Kázání 19. dubna 2026

Spousta nám toho v tomhle našem pozemském žití zůstane skryta, naše poznání je vždy pouze částečné. Ale většinou snad máme aspoň z části podle čeho se orientovat v hodnocení toho, co se kolem nás děje. Slovy někdo může poměrně dlouho mást, ale jeho skutky ho nakonec vždycky odhalí. Za člověka mluví jeho činy, jak praví stará moudrost. Pokud se slova (bývají to často sliby) a skutky člověka rozcházejí, je zřejmé, že se mu nedá moc věřit.
U Ježíše však žádný takový rozpor neexistoval, jeho slova a činy byly v naprostém souladu. Jeho jedinečná blízkost Bohu, jednota s nebeským Otcem, o níž otevřeně mluvil, se projevovala jednoznačně i v jeho skutcích, mocných činech, kterým se v Janově evangeliu říká „znamení“. Ježíšovi příznivci i odpůrci se s nimi museli nějak vyrovnat.
Byly právě svátky znovuposvěcení jeruzalémského chrámu, známé také jako „Chanuka“ nebo „Svátek světel.“ Ježíš se procházel v chrámě. A vtom ho obklopili Židé. Zřejmě mu zastoupili cestu, aby nemohl dál, aby jim zase nezmizel (ale on jim za chvíli stejně znovu unikne). To obklíčení naznačuje, že k němu nepřišli se zcela přátelskými úmysly. Hned vysloví to, co je tolik znervózňuje: „Do kdy nás chceš znejišťovat? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“
Otázka na Ježíšovo mesiášství je vlastně otázkou na Ježíšův vztah k Bohu. A o svém zvláštním, jedinečném vztahu k Bohu už Ježíš mluvil mnohokrát, zcela veřejně a otevřeně. Jestliže tazatelům nestačí Ježíšova slova, měly by je přesvědčit jeho skutky. Divy vysvobození, uzdravení, nasycení, rozmnožení radosti, dokonce vzkříšení Lazara – kdo jiný by tak mohl jednat než sám Bůh?!
Ale přesto přese všecko nevěřili. I když znali Písma a Hospodinova zaslíbení. Oči, které nevidí, uši, které neslyší. Jak je to možné? Ježíš vysloví diagnózu: „Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí.“ Znamená to, že nebyli vyvoleni? Nebo spíš, že se svou neochotou uvěřit Ježíšovým slovům a znamením sami ze společenství ovcí vyloučili, když odmítli Boží pozvání?  
Souvisí to s tím, jak si kdo představuje „Boží dílo“, „Boží skutky.“ Jaký obraz Boha nosili v srdci ti, kteří odmítali Ježíše? Jaké obrazy Boha si lidé až dodnes tvoří? Co když si někdo představuje Boha především jako přísného soudce nebo policistu, který pátrá po lidských proviněních, jako toho, který neustále pohání mlýny své spravedlnosti, aby hlavně mlely a nezastavovaly se?
Co pak asi bude od takového Boha očekávat především? Ztrestání provinilců a hříšníků? Oheň a síru z nebe? Když se pak přiblíží na dotek Bůh milosrdný a odpouštějící, nenarazí nutně na nedůvěru, pohrdání a odmítnutí?
Sestry a bratři, radujme se, že máme Boha nekonečně lepšího, milosrdnějšího, věrnějšího, než bychom si kdy dovedli představit, vysnít nebo vymodlit! Radujme se z Boha, jehož dobrota a láska dosáhne vždycky dál, než dovedeme očekávat!
„Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ Slovo dobrého Pastýře, který ty své důvěrně zná, ví o každém a každé z nás. Slovo Pastýře, který své ovce ubránil i za cenu vlastního života! Moje ovce. Ve víře nepatříme nikomu a ničemu jinému tak, jako svému dobrému Pastýři!
A čím se poznají Ježíšovy ovečky? Slyší jeho hlas a jdou za ním. Následují Ježíše. Víra v Ježíše je tu zobrazena jako důvěra vyjádřená činem, jako pohyb, jako cesta. Ne pouze vnitřní přesvědčení o pravdivosti určitých vět, pouček a pravidel, které by taky mohlo zůstat uvnitř, aniž by se o něm někdo dozvěděl. Živá víra znamená spolehnutí se na Ježíše, důvěru, která se nutně projeví následováním.
Vírou v Ježíše vstupujeme již nyní do nového života, který dosáhne až na věčnost. Věčný život, který nám dává Ježíš, není pouhé neustálé opakování téhož, jak se to objevuje v různých příbězích, ani nemá nic společného s východními naukami o převtělování apod. Věčný život slibuje trvalé společenství Boha a lidí, obecenství vzájemné lásky, které už žádné zlo ani smrt nenaruší.
Úžasné je zaslíbení, že nás nikdo a nic zvnějšku nemůže od našeho dobrého Pastýře oddělit, nic nás nemůže vyrvat z jeho rukou! Je fakt, a to se stává, že se toulavá ovečka sama vydá o své vůli na špacír a zaběhne se. Ale to neznamená, že na ni její Pastýř zapomene, že ji přestane hledat.
Žádné zlo nemůže ovečku vyrvat z rukou dobrého Pastýře. Jak je to možné? No protože každou z těch oveček Ježíšovi daroval jeho nebeský Otec! A Otec je větší nade všecky, nekonečně mocnější než všecko, co se proti němu bouří a dělá si na jeho stádečko zálusk!
Kdekoli se v Bibli objeví něco o Božím vyvolení, není to tam řečeno proto, abychom se měli čím vychloubat nebo si dokonce začali myslet, že jsme přece jen o něco lepší než ti ostatní. Smíme to chápat tak, že kdykoli někdo uvěří v Ježíše a přidá se k jeho stádečku, je to vždycky nejenom jeho nebo její rozhodnutí, ale především Boží dar. Je to Boží milost, za kterou máme děkovat! Vždycky, když někdo uvěří i navzdory všeobecně rozšířenému nezájmu a skepsi, je to ryzí div Boží lásky. A Pán Bůh takové zázraky pořád činí! Rozmnožuje svou odměnu.
Sestry a bratři, rozumím tomu tak, že i my všichni jsme součástí „Hospodinovy mzdy“, odměny, kterou kdysi zahlédl prorok Izajáš, když svědčil o přicházející spáse. Ježíš i nás našel a připojil k zástupu vysvobozených. Jsme součástí té jedinečné odměny, kterou Ježíš Otci získal svou vlastní krví. A Bůh mu svou odměnu svěřil do opatrování!
„Já a Otec jsme jedno.“ Tohle je jistě skvělé palivo pro křesťanskou dogmatiku (však trocha dogmatiky neuškodí). Není tu řeč jen o bytostné sounáležitosti Otce a Syna. Jde o to, že Syn je s Otcem zajedno. Otec a Syn se perfektně shodnou v tom, co život dává, rozmnožuje a chrání. Jsou zajedno v tom, co je dobré pro nás.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, zaslibuješ nám víc, než jsme schopni pojmout svým rozumem. Děkujeme za ujištění evangelia, že nás miluješ a nikdy nás neopustíš. Kéž se na to dovedeme spolehnout i v nepohodě a nesnázích! Amen.