Kázání 5. března 2017

Milé sestry, milí bratři, slyšeli jsme slova soudu i zaslíbení. Fascinující je, že obrazy budoucí obnovy a věku pokoje následují bezprostředně po ostrých slovech kritiky a soudu, bez nějakého přechodu. Najdeme tam jen málo o tom, co pro tu zaslíbenou lepší budoucnost udělají lidé, čím přispějí, aby to „dobře dopadlo“! Nic o dřině, kterou podstoupí celé zástupy, aby se konečně podařilo vybudovat tady na zemi to vytoužené království, v němž zavládne pokoj a spravedlnost, kde hlavní slovo bude mít milosrdenství.
Prorok nás nenechává na pochybách: tohle Království nevytvoří lidé, nastolí ho Bůh. A přece je tam i něco o nás, i o naší aktivitě, i nám je již nyní něco podstatného svěřeno: chodit ve jménu Hospodina, jeho respektovat jako rozhodující autoritu a vyznávat jako jedinou naději.
Jinak se o lidech, přesněji o vyvoleném lidu a jeho činnosti v prvních třech kapitolách knihy Micheáše nedočteme nic pěkného. Ale nebylo by správné je úplně vynechat. Postní doba je naléhavou připomínkou, že hřích ještě není vyřízenou věcí, že je stále třeba s ním bojovat, nenechat se ukolébat našeptáváním, že vlastně žádný hřích není – a kdo ví, možná ani neexistuje žádná lež, jen má holt každý svou pravdu – a ty různé pravdy nejdou někdy dobře dohromady.
Od začátku knihy zní tvrdé slovo varování a soudu, ostrá kritika představitelů vyvoleného lidu, z níž nejsou vyňati ani zpronevěřilí kněží a falešní proroci. Právě kněží, faráři a kazatelé by měli v každém čase ta naléhavá a syrová slova proroků číst velmi pozorně – ne proto, abychom si mohli promyslet, proti komu by se dala použít. My kazatelé sami jako první máme to slovo slyšet a pustit si je do srdce, nechat se jím „prosvítit“ a obrátit k Hospodinu.
Sám jsem se v posledních měsících a letech musel znovu důkladně ptát, proč některé věci dělám, komu nebo čemu tím sloužím. Některé zdánlivě jasné věci se rozostřily tak, že jsem přestával vidět na cestu a musel ji znovu hledat. Právě toho vždy nového hledání a prověřování ve víře nejsme a nebudeme ušetřeni. Ale slova proroku a apoštolů nám k tomu nabízejí dobrou pomoc.
Svody a nástrahy přicházejí často tiše, nenápadně. Hospodinův lid otevřeně neprohlásil: „S Hospodinem končíme, balíme to, nemá to smysl. Bohové národů kolem nás jsou beztak mocnější a úspěšnější, jen se podívejte na ty Kenaance, jaké to mají krásně rozverné, nevázané náboženství! Nebo na ty Asyřany, jak se jim panečku daří, už dobyli pěkný kousek světa!“
Izrael nikdy nepřestal přinášet oběti Hospodinu, konat bohoslužby v jeho jménu. Spíš se to snažil hrát na víc stran. Odvrat od živého Boha probíhal postupně, nenápadně, ale soustavně. Někde na počátku postupná ztráta důvěry, že Hospodin stačí na to, aby se o mě postaral, a zároveň s tím sílící přesvědčení, že se přece jen musím o všechno postarat sám, a to znamená hledat jinde – tam, kde se viditelně daří, kde to má výsledky – a hned! Chce to jen trochu se přizpůsobit, maličko ostřejší lokty – a ono to půjde… Ta pokušení, kterým jsou vystaveni i křesťané, jsou často subtilní, nenápadná, zdánlivě neškodná.
Ale nejsou tu jen svody a pokušení a lidská slabost. Je tu také Bůh, který dál promlouvá, naléhavě volá a zve, napomíná a kárá, ale také zaslibuje. Je tu Hospodin, který se nevzdává a je dalek toho zabalit to, co odedávna připravoval, čemu už tolik dal a obětoval. V něm je naděje – v jeho věrnosti a zarputilé vytrvalosti v dobrém, s níž dál směřuje k naplnění svých záměrů.
Ten kontrast je šokující: nejdříve zvěst soudu a obraz totální zkázy Jeruzaléma a Hospodinova chrámu – něco, co si právě Micheášovi současníci vůbec neuměli představit. A vzápětí ujištění: ani tohle nebude konec! Přímo na těch troskách vyroste něco nového. Prorok svědčí o novém světě, který připravuje Bůh, o čase bez válek, kdy už nebude třeba zbraní. Národy projdou hlubokou vnitřní proměnou, kterou připraví a způsobí Slovo. Z Jeruzaléma vyjde Boží slovo, které má moc člověka vysvobodit ze smrtícího sevření, z kleští hříchu a ukázat mu cestu k životu. Proto bude možné všechny zbraně zpracovat na zemědělské náčiní.
Nedozírně vzdálená budoucnost…? Ale my přece věříme, že Hospodin už promluvil své rozhodující slovo, Slovo, kterým se všechno mění. Vzpomenete si, četli jsme tu nedávno: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ a ovšem také „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“
Slovo se stalo tělem. Narodil se Ten, který dokázal říct ďáblu jasné NE, a tak ho porazil. Ježíš obstál v pokušeních. Nepřichází k nám však proto, aby nám předhazoval naši nedostatečnost a malou víru, ale aby pomáhal – nám, kteří v pokušení podléháme.
Zaslíbení o příchodu mnohých národů k Hospodinu se v Kristu už začalo naplňovat. Jen to považte – přímo uprostřed neveselé situace, která neslibovala nijak zářnou budoucnost, dal Hospodin vyhlašovat: „Ale však oni přijdou! Dokonce budou jeden druhého pobízet – pojďte, právě tam, u Hospodina, je něco, co nutně potřebujeme, bez čeho se nedá pořádně žít. U toho zvláštního Boha je vysvobození z prázdnoty a zmaru a beznaděje, jemu stojí za to sloužit – protože my mu za to stojíme, protože u něho je milosrdenství a slitování!“
Vyvýšení hory Hospodinova domu symbolicky vyjadřuje, že skutečnost, která byla známá jen malým kroužkům věřících, se stane zjevnou i pro ostatní. Proto přijdou další. Třeba to nebudou hned celé davy, třeba jen jednotliví lidičkové, ale přijdou a připojí se! Tím nadějným výhledem se mohou povzbuzovat i malé skupinky českobratrských evangelíků, roztroušené po rovinách Polabí.
Jedinou adekvátní odpovědí na Boží věrnost a slitování je: „Každý jiný lid si chodí ve jménu svých bohů, ale my budeme chodit ve jménu Hospodina, našeho Boha, navěky a navždy!“ I od každého z nás požaduje živý Bůh vlastně jediné: zachovat věrnost. Ne pouze tradicím nebo vlastním pevným zásadám, ale Hospodinu! Tím spíše, že zatím si mnozí kolem nás chodí a namáhají se a pachtí se ve jménu svých bohů a bůžků.
My smíme chodit ve jménu Hospodina – v čase úspěchů i nezdarů, v pokoji i nebezpečích, ve zdraví i v nemoci. A tohle „chození“ představuje víc než jen pravidelné porce turistiky, zahrnuje celý život, všechny jeho oblasti, chození do práce a do školy, vycházení k druhým i okamžiky samoty, myšlenky, slova i činy. Ve víře patříme celí a se vším všudy tomu, který se za nás taky vydal celý a je celým srdcem při nás.
Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi. Na tebe s důvěrou čekáme. Amen.