Kázání 29. dubna 2018

Milé sestry, milí bratři, čtvrtá kapitola Zjevení líčila průběh nebeské bohoslužby. Na začátku páté kapitoly se pozornost soustředí na knihu. Vzhledem k tomu, že je „popsaná zvnitřku i zezadu“, máme si zřejmě představit srolovaný svitek, jaký byl ještě v Janově době běžně užíván. Jestliže je popsán do posledního místečka, znamená to, že jeho obsah je uzavřen, není kam pokračovat. A sedm pečetí zajišťuje, aby se k němu nedostal nikdo nepovolaný.
Co je to vlastně za spis? Když se v následující kapitole začne svitek rozvinovat, ukáže se, že jde o knihu světových dějin. Ovšem tahle nebeská kniha ukazuje historii z jiné perspektivy, než jakou nabízejí lidé. Odhaluje, jak se na naše dějiny dívá Bůh – a je to pohled silně znepokojivý, naprosto odlišný od toho, co se nabízí v běžné knižní produkci. Svědectví o nebeských knihách má především povzbudit všechny trpcí. Bolest, sten a nářek, nic z toho nezůstane Bohu skryto, ani kdyby různé státní bezpečnosti a tajné služby skartovaly dokumenty od rána do večera a snažily se své oběti ukrýt do nejhlubších kobek. Z nebeské knihy se nic neztratí.
Ovšem v tuhle chvíli je kniha ještě zavřená. Zůstává na Boží pravici a nikdo z okolostojících jako by si s ní nevěděl rady. Je to zvláštní, tísnivý okamžik: ještě před malou chvilkou zněly radostné chvály Boží. Ale pak mocný anděl položí vážnou otázku: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“ A rozhostí se napjaté, zaražené ticho. Protože se zdá, že není nikoho na nebi, na zemi ani pod zemí, kdo by na to měl – otevřít knihu a nahlédnout do ní.
Právě tohle je kritický okamžik celého Zjevení. Sám Jan se rozpláče! Protože je jasné, že tu knihu je třeba otevřít. Jinak se nic nepohne dál. Copak se nenajde nikdo, kdo by dal smysl vší té námaze a strádání a probdělým nocím, nadějím a pádům, zápasům, prohrám i vítězstvím? Nikdo, kdo by byl schopen objektivně a pravdivě nahlédnout a zvážit, pochopit a přijmout i to, co pro nás zůstává temné, skryté a nepochopitelné?
Spousta lidí hledí s obavami na to, jakým směrem se naše civilizace ubírá. Snaží se zorientovat, hledají východisko. Někteří celá léta různými způsoby protestují proti nespravedlnosti, zápasí s lhostejností a snaží se probudit zájem o úděl trpících. Touží nalézt smysl toho, co se kolem nás a s námi děje, ptají se, jaké je v tom všem jejich místo a úkol a co by měli dělat.
Znovu jsem si to silně uvědomil teď v pátek. Jsem moc vděčný svým přátelům za to, že mě pozvali a vzali s sebou do Prahy na koncert jedné z významných světových osobností rockové muziky. Nešlo jen o hudební zážitek; na veliká plátna přitom promítali spoustu ne vždycky příjemných obrazů – výjevů z válek, tváří mladých i starších lidí zkrušených starostmi a utrpením. Ve spojení se silnou, syrovou hudbou to člověka nenechalo v klidu. Uvědomil jsem si, že to není jen hra na city, že to těmi hudebníky skutečně hýbe. Oni touží po nalezení smyslu a rádi by něco změnili aspoň trošičku k lepšímu.
Ten rocker, Roger Waters, někdejší člen kapely Pink Floyd, bojuje prostřednictvím muziky vlastně už desítky let. Když koncert vrcholil, byl dojatý – a já taky a myslím, že spousta lidí v hale na tom byla podobně – asi proto, že celým zástupem projelo něco jako vlna souznění. Souznění v touze po změně a pocitu, že to stojí za to, o něco se snažit, o to lepší nějakým způsobem zápasit, protože změna je možná! Jako křesťané bychom neměli žádnou takovou touhu a upřímnou snahu podceňovat. Ale můžeme ještě i něco dalšího – odkazovat k odpovědi na tu palčivou otázku: Jakým způsobem by se ta změna mohla uskutečnit? Nebo spíš: u koho je třeba začít.
