Kázání 3. listopadu 2024

13. listopadu 2024

Čtení: Ž 34,12-23
Základ kázání: Ž 34,13-15.23
Autor kázání: František Plecháček

Milé sestry, milí bratři, kdo by netoužil po osvědčeném receptu na šťastný život? Z pestré palety knih, nabízejících cesty k úspěchu, i z inzerce mentálních koučů a dalších specialistů je zřejmé, že tohle téma je stále na pořadu dne. Mnozí hledají, co by dávalo smysl a naději pro budoucnost, co by nejen zaplnilo čas, ale také naplnilo a přineslo do jejich existence světlo, zbavilo stresu a úzkosti.

Kázání 3. listopadu 2024
13. listopadu 2024 - Kázání 3. listopadu 2024

Skoro by se mohlo zdát, jako by i žalmista zkusil naskočit na podobnou vlnu zájmu a nabízel svůj návod na štěstí. Izraelité, ačkoli už Hospodinem vysvobození a usazení v zaslíbené zemi, pořád hledali zdar a pokoj na různých místech a u různých bohů, ale ne u toho, kdo je vytrhl ze spárů smrti.

Žalmista už dosvědčil, co sám s Hospodinem prožil, jak ho Pán Bůh vysvobodil z toho, co v něm probouzelo strach. Právě s tímhle zážitkem v srdci se cítí oprávněn, ba přímo povinen promluvit k ostatním. Mluví k „synům“, tedy asi hlavně k nové generaci, k těm, kteří si svou cestu teprve hledají. Ač už nejsem úplně nejmladší, pořád si docela jasně vybavuji, jak nesnadné, dokonce bolavé bylo to hledání pro mě, někdy plné tápání a slepých uliček…

Své napomínání zahájí žalmista tím, že spojí hledání dobra s bázní před Hospodinem. To ovšem musí uchu dnešního posluchače znít skoro provokativně: Koho by napadlo spojit dobro a štěstí s bázní? A přece odjinud nelze začít: Chceš-li zakusit v životě opravdové dobro, pak nestačí jen o Hospodinu něco slyšet, občas třeba i zalistovat v Bibli. Je nutné ho taky respektovat a poslouchat.

A tím prvním, na co si má dát každý Hospodinův vyznavač pozor, je – jazyk! Je zvláštní, ale asi příznačné, že jako první tu zazní varování před zneužíváním slov, před zlou, záludnou, lstivou řečí. Něco velmi podobného najdeme i v Novém zákoně v Listu Jakubově (Jk 3,7-9):

„Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě.“

Necitelné ubližování naostřeným a všeho schopným jazykem má pořádně dlouhou tradici. Kolik zla dokážou napáchat polopravdy, pomluvy a klepy, lstivá slůvka, utroušená za zády, potměšilé útoky, jimž se člověk nemůže nijak bránit, protože o nich ani neví a setká se až s jejich zhoubnými následky! Kolik trápení způsobí křivá obvinění a dezinformace, matoucí a svádějící na scestí nejen jednotlivce, ale někdy celé davy!

Kolik smutku, zklamání a roztrpčení dokážou takové neuvážené a potměšilé řeči natropit i v církvi! Proto i Ježíš v evangeliu varuje: „Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“

Takhle Ježíš reagoval, když ho protivníci obvinili ze spojení s Belzebulem, knížetem démonů. Zaměňovat černou za bílou a lež předkládat jako pravdu, to není jen taková nevinná zábava nebo dokonce nezbytná součást politických a dalších her. Je to zlo, jehož je nutné se vyvarovat!

Neznamená to, že by křesťané měli raději pořád mlčet, aby se náhodou někoho nedotkli. Ale čeká se od nás řeč jasná a přímá, a to právě i ve chvílích, kdy budeme v pokušení kličkovat a mlžit. Rozhodujícím měřítkem našich slov by vždycky měla být láska, tedy to, co prospěje i druhým. A to může někdy být i trocha věcné kritiky, laskavá připomínka, případně i varování.

Kladu na srdce snoubencům v předmanželské přípravě, jak je důležité nepřerušit komunikaci, umět si v klidu a s láskou povědět i nepříjemné věci. Hlavně netutlat a nedusit to těžké a bolavé ve svém nitru, aby to pak neexplodovalo a nezranilo daleko víc. Myslím, že právě církev je správné místo, kde by se vstřícné, přímé, nezáludné a pravdivé mluvení mělo trénovat.

„Vyhýbat se zlu a konat dobro“ je instrukce sama o sobě příliš neurčitá. Ale v kontextu ostatních napomenutí znamená: vyhýbat se záludným řečem, a tím pádem i stejně toxickým myšlenkám a činům – a usilovat o pokoj. Vidíme, jak tu všechno úzce souvisí: právě záludná a lživá slova pokoj spolehlivě ničí, když probouzejí nedůvěru a zlobu a rozvracejí i ty nejbližší mezilidské vztahy.

Jako „pokoj“ se překládá hebrejské slovo „šalom“, které má ovšem mnohem širší význam: Biblický šalom nepředstavuje jen mír mezi lidmi, ale pokoj mezi člověkem a Bohem! Není možný bez bázně Boží, bez respektu vůči Bohu a autoritě jeho slova. Proto lze šalom jen těžko zakusit na cestě svévolníků.

Ale spravedliví mohou z tohoto pokoje ochutnávat i ve chvílích tísně a trápení. Bibličtí spravedliví nejsou bezchybní morální velikáni – ale ospravedlnění hříšníci, lidé očištění krví Ježíše Krista. Ti, kteří se před Hospodinem neschovávají, ale utíkají se k němu, obracejí se na něj s důvěrou a nadějí na odpuštění.

Rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem není v tom, že by spravedlivý nikdy neselhal, nikdy neudělal žádnou hloupost, za kterou by se pak styděl. Právě že se nejednou i zastydí. Rozdíl spočívá v tom, jak se ke své vině kdo postaví. Problém svévolníka tkví v tom, že si ve zle libuje, rochní si v něm. Jenže zloba, ve které se zabydlel, nemá budoucnost. Zlo má sebedestruktivní potenciál, samo v sobě nese zárodek svého konce.

Spravedlivý se svěřuje Hospodinu, přináší mu svou bolest a strach a vyznává mu i svá selhání a viny. Touží po odpuštění. To není hledání nedovolené protekce, ale jediný způsob, jak skutečně získat život: přijmout řešení, které připravil a nabízí Hospodin ve svém Synu.

Vlastně celý zbytek žalmu tvoří svědectví o tom, že Hospodin své doufající služebníky a služebnice neopustí. Ta ujištění a povzbuzení potřebujeme slyšet, jsou nezbytnou výzbrojí pro všechny, kteří chtějí zachovat věrnost Bohu a usilovat o dobro.

Cesta hledačů pokoje tímhle světem nikdy nebude snadná. Až nepříjemně otevřeně se tu mluví o soužení a tísni, o zkroušeném srdci a duchu zdeptaném. Každý, kdo chce následovat Ježíše a vsadí na milosrdenství, odpuštění a přímost, dříve či později narazí i na nepochopení a odpor. Ale tíseň a různé překážky nemusí být znamením, že jdeme špatným směrem a vzdalujeme se Pánu Bohu.

Nic z těch nejvzácnějších Božích darů nelze poznat zvenčí, z pozice nezúčastněného pozorovatele. Právě na té nesnadné cestě – ne až na jejím konci, ale přímo na ní – je možné zakusit Boží blízkost a radovat se z Boží záchrany. Jen na cestě víry se lze přesvědčit, že Hospodin skutečně slyší volání svých dětí a je blízko i v zklamáních, vyčerpání a zkroušenosti. Slyší a odpovídá svým slitováním.

A tak, sestry a bratři, přijměme pozvání k hostině lásky, k prostřenému stolu odpuštění a smíření!

Věrný Bože, děkujeme za slovo, které přináší úlevu a naplňuje nadějí. Prosíme, upevni společenství vzájemné lásky, vyzbroj nás dary Ducha k dobrému boji víry! Amen.