Kázání 2. dubna 2017

Milé sestry, milí bratři, jaký je vlastně Bůh, jemuž důvěřujeme? Stojí za to se nad tím čas od času zamyslet – v době, kdy se nabízejí různí bohové a nejrůznější víry a sebevědomí, vysmátí lidé z obálek knih a časopisů nám předhazují rozmanité návrhy, jak řešit ty nejdůležitější a nejpalčivější životní problémy, roztodivné recepty na spásu. Jaký je vlastně Bůh, kterému svěřujeme svůj život a snažíme se mu sloužit, k němuž se pokoušíme vést i své děti? Co je pro něho charakteristické a čím je jedinečný?
Prorok Micheáš vidí Hospodinovu jedinečnost v tom, že snímá nepravost, promíjí nevěrnost, je ochoten rozšlapat lidské nepravosti a utopit je v mořských hlubinách. Tomuhle Bohu můžeme s úlevou svěřovat všechno, co nás tíží a působí nám žaludeční vředy, protože On si s tím poradí. On stačí i na naše provinění. On hříchy odpouští. Proč? Protože si nelibuje v hněvu, ale v milosrdenství. Nehodlá navěky planout rozhořčením. Žalmista se odváží říci: „Jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život. Večer se uhostí pláč a ráno všechno plesá.“
Biblická hebrejština má pro skutečnost, kterou čeština odbude jedním slovem „hřích“ několik různých výrazů, které zachycují různé aspekty hříchu. Tři z nich najdeme v našem dnešním oddíle. Jeden výraz zobrazuje lidský hřích jako „minutí se cílem“, pořádné šlápnutí vedle, odcizení, jiný vypovídá o vědomé, drzé vzpouře proti Bohu. Ať tak nebo tak, hřích je neslučitelný s Boží svatostí. Probouzí hněv a přivolává soud. O Božích soudech nad hříchem jsme už u Micháše něco přečetli. A je důležité znát i tenhle, když to tak řeknu, rys Boží povahy. Slitování a odpuštění nelze vykládat jako Boží slabost, jako by se Hospodin, sice s těžkým srdcem, ale přece jen s hříchem smířil a začal ho tolerovat. To v žádném případě.
Ale nemíní se hněvat navždycky. Jiný prorok, Jonáš, to vyjadřuje slovy: „Pomalý v hněvu a nesmírný (veliký) v milosrdenství.“ Což se velmi podobá tomu, co tady vyznává Micheáš: „Hospodin nesetrvává ve svém hněvu, protože si oblíbil milosrdenství.“ Milosrdenství má převahu nad hněvem. Tady už směřujeme k tomu, co později vyjádří zcela prostě apoštol: „Bůh je láska,“ – tedy Hospodin, Otec Ježíše Krista, náš Bůh je láska! A že k lásce patří někdy i přísnost a připravenost nesmířit se se zlem, to přece platí i mezi lidmi. Hospodinovy soudy nijak neoslabují základní skutečnost, že náš Bůh si oblíbil milosrdenství a jeho podstatou je láska. V téhle naději se k němu prorok obrací v situaci, kdy se zdá, že Izrael prošvihnul všechny příležitosti a nastává konec.
Závěr knihy proroka Micheáše je modlitbou. Začíná prosbou, aby se Hospodin znovu ujal svého díla, aby opět shromáždil své rozptýlené ovečky, lid, který bolestivě pocítil následky své nevěrnosti. „Vždyť je to tvůj lid, Hospodine,“ volá tady Micheáš, „tvé dědictví! Tak se ho prosím zase ujmi, bez tebe přece nemá šanci!“
Sestry a bratři, takhle se také můžeme a máme Pánu Bohu připomínat – v modlitbách společných i osobních. Když svému Bohu svěřujeme své naděje i bolesti, svá selhání i slabost církve, neostýchejme se volat: „Vždyť jsme tví, Hospodine. Prosíme tě, ujmi se nás!“
A nebojme se spolu s prorokem vyhlížet nové podivuhodné věci. Prosme s důvěrou, že Hospodinovy činy nejsou uzavřenou minulostí, že bude jednat i tady, v čase a prostoru, který obýváme, kde pracujeme i odpočíváme, kde se smějeme i pláčeme. Všechno, co bylo třeba, abychom se na něho mohli spolehnout a upnout k němu svou naději, už Hospodin přece vykonal. Když prorok vyhlíží nový Exodus, vysvobození z otroctví, vyjití ze zajetí hříchu, zmaru a smrti, vyhlíží Ježíše Krista. V něm, v ukřižovaném Beránkovi, Hospodin jednou provždy zúčtoval s hříchem, rozšlapal i naše nepravosti!