Klíč k té změně, ba přímo k vysvobození a naději pro všechny má v rukou Beránek, ten obětovaný. On sám je tím klíčem! Přece jen je tu někdo – a Bohu buď za to dík! - kdo na to má! A tak je třeba začít u něho. Jan je ve svém nářku přerušen jedním z nebeských služebníků: „Neplač! Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on tu knihu otevře, on je hoden!“ Všechno to jsou mesiášské tituly, vypovídající o veliké moci a síle. Lev. A potom Jan uprostřed mezi trůnem a nebeským dvořanstvem spatří – Beránka!
Jan nezapsal své vidění proto, abychom věděli, jak to mají v nebi krásně zařízené, jak je to tam pěkné a že tam pořád, v jednomu kuse slaví. V centru celé nebeské scény i Janova spisu – i celého biblického svědectví! - stojí Beránek. Jeho oběť dává smysl, jeho vzkříšení volá k naději, kterou už nikdo nezašlape do země a nepohřbí.
Beránek, a to ten zabitý! Jan sice mluví o znameních jeho moci a slávy – to je těch sedm rohů a sedm očí – ale zároveň klade veliký důraz na to, že je to ten obětovaný. Ve středu všeho stojí Král, na němž je na první pohled patrné, že prošel hrozným utrpením a smrtí! I když nejsou zmíněny, můžeme myslet na rány po ukřižování. Stojí tu poražený, který se oproti všem lidským očekáváním stal vítězem.
On je hoden otevřít tu knihu, a také přijmout chválu a poctu, kterou dosud nebeské zástupy vzdávaly jen samému Bohu! Beránek je jasně odlišen od Toho, který sedí na trůnu, ale zároveň s ním je ctěn a oslavován. Mluvím o tom, protože tu nejde jen o nějaké dogmatické formule, běžným věřícím většinou dost vzdálené – ale o pevný základ naší křesťanské naděje. A ten naštěstí nespočívá v našich kvalitách, ale v tom, co pro nás vykonal sám Boží Syn!
Ten zabitý a vzkříšený Beránek je hoden přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení, protože svou vlastní krví získává Bohu zpět odcizená a bloudící lidská srdce. Ježíš dává lidskému životu smysl, cíl a dobrou naději, protože navrací člověka jeho původnímu určení – navrací ho Bohu, uvádí do obecenství lásky, pro které jsme byli stvořeni. Ta vytoužená změna k lepšímu, obnova celého stvoření začíná docela nenápadně, u jednotlivých lidí, začíná každým člověkem, který uvěří Bohu a přijme Krista jako svého Pána.
V nebeské scéně Janova Zjevení chvalozpěv neustále nabývá na síle: začínají bytosti kolem trůnu, pak se připojí nespočetné zástupy andělů, a nakonec se přidá všechno stvoření. Nic menšího není cílem Božího díla, než obnova a sjednocení všech a všeho ve společné písni chval a dobrořečení.
A v tom chvalozpěvu zazní – u Jana ne poprvé ani naposled – něco o důstojnosti i důležitém poslání Kristových věrných. My všichni, kterým bylo dáno uvěřit, jsme pověřeni kněžským úkolem. Ne pouze úzká skupina zvlášť vysvěcených a pověřených osob!
K čemu jsme povoláni? Dosvědčovat Boha a jeho slitování – ne nutně vznešenými projevy a velkými gesty, ale třeba i těmi nejtiššími slovíčky útěchy a povzbuzení a nejprostšími denními skutky milosrdenství. Někdy nejde tolik o to, co pro druhé uděláme, ale jestli při nich vytrváme. A nezbytná je přímluvná modlitba – za ty, kteří hledají, i za ty, kterým je všechno fuk, za ty, kteří mají naše sympatie, i za ty, kterým tak úplně nerozumíme, za celé stvoření, které dychtivě vyhlíží vykoupení!
Pane Ježíši Kriste, Beránku Boží, skláníme se před Tebou a děkujeme za vysvobození. Prosíme, dávej naší víře sílu a vytrvalost, abychom celý svůj život, své schopnosti i prostředky, svá srdce dovedli svěřit zcela do Tvých rukou. Amen.