poslání se týká ostatních lidí, právě i těch, kteří na Boží pozvání zatím nereagují nebo je ještě neslyšeli. Apoštol Pavel napsal (1K 1,27), že „Bůh vyvolil to, co je slabé, aby zahanbil silné.“ Vyvolení není dílem náhlého hnutí mysli, jakousi Boží „kratochvílí“, ale součástí Hospodinova dobrého záměru, který má s celým stvořením!
Vyvolení má vyloučit jakoukoli lidskou pýchu a trvale připomínat, že všechno nejdůležitější a nejvzácnější, co v životě potřebujeme, jsme si nijak nezasloužili ani nevybojovali, nemůžeme si to koupit nebo vynutit. Přijímáme to jako svobodný dar Boží lásky.
Právě proto, že se Boží spásný plán týká celého stvoření, všech národů, jsou po světě rozptýleny hloučky a skupinky Božího lidu, těch, které si Hospodin vyvolil a posvětil. O posvěcení jsme četli i v Jeremjášově příběhu. Svaté náleží Hospodinu. Posvěcení značí oddělení a povolání ke službě lásky. 
Hloučky bratří a sester, rozptýlené po celém Božím světě, mají být solí země a světlem, které bude uprostřed stínů, které svět trápí, svědčit o Boží lásce a věrnosti. Jsme tu jako svědkové Boha, který své stvoření miluje a neopouští.
Ale přece jen nás možná zarazí, že tu Boží vyvolení přebývají „jako cizinci v diaspoře“, tedy v rozptýlení. Psal snad apoštol křesťanům, kteří kvůli pronásledování museli opustit své domovy? To zřejmě ne, i když situace křesťanů v Malé Asii asi nebyla úplně jednoduchá. Proč tedy autor listu nemluví prostě o církvi, proč „cizinci“?
Použitý řecký výraz vypovídá o lidech, kteří na daném místě přebývají dočasně, nemají tam domovské právo. Jejich pravý domov je někde jinde. Apoštol ten výraz použil snad proto, protože lépe vystihoval postavení a zřejmě i pocity těch, kteří uvěřili v Ježíše Krista. Většinou už to nebyli Židé, ale pohané. Když uvěřili, mnohé v jejich životech se radikálně změnilo. 
My, kteří jsme už vyrůstali v křesťanských rodinách, v prostředí víry, si takovou změnu asi neumíme dost dobře představit. Už jsem tu kdysi zmiňoval osudy bratří a sester, jimž víra obrátila život vzhůru nohama. Stali se cizinci ve vlastních rodinách. Zakusili nejenom posměch a odmítání, ale někdy i otevřené projevy nepřátelství, které jim způsobily hodně starostí a bolesti.
Ale neznamená to, že bychom se my sami měli od světa odtahovat a oddělovat a hledět na něj s povýšenou útrpností, že bychom se snad měli stranit společnosti. Máme přece ve světě své poslání. Máme mu co dát. Protože jsme vyvoleni – k naději. Proto jsme byli vyhlédnuti Otcem, posvěceni Duchem svatým a očištěni Ježíšovou krví, abychom ve světě sdíleli živou naději.
Apoštol dokonce neváhá povědět, že nás Pán Bůh „znovu zplodil“ k naději živé! Chce tím zdůraznit převratnou novost Božího činu. Kdo uvěří a svěří svůj život Ježíši Kristu, jako by se znovu narodil! Zároveň je tím i jasně vyjádřeno, že tuhle zásadní změnu si člověk nemůže přivodit sám, je dílem Boží milosti. 
Živá naděje pramení z Ježíšova vzkříšení. Jsou jistě nejrůznější naděje a doufání, asi by se dalo říct, že kolik lidí, tolik i nadějí. Ovšem živá křesťanská naděje není založena v tom, co pro sebe můžou vymyslet a zajistit lidé. Jejím pevným základem je Bůh, který vzkřísil z mrtvých svého Syna Ježíše, Toho, který prolil svou vlastní krev za naše hříchy.
Sestry a bratři, základem naší naděje je Bůh, který vzkříšením Ježíše Krista už prokázal svoji svrchovanou moc nad silami smrti a rozkladu. Tento Bůh dokáže překonat i naši smrti a obnovit celé své stvoření. Tahle naděje nás má sílit, když i na nás smrt dotírá a trápí nás. S touhle nadějí jsme posíláni do světa, zatím ještě stále sužovaného zlem chaosu, zmaru a bezvýchodnosti. 
V té službě a nesnadných zápasech často pociťujeme svoji křehkost a nedostatečnost. Proto nás apoštol ujišťuje, že i ve své slabosti a křehkosti – a právě v ní – jsme díky Ježíši Kristu zároveň dědici nepomíjitelnosti. Ano, je pro nás připraveno dědictví. V nebesích!
Už to svědčí o jeho neporušitelnosti. Jeho kvalita je tu naznačena třemi výrazy. Je nezničitelné, neposkvrněné a nevadnoucí. Ve světě, kde i ta nejhezčí kytka stejně usychá a i na ty nejčistší věci je někdo schopen vychrstnou kyblík bláta, je něco takového těžko představitelné. Proto je to taky pro nás uloženo na bezpečném místě, kam ruce nenechavců ani jazyky lhářů a klevetníků nedosáhnou. I když nám léty možná poněkud ubývá sil a energie, to, co pro nás připravil náš Bůh, nezestárne ani neuvadne. A nikdo nám to nemůže vzít!

Modlitba: Náš dobrý nebeský Otče, děkujeme, že jsi nás vyvolil k naději v Kristu Ježíši. Prosíme, ochraňuj ji v nás a uč nás, jak se o ni dělit s těmi, kteří potřebují povzbuzení a otevřený výhled. Amen.