„Rozšlapal nepravosti.“ Je tam použit výraz, který, pokud vypovídá o lidském jednání, svědčí o hrubém násilí. Hospodin svede s těmi nepravostmi boj, aby je definitivně zlikvidoval, bude ho to něco stát. Jako by tím byl naznačen, už tady u proroka, Ježíšův tvrdý, krvavý zápas. Boj o to, aby i naše hříchy skončily v mořských hlubinách. Z hlubin moře v Bibli není cesty zpátky. Jestliže Hospodin naše hříchy – všechny hříchy! – utopil na dně moře, už se nikdy nevrátí, nikdy na nás znovu nevybafnou. Nemusíme se jich už bát. Nemusíme mít obavu, že na nás náš Bůh nakonec ve vhodný čas přece jen něco šťavnatého vytáhne. Ježíšova prolitá krev přináší dokonalé odpuštění.
Hospodin opět prokáže věrnost své smlouvě. Nikdy nezapomněl a nezapomene na to, co slíbil praotcům Izraele, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Dostojí svým závazkům za všech okolností, protože je Bůh, a ne náladový, nespolehlivý člověk. I my jako účastníci nové smlouvy v Kristu žijeme z téhle odvěké Boží věrnosti, pravdivosti a zásadovosti. Kristus je naplněním slibů, které dostal už Abraham. Každé slavení stolu Páně, každý křest je znamením a potvrzením neochvějné Boží věrnosti a pravdivosti. Prorok povzbuzuje nejenom sebe a Izrael, ale taky nás, abychom se této Boží věrnosti drželi celým srdcem a celou silou. Jen proto, že Hospodin trvá na tom, co slíbil, máme dobrou naději, má naději církev i svět.
Boží podivuhodné působení nezůstane omezeno pouze na Izrael, nedotýká se jen církve. Toho, co Hospodin učiní, si všimnou i ostatní národy. Prostě si toho nebudou moci nevšimnout. A něco to s nimi udělá: Zastydí se za to, že dělaly ramena a vytahovaly se na slabší. Dojdou jim slova, z té zprávy budou úplně paf. Budou ve zmatku opouštět svá útočiště, kde se cítili v bezpečí – a obrátí se k Hospodinu, zmocní se jich strach a veliká bázeň.
Setkání se svatým Bohem probouzí v člověku bázeň a chvění, je to šok, zvláště, když dotyčný s žádným skutečným živým Bohem nepočítal a uctíval jen výtvory vlastního důvtipu. Ale konečným cílem Božího příchodu není předěšení a hrůza a zmatek – ale obrácení a návrat k Hospodinu. Protože i ostatní národy, všechny rasy jsou zahrnuty v zaslíbení, které dostal už praotec Abraham: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země!“
To je požehnání: konečně se odvrátit od všeho, co mi ve skutečnost nepřináší pomoc ani úlevu, od model a bůžků, kteří nevidí a neslyší a nemůžou pro mě udělat zhola nic, a obrátit se k Bohu, který může a také chce pro mě učinit to, co potřebuji nejvíc. A on to už udělal. Jeho Syn Ježíš vzal naše hříchy s sebou na kříž. A my jsme v něm přijati, očištěni, pozváni do společenství lásky, které nemůže zničit ani smrt.
Pane Ježíši Kriste, ztělesňuješ Boží věrnost a pravdivost, přinášíš smíření a pokoj. Prosíme, povzbuzuj a ochraňuj naši víru nyní i po všechen čas, abychom mohli zvěstovat tvou věrnost a lásku blízkým i vzdáleným. Amen.