Kázání 21. září 2025

Doslova tu stojí, že dobro a milosrdenství budou žalmistu „pronásledovat“, nahánět ho skoro jako kořist. To je hodně neobvyklé spojení, co říkáte?! 
Míváme pocit, že nás pronásledují různé věci: nedostatek času („honí mě čas“), stres, smůla, zdravotní problémy nebo třeba špatné svědomí, chyby a hlouposti, které nás mrzí, ale už na tom nemůžeme nic moc změnit… To všechno a mnohé další dokáže člověka hodně potrápit a táhnout se za ním jako neodbytný stín, jako lovec, bez oddychu slídící za kořistí. 
Ale že by mohlo někoho podobně pronásledovat dobro? Milosrdenství Hospodinovo? Kolikrát v životě míváme dojem, že by se nám právě teď velice hodila aspoň trocha toho štěstí, protože nám dýchá na záda něco nedobrého? Jak to ten žalmista vlastně myslel? 
Píseň je připsána Davidovi, měli bychom si tu tedy vzpomenout na velkého izraelského krále. Než se David stal králem, musel utíkat, byl často pronásledován. A v patách mu nebyl nikdo menší než sám úřadující panovník Saul a jeho bojovníci! Kolikrát to bylo s milým Davidem pěkně nahnuté, nezdálo se, že by ho zrovna pronásledovalo štěstí! 
A přece s ním bylo i na útěku Hospodinovo milosrdenství! Jen proto mohl David všechno přestát a sám usednout na královský trůn. Jenže i jako král se musel po nějakém čase znovu dát na útěk. A to ne před naštvanými Pelištejci, ale před svou vlastní krví! 
Ale i tohle přežil a mohl se vrátit. Ne zásluhou vlastní statečnosti a chytrosti, ale díky Božímu milosrdenství. Právě ve všech těch nebezpečích a utrpení se ukázalo, že Davida provází Boží dobrota a věrnost!
V Ž 23 není řeč jen o Boží pastýřské péči a ochraně, ale taky o protivnících, dokonce o „rokli šeré smrti“! Ale kdo doufá v Hospodina, nechá se vést jeho slovem a hledá jeho spravedlnost, ten se svému Bohu neztratí ani v těch nesnázích a temnotě šeré noci. Protože mu nejsou v patách jen protivníci a dluhy minulosti a stíny jeho vlastních selhání. Sledují ho a věrně ho doprovázejí Hospodinova dobrota a milosrdenství! 
Když se přidržíme obrazu Hospodina, věrného Pastýře, který jde před stádem, pak bychom si mohli dobrotu a milosrdenství skoro představit v úloze „ovčáckých psů“, kteří dávají na stádečko ze všech stran pozor, aby se Pánu Bohu nikdo nezaběhl a neztratil! 
Sestry a bratři, celý ten obraz má vyjádřit, že u Hospodina jsme v bezpečí, a to právě i v nesnázích a nebezpečích! Žalmista nemaloval dokonale harmonickou idylu, v níž by už vždycky všechno šlo hladce a bez problémů. Protože taková idyla by se skutečným životem neměla nic společného. 
Jeho píseň nás má posilovat právě v těch chvílích, kdy se v našich životech zatáhne a zešeří a zaútočí bolest, smutek a strach. Jde o to, nechat se vést dobrým Pastýřem, následovat Toho, kterého Bůh poslal k naší záchraně – Ježíše Krista. 

Hospodinova láska k nám se projevuje jeho vytrvalou péčí, dary, které smíme každého dne přijímat. Ale v čem viděl žalmista největší důkaz Božího milosrdenství? Co pro něj bylo nade všechno důležité? Že se bude moci vracet do domu Hospodinova! Po všechny své dny!
Je zajímavé, že staré překlady SZ do řečtiny a latiny tady mají, že bude žalmista „bydlet“ v domě Hospodinově. Ale v původním hebrejském textu je „vracet se“. Nikdo z nás přece v kostele většinou nebydlí – i když mládež se třeba v modlitebně během nějaké akce klidně načas ubytuje. Jde tu o ty návraty. 
Rádi se vracíme tam, kde to máme rádi, rozhodně na místo, kde se cítíme doma. Možná jste to i letos o prázdninách zakusili: I když jsou možná v těch cizích dálavách hory vyšší a vody hlubší, obloha modřejší a města výstavnější, i když si tam člověk pořídí spoustu nevšedních zážitků, přece se vždycky rád zase vrátí domů. Možná s výjimkou pár světoobčanů, kteří nemají nikde stání… 
Největším přáním žalmisty bylo vracet se do Hospodinova domu, tam, kde je možné zaslechnout Hospodinovo slovo, kde se schází Boží lid. Tam mu bylo dobře, tam se cítil jako doma. Kde jinde taky hledat úlevu a spočinutí po všem shonu a zmatcích všedních dnů? Kde jinde bychom mohli načerpat novou sílu než u Boha, našeho dobrého Pastýře? Kdo jiný má moc povzbudit naše srdce, oživit chřadnoucí důvěru, dodat odvahy?!
Nejednou cítím, jak se všechno kolem zrychluje a zároveň často i jakoby zahušťuje. Nejsou na naši schopnost vnímat, porozumět a zorientovat se kladeny čím dál vyšší nároky? Bez ohledu na to, jestli jste mládežník, anebo senior? Ze strany státních institucí, ze strany zaměstnavatelů, škol, médií, ze strany těch, kteří očekávají, že odpovíme, nějak zareagujeme na jejich požadavky?
Tu a tam si připadám, jako by mě zachytil dravý proud a hnal mě dál a dál… Ale žalmista nás ujišťuje, že se můžeme zastavit. Dokonce se můžeme a máme i vracet! Do domu našeho Boha. Do společenství, v němž nerozhoduje, jak moc jsme výkonní a orientovaní a kolik toho stihneme. 
I v tom někdy zběsilém tempu doby se smíme vracet tam, kde na nás čekají lidé, kterým na nás záleží a mají nás rádi. Tam, kde nás čeká náš Bůh, Pán a Spasitel, který do nás nepožaduje nadlidské výkony, ale hlavně to, abychom zkusili věřit jeho slovu a spolehli se na jeho láskyplnou péči. V Ž 23 vystupuje Hospodin nejen v roli pastýře, ale také ochránce a hostitele. Žalmista nás chce ujistit: vše, co skutečně potřebujeme, je pro nás připraveno! 
Když Ježíš v evangeliu podle Jana povzbuzuje své vystrašené a zmatené učedníky, použije k tomu obraz otcovského domu s mnoha příbytky. Ujistí je, že pro ně připraví místo tam, kde přebývá Otec. V jistém smyslu můžeme celý náš život víry chápat jako návrat do otcovského domu. (Návrat domů se ostatně jmenuje i jedno křesťanské nakladatelství.) 
Smíme se v běhu dní zastavovat a vracet do domu Hospodinova, do našich kostelíků a modliteben, protože nám Ježíš otevřel cestu domů. On sám je tou cestou k nebeskému Otci, otevřenou Boží náručí. Otcovský dům je otevřen – pro nás i pro ostatní!

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme za útěchu Tvého slova, za radost ze společenství! A prosíme, buď s námi, když váháme a pochybujeme. Obživuj víru a naději. Amen.