Kázání 12. června 2022

Čtení: Gn 2,18-24 Základ kázání: Ga 3,26-4,7

Milé sestry, milí bratři, mluvili jsme už o Duchu svatém jako Duchu jednoty, který spojuje, co hřích rozdělil, a probouzí víru. Duch svatý je ovšem také Duchem synovství, který syny a dcery Boží povzbuzuje k volání: „Abba, Otče!“ Ale to jsem neřekl přesně, protože to vlastně nejsme my sami, ale Boží Duch v nás takhle volá: „Otče!“ Ujišťuje nás, že je to pravda, že jsme opravdu přijati, díky Ježíši Kristu adoptováni za syny a dcery Boží. Duch svatý nám odhaluje tu nesmírnou čest, kterou nám Pán Bůh prokázal, důstojnost, kterou získáváme. Odhaluje nám ten veliký význam, který našim maličkostem Pán Bůh přikládá!
Na to se dá logicky namítnout: No ale není to trochu slabý a nejistý důkaz našeho přijetí? Volání?! K Bohu se dá přece taky volat neupřímně, pokrytecky a ze zištných důvodů! Copak se nedělo docela často, že církev sice hezky volala k Bohu Otci a vztahovala k němu ruce, ale v praxi pak nejednou posvěcovala bezpráví a žehnala nepravosti? A je už na tom dneska v tomhle ohledu lépe?? Volat nahlas k Pánu Bohu a oslovovat ho jako Otce, to může přece každý, nebo ne? Může. Ale zdaleka na každý to dělá, rozhodně ne v našich končinách. A já si říkám, jak je dobře, že veřejné přiznání k Bohu Otci a Synu a Duchu svatému a příslušnost k církvi nepřináší v těch našich končinách žádnou prestiž, žádné zjevné výhody a prebendy a protekce. A děkuji ze srdce Pánu Bohu, že už církev v naší části světa nemá ten vliv a moc, kterou kdysi měla, a už tak některé věci nemůže. Protože zároveň může dělat spoustu jiných věcí.
Jsem rád, že jsme se po dlouhých jednáních a váhání před lety vydali na cestu k plné odluce od státu, že už je konečně za námi ten komunistický zákon o hospodářském zabezpečení církví státem, který měl ve skutečnosti za cíl církve zlikvidovat. Jsem za to vděčný i po včerejším setkání kurátorů a kurátorek. Účastnil jsem se tohohle setkání po několikaleté pauze a uvědomil jsem si včera jednu věc. Samozřejmě to může být jen můj pocit, ale zdá se mi, že si na odluku a to, co je s ní spojeno, začínáme zvykat. Bratři a sestry, s nimiž jsme se sešli, uvažují realisticky a prakticky. Někdy to není bez smutku a bolesti, nedá se nic dělat, jsou to velké změny, které je třeba zpracovat a zvládnout. Ale věřím, že církev je a bude svobodnější. A že to společně zvládneme.
Nejsme na to totiž sami. Díky Ježíši Kristu máme Boha, kterého smíme oslovovat jako „Otce“. Sám Boží Duch nás ubezpečuje, že tak volat můžeme a máme. A hlavně: Pán Bůh na nás takto opravdu pohlíží, adoptoval nás za své děti, jsme jeho! Není to jenom „jako“, jen troška hezkých řečí, které by nás měly utěšit. Pánu Bohu na nás záleží, jako záleží milujícím rodičům na jejich potomcích. Bůh prokázal svou velikou lásku k nám, když poslal svého Syna, aby nás vykoupil. Je tu skutečně řeč o „vykoupení“, původně otroka nebo válečného zajatce. Bylo to nezbytné, protože člověk tak, jak je, potřebuje vysvobození. Vězí totiž v otroctví, které je tu spojeno s nedospělostí; na podobný motiv jsme narazili i v epištole Efezským minulou neděli.
Proč tady apoštol Pavel Galatským připomíná, jak to s nimi bylo předtím, než uvěřili? Rozhodně ne proto, že by měl zálibu nimrat se v minulosti. Chtěl především vyzdvihnout velikost Božího daru, důležitost toho, co se pro nás událo v Kristu a co nemůže nikdy nikdo trumfnout něčím lepším a úžasnějším! Pavel to takhle napsal, protože se milí Galatští začali dobrovolně vracet do onoho smutného otroctví, do područí sil, z jejichž sevření je Kristus vyprostil.
Pod těmi zotročujícími mocnostmi si můžeme představit v podstatě všechno, co vzdaluje od Boha a snaží se ho zastínit, všechno, co člověku slibuje slušnou existenci a štěstí, ale ve skutečnosti ho vede do osamění. „Mocnosti“ jsou to, co jedním uchem našeptává: „Ty na to přece máš, neboj, budeš jako Bůh. Jen se musíš víc snažit!“ a druhým uchem hrozí: „Je konec. Jsi ztracen. Nikdo, nikdo ti nepomůže!“
Aby lépe osvětlil situaci, použil Pavel příklad z tehdejší praxe: i syn velkého boháče zůstával v otcovském domě v podstatě v postavení otroka. Podléhal ustanoveným správcům a poručníkům až do doby, kterou určil jeho otec. Až když se dovršil stanovený čas, mohl se ujmout dědictví. Co nám apoštol tímhle příkladem naznačuje? Ne že by člověk bez víry, bez radostné jistoty, že je Božím dítětem, neměl nic k dispozici, že by mu chyběla obdