Kázání 23. dubna 2017

Po zprávě o vzkříšení učedníci dorazili na určené místo přesně podle Ježíšova příkazu. A spatřili ho. Apoštolé viděli vzkříšeného Ježíše a vzdali mu božskou poctu. Přesto i v tomhle okamžiku někteří pochybovali, zaváhali – jestli je to pravda!
O svátcích jsme četli Marka a slyšeli jsme už, že i Ježíšovi nejbližší reagovali na zprávu o vzkříšení zděšením, úžasem a nevěrou. A tady u Matouše čteme o pochybování některých i tváří v tvář Vzkříšenému. Jako by nemohli uvěřit vlastním očím, nebyli si jisti, zda je nešálí smysly a nestali se obětí halucinace. Jestli člověk přijme nebo odmítne evangelium, zůstává nakonec vždycky otázkou víry. Vzkříšení – a v něm Boží milost a láska – se nabízí naší víře, ne objektivům fotoaparátů a kamer, detailnímu vědeckému ověření. Pán Bůh ponechává člověku svobodu volby. Každý, kdo slyší, se také musí rozhodnout, jestli jen s úsměvem zavrtí hlavou a půjde dál, anebo se spolehne na slovo Boha, který má moc vysvobodit i ze smrti.
Učedníci zaváhají a Ježíš odpoví tak, že přistoupí blíž! Milé sestry, milí bratři, takhle Pán Bůh reaguje na naši slabost, na naše zaváhání a strachy. Odpovídá tak, že se přiblíží ještě o krůček blíž – i když my třeba právě nejsme schopni vnímat a slyšet a správně rozumět a vzepnout se k nějakému slušném výkonu. Pán Bůh nečelí našemu tápání a pochybnostem tím, že si raději zakryje oči, aby neviděl, jak to tady různě motáme a kazíme, ale tak, že se k nám dál trpělivě sklání a mluví, aby nám dodal důvěry i moudrosti a povzbudil v naději.
Ježíš v tuhle chvíli nezačne apoštoly třídit a rozdělovat na ty, kteří jsou přece jen hodni významného poslání a na ty druhé, jimž vzápětí řekne: „Jděte radši domů!“ Všechny, i ty pochybující, vyšle do světa! Pracuje prostě s tím, co má. Protože ve službě, která je nám svěřena, nerozhodují jen naše schopnosti a odhodlání.
Všechny nás přece povolává Ten, jemuž je svěřena veškerá moc na nebi i na zemi! Svrchovaná pravomoc, vláda a autorita nade vším v nebi i na zemi je svěřena nebeským Otcem tomu ukřižovanému a vzkříšenému Beránkovi, Synu člověka, očekávanému Soudci, který se nechal odsoudit místo provinilých, Králi, který v boji se zlem neobětoval armádu svých věrných, ale jen svůj vlastní život! Jen proto, že právě On je Vítězem a Pánem, má smysl vypravit se do světa s bláznovským kázáním o vítězství a vyvýšení ukřižovaného Mesiáše, o tom, že Bohem přijatá slabost a bezmoc už zvítězila nad silami zla!
Minule jsme u Marka slyšeli Ježíšův příkaz: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ V Matoušově podání Ježíš upřesňuje, co je cílem zvěstování evangelia: získávat další učedníky a učednice. Jsme tu u zásadní otázky, co je posláním církve až do dnešních dní. Úkol, kterým nás pověřuje Vzkříšený, se nevyčerpává v dobročinnosti, ve službě diakonie a charity; i když tato služba k životu církve jistě neoddělitelně patří. Poslání církve nespočívá jen v hlásání určitých morálních zásad (jak si to také někteří představují), ale v získávání dalších učedníků a učednic. V díle misie.
Učedník, to není jen občasný zájemce, pouhý konzument předem připravených programů. Učeník je ochoten následovat Ježíše, jít a nebo aspoň klopýtat a kulhat cestou kříže. Stát se Ježíšovým učedníkem nebo učednicí obnáší ještě něco jiného než být laskavý a hodný na lidi a dodržovat určitá pravidla a zákony. Jako učedníci a učednice můžeme a máme důvěřovat Pánu Bohu, že se už zasadil o naši záchranu a překlenul propast odcizení. Učednictví znamená Bohu důvěřovat, chválit ho a také ho respektovat a poslouchat, dát na jeho slovo. Co je podstatné: učedníci přijdou k Ježíšovi. Přinesou si s sebou svoje starosti, malou víru, pochybnosti a strachy, ale přijdou s tím k němu.
Pečetí učednictví je křest ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Křest není vedlejší, okrajovou záležitostí, ale znamením nové smlouvy v Kristu, do které vstupujeme vírou. Znamením, jímž se hlásíme ke Kristu a svěřujeme do jeho milosti, a v němž se ovšem na prvém místě Kristus hlásí k nám. Za trojiční formulí, která je tu použita, stojí přesvědčení, že Otec je přítomen a jedná v Synu i v Duchu svatém, a to plně a nezkráceně. A právě prostřednictvím Syna se s pomocí Ducha dovídáme o Bohu Otci všechno, co potřebujeme vědět – jen tak a ne jinak!
K učednictví, to dá rozum, patří taky učení. Jaká je skutečná Boží vůle, co od nás náš Pán očekává, tomu je třeba se učit. Nemáme to automaticky uložené v srdci. Proto ne náhodou právě evangelium podle Matouše obsahuje, mimo jiné, jedinečný soubor Ježíšových výroků, tzv. Kázání na hoře. Ve víře je pořád čemu se učit, co si osvojovat.
Můžeme se k Pánu Bohu obracet a žít ve společenství s ním, poznávat ho v jeho skutcích, protože On se rozhodl být s námi! V úplném závěru evangelia, jako poslední výzbroj na cestu, zní Ježíšovo povzbuzení, které tolik potřebovali slyšet už starozákonní lid, praotci Izraele, soudci a králové, proroci a žalmisté, celý Izrael, Boží děti zas a znovu znejistělé a vystrašené a pochybující. A tohle ujištění Kristovou blízkostí smí přijímat církev, a to pro všecky dny!
Vzkříšený s námi; ve dnech slunečných i deštivých a potemnělých, v radosti i zármutku, v síle i bezmoci, ve zdarech i neúspěších. Přiznám se, někdy trpím obavou, že tohle Ježíšovo „jsem s vámi“ pořád nebereme dost vážně a ztrácí se nám útěcha a povzbuzení z jeho blízkosti, a pak také odvaha k modlitbám. Proto Ježíš právě na tohle slovo speciálně upozorní oním „hle!“, to znamená „hele, dávejte opravdu dobrý pozor na to, co vám teď říkám!“
„Jsem s vámi“ – tady se nám má vybavit ještě jiné Ježíšovo slovo: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Jako by Ježíšova přítomnost byla zvláštním způsobem vázaná na společenství. Nesmíme tomu rozumět tak, že o nás Ježíš neví, když jsme sami, když mu svěřujeme svoje čistě osobní problémy. Ale zároveň klade důraz na společenství, které se spolu modlí „Otče náš…“
Ježíš je s námi, když jsme spolu jako učedníci a učednice, jako bratři a sestry, když se scházíme v jeho jménu. A k tomuhle společenství jistě nepatří jen spousta práce a starostí a úkolů, ale taky radost, vděčnost, stále se obnovující naděje. Vždyť nás svolává dohromady Ten, který nás také hostí chlebem a vínem. A jeden z jeho největších apoštolů a misionářů k tomu prostě dodá: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“
Pane, děkujeme, že nás zveš ke svému dílu, k velikým a dobrý věcem. Prosíme tě, provázej nás svou milostí, chraň nás a drž nás, abychom ti mohli zachovat věrnost v myšlenkách, slovech i činech. Amen.