Kázání 31. května 2026

Jan nám tímhle způsobem ukazuje: To, že se tyhle dva světy mohou setkat a dokonce spolu komunikovat, je jen Boží milost. To, že hříchem zraněný člověk může mít podíl na tom novém, co tvoří Bůh, je pouze dílem Boží lásky a slitování! Kdyby spása světa skutečně závisela na nás, bylo by to zlé. Ale lidská nedostatečnost není hlavním motivem evangelia. Tím je Boží láskyplný příklon k nám. 
Jan celým svým spisem svědčí o Božím Synu, který jde za námi a vytrvale zápasí nejenom o své příznivce, případně hledající a nerozhodnuté, ale i o ty, kterým je trnem v oku a kamenem úrazu, protože oni sami nejlépe vědí, jaký by měl být Bůh a jak by měl jednat. Dobrou zprávou je, že se náš Bůh na cestě k nám nedá jen tak něčím odradit nebo zviklat ve svých záměrech! 
Zvolil jsem pro dnešek část rozhovoru Ježíše s jeho odpůrci, na němž je střet Božího a lidského dobře patrný. Ježíš říká: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Ježíš je světlo světa. 
A přichází do tmy. Ne do vlahého letního podvečera, ale do hluboké noci. Důkazem jsou právě jeho protivníci, kteří už nějaký čas uvažují, že nejpádnějším argumentem, který by toho nepohodlného Nazaretského konečně umlčel, by mohlo být třeba pár dobře mířených kamenů!
Už jsem tady kdysi zmiňoval, že nevyhledávám tmu a nerad se v ní motám. Proto je mi tenhle obraz světla přicházejícího do tmy blízký. Pán Bůh nerozsvěcí hlavně proto, aby si na nás posvítil, ale aby posvítil nám. Chce nám svítit do všech stínů, mlh a temnot, být s námi v tom, co nás trápí a nahání nám husí kůži. 
Světlo je zaslíbeno těm, kteří následují Ježíše. Je to světlo na cestu, lucerna nebo baterka, která se tolik hodí při pouti setmělým lesem. Je to světlo, které jde s námi a před námi, ne blikající zářivka v bunkru, kam by se chtěl člověk zavřít, aby už měl od všech a od všeho pokoj. 
Jakkoli je tahle Boží nabídka univerzální, vhod přijde jen tomu, kdo před ní nezavře dveře, ale vydá se na cestu s Ježíšem, stane se jeho učedníkem, učednicí. Kdo ovšem ten odvážný krok podnikne, neprohloupí. Bude mít „světlo života“. 
Zkusím říct: Světlo ze zdroje, který se jen tak nevybije. Nedojde mu šťáva. Nám občas ano, ale ten zdroj, z něhož smíme v Kristu čerpat, má neomezenou kapacitu. Ježíšovo světlo nás neopustí a nenechá ve štychu ani v těch nejhlubších roklinách a propastech.
Ježíšovi odpůrci, zde konkretizováni jako farizeové, argumentují Zákonem (Dt 17,6; 19,15): „Vydáváš svědectví sám sobě, to neplatí.“ Protože svědci museli být minimálně dva. Pořád zde trvá spor o pravou Ježíšovu identitu. Jak k ní proniknout, jak jí rozpoznat? Když nepostačí ani zázraky, zřejmá znamení Boží moci?
Pokud člověk neuvěří Ježíšovu svědectví, jeho vlastnímu slovu, žádné zázraky a divy mu nepomůžou. Znamení Boží moci a lásky mohou napovědět, ale stejně záleží na tom, jak člověk zareaguje na Ježíšovo slovo. I když Ježíš vydává svědectví sám sobě, jeho slovo je pravdivé. 
Protože Ježíš zná svůj původ, svou cestu i její cíl. A to první, k čemu nás volá a co od nás očekává, je víra. Jen jí lze přijmout Boží pravdu. Jen jí se otevírá to nesmírné bohatství Božího díla, Božích darů nejen pro budoucí čas, ale i pro dnešek. Nový život a spolu s ním – nový pohled na svět!
Napoví nám následující Ježíšovo slovo: „Vy soudíte podle zdání (doslova „podle těla“). Já nesoudím nikoho.“ Jsme tu opět u paradoxu a protikladu Božího a lidského. Ježíš své odpůrce a protivníky nesoudí, i když by mohl. Vzápětí dodá, že i kdyby soudil, byl by jeho soud pravdivý, protože i v něm je zajedno s Otcem. Ale nesoudí. Zato jeho protivníci ho už odsoudili.
Oni už myslí na to, jak Ježíše nejsnáze sprovodit ze světa. Myslí na smrt. Ježíš dál myslí na jejich dobro, na jejich život. A neustane v tom až do konce, až do posledního výdechu na kříži! I když jeho cesta bude bolet, nepropadne sobectví ani nenávisti. Nepřivolá si legii andělů, aby ho raději odnesla zpátky domů. 
Tu tíži  neustálého odporu a zloby cítil na bedrech i Boží služebník u Izajáše. Když to na něj dolehlo, říkal si: „Nadarmo jsem se namáhal…!“ Ale potom si znovu uvědomil: „Vždyť ale Hospodin si mě vyvolil, on si mě vytvořil, abych k němu přivedl Jákoba nazpět. Bůh je moje záštita!“ To mu dodalo energii. Ne díky svému tréninku a statečnosti, ale v síle toho slova vstal a šel zase dál. 
Sestry a bratři, ve víře v Ježíše si smíme osvojovat nový pohled na svět. Je součástí proměny tak veliké a zásadní, že je u Jana nazývána „věčný život“ a apoštol Pavel mluví o „novém stvoření“. Nemáme ji ve své moci, působí ji Bůh svým Slovem a Duchem svatým. To je ten „druhý svědek“, který potvrzuje Ježíšovu pravdivost a spolehlivost. Ale i když je ta proměna Božím dílem, přece je třeba, abychom jí přitakali a chopili se jí vírou. 
Ta Boží proměna přináší změnu pohledu a přístupu – k Bohu, k lidem, ke světu. Díky Ježíši Kristu i sebe samotné smíme vidět jinak. Protože Ježíšův pohled je vždy veden láskou, i když nás Pán třeba zrovna napomíná, varuje a nabádá k změně směru. Vždy přitom myslí na naše dobro. 
A o to právě jde: přát i druhým, přát světu dobré. Přijmout ten Boží, Ježíšův pohled za svůj, třebas zatím jen velmi nedokonale. „Přát“ přitom v biblickém pohledu nikdy neznamená pouze zbožný cit, ale taky ochotu něco pro to udělat. 
Uvědomil jsem si to znovu nad dnešním oddílem z evangelia: My všechny ty protiklady a napětí neodstraníme. Ani je nemůžeme jen tak přehlížet. Máme o nich vědět. Ale vždycky záleží na tom, jak se k nim postavíme, jak na ně budeme reagovat. 
Co tím myslím? V prvé řadě neztratit hlavu. Nepropadnout zlobě a pomstychtivosti. Ani nerezignovat. Je fakt, že se spoustou věcí nenaděláme nic. Ale i v takovém případě nám ještě zůstává úžasný dar modlitby. Právě i to, s čím nehneme, smíme svěřit svému Pánu. A prosit ho, aby nás učil tomu svému pohledu na svět a lidi kolem.
Přijmout ten Ježíšův pohled znamená aspoň trochu zahlédnout i to, co tu ještě není. Nemluvím teď o iluzích, vidinách a halucinacích; ty se navozují jiným způsobem. Myslím tím asi především vzít vážně Boží zaslíbení. Zkusit se spolehnout na to, co Pán Bůh ve svém slovu zaslibuje nám – a v co doufali i ti, kteří tu byli dávno před námi. Protože náš Bůh své sliby plní.

Modlitba:
Bože, Tvé milosrdenství je věčné! Prosíme, buď s námi svým svatým Duchem, abychom se v následování Ježíše nechali inspirovat jeho soucitem a solidaritou, jeho důvěrou. Amen.