Kázání 21. ledna 2018

Milé sestry, milí bratři, situace sboru ve Smyrně je charakterizována stručně: soužení a chudoba. Společenství se ocitlo ve vážných problémech, v nebezpečí, snad na pokraji zániku. Proto má vzít na vědomí, že k němu promlouvá Ten první i poslední, který umřel a ožil. Ježíš Kristus může nabídnout skutečnou oporu a pomoc, protože je živý! Byl sice rukou hříšníků zajat a přibit na kříž a zemřel. Bůh ho však vzkřísil a Ježíš žije na věky věků. Už ne pouze jako ponížený, tichý Beránek, ale jako Pán a Král. Jeho nový život se nenese jen ve znamení nekonečné nebeské blaženosti. Jako tady na zemi, tak i ve své nebeské slávě je Kristus živ pro nás, pro naše dobro! Tohle si s radostí připomínáme o velikonočních svátcích, ale mělo by nějak zaznít každou neděli – jako útěcha a povzbuzení, které stále potřebujeme dostávat do žil.
Protože prošel smrtí, může být Kristus oporou těm, kteří zakoušejí soužení a smrtelnou úzkost. Je oprávněn mluvit o životě a smrti, protože dobře ví, o čem mluví. Obojí zakusil, není to pro něho pouhá teorie. Cokoliv mu svěříme pro něho nebude jako „z jiné planety“. Není zhola nic v našem životě, v našich starostech a trampotách, čemu by Ježíš nebyl schopen porozumět, co by nebyl schopen přijmout.
Smyrna prý byla jako obchodní a kulturní centrum co do významu srovnatelná s Efezem. Ovšem v efezském sboru, jak jsme četli minule, to žilo, oplýval aktivitou, děla se tam zřejmě spousta věcí. Jediné, co jim scházelo, byl zápal a horlivost původní lásky. V křesťanském sboru ve Smyrně, jak se zdá, chybělo mnohé z toho, čím se mohli chlubit v Efezu. I dneska jsou na tom sbory ve srovnatelně velkých obcích různě. I postoj necírkevního okolí ke křesťanským společenstvím se místo od místa liší.
Situace sboru ve Smyrně je v podstatě shrnuta do tří slov: nejdříve „soužení“ a „chudoba“. Soužení je dále charakterizováno jako ústrky ze strany některých, kteří si říkají „židé“, ale nejsou. U toho se ještě zastavíme. Co si máme představit pod „chudobou“, není nijak rozvedeno. Takže za tím může být jak materiální nedostatek, tak i nouze duchovní – únava, rozčarování, vážné pochybnosti, rozkolísaná víra.
„Ale jsi bohat,“ slyšíme vzápětí. Jak je to možné? Kdybychom zůstali jen na úrovni lidských, světských měřítek, byl by na tom smyrenský sbor opravdu velice bledě. Ale to, co se lidskému pohledu jeví jako bída a ubohost, má v Kristových, v Božích očích pořád ohromnou cenu. Ten sboreček ve Smyrně je v Božím pohledu „bohatý“, obdařený zvláštní milostí. Jak tomu máme rozumět? Jakou výhodu by to mohl mít malý, nemajetný sboreček oproti velkému, početnému a materiálně zajištěnému společenství?
I když chudý a slabý, zůstává pořád ten sboreček Kristovou základnou v našem světě, společenstvím, v němž a jehož prostřednictvím chce Bůh jednat, šířit své evangelium, svou lásku a pokoj. Pán Bůh se totiž klidně odvažuje stavět na tom, na čem se podle veškerých lidských propočtů nic kloudného postavit nedá, dovede použít i to, co vypadá naprosto nepoužitelně.
Ti bratři a sestry ve Smyrně si nemůžou namlouvat, že svou dřinou a smělou horlivostí zachrání církev. Nemohou si už o sobě dělat žádné iluze. Vědí, že nedokážou zachránit ani sami sebe. Ale právě v tom rozpoznání, že se nemohou spolehnout na nikoho jiného než na Pána církve, se jim otevírá veliká Boží milost a její bohatství. Tohle spolehnutí na Boha nemá nic společného s rezignací! Ocitáme se tu blízko Ježíšovým blahoslavenstvím: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské!“
A na místě, kde v ostatních dopisech následuje většinou napomenutí, přichází tady rovnou povzbuzení; i když to povzbuzení zároveň upozorňuje, že bude nějaký čas ještě hůř než doposud: „Neboj se a zůstaň věrný! Až na smrt!“ Nic jiného Vzkříšený od svého lidu nežádá, než aby setrval ve víře a držel se jeho jména – i ve chvílích zkoušky, která na sbor dolehne.
A teď k těm protivenstvím, kterým smyrenský sboreček čelil. Křesťané měli problémy s těmi, kdo „si říkají Židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův,“ doslova „synagóga satanova.“ Nenarážíme tu na zřetelný projev Janova antisemitismu? Zjevení bylo napsáno v době, kdy se společenství křesťanů už dávno oddělila od židovské synagógy a další soužití obou skupin nebylo bez problémů. Jan tady však nemluví o všech Židech, ale jen o těch, kteří se sice nazývají Židy, ale vůbec se tak nechovají.
Těžko šlo o nějaký spolek satanistů. Spíš se jednalo o skupinu Židů, kteří se snažili získat šanci na výhodnější postavení, a proto začali spolu s ostatními vzdávat božskou poctu římskému císaři – ačkoli byli od této povinnosti římským státem osvobozeni. A snad se pokusili svou loajalitu zdůraznit tím, že udávali křesťany, kteří pochopitelně odmítali uctívat císaře jako boha.
V každém případě se schylovalo k tomu, že někteří křesťané skončí ve vězení. Uvrhne je tam ďábel! Už podruhé se tu objevuje ten dávný svůdce a pomlouvač, protivník Boha i lidí. Ten, na něhož narazíme i na začátku knihy Jób. Právě opakovaná zmínka o ďáblu či satanovi a složitá situace smyrenského sboru mi připomněly knihu Jób.
Její příběh se také týká zkoušky. Taky je u toho satan, který svým obviněním připraví zbožnému Jóbovi nejtěžší chvíle jeho života. Je třeba pozorně číst: i křesťany ve Smyrně uvrhne do vězení ďábel – ne Bůh! Ovšem Hospodin tu zkoušku připustí. Proč? Vždyť Jób se ničeho zlého nedopustil; ani o věřících ve Smyrně není psáno, že by udělali něco špatně. Tak proč?
Padlo vážné obvinění. A odpovědět na ně mohl svou věrností jedině sám Jób. Podobně jen sami křesťané ve Smyrně mohli dát odpověď na otázku, jak na tom vlastně je jejich víra, za co jim stojí Kristus. Důvěřovat a prokázat svou víru můžeme jen každý sám za sebe. Smyslem zkoušky není ovšem jen prověřit víru, ale také dovést k poznání. Zbožný Jób se právě ve svém utrpení setkal s Bohem a poznal to, co mu dosud zůstávalo skryto.
Možná pozitivní role utrpení je dnes často natolik odsouvána do pozadí, že je vůbec těžké o ní nějak promluvit. Ale smyslem zkoušek, které na věřící přicházejí, jakkoliv těžko se nám to chápe, není víru oslabit a zdeptat, ale naopak ji posílit a prohloubit. Známé přísloví praví: v nouzi poznáš přítele. Ale v nouzi můžeme také poznat Boha – jako svého Spasitele a Utěšitele, jako Toho, který své děti nikdy neopouští, ale vysvobozuje i ze smrti a zániku.
Ježíši Kriste, náš Pane a Spasiteli, věříme, že znáš i naše trable a bolesti a máš pro nás to, co potřebujeme. Prosíme o trpělivost, moudrost, sílu i útěchu Ducha svatého. Prosíme, přiznej se k naší službě, aby se stávala pravdivým, přesvědčivým svědectvím o Tvé lásce a slitování. Amen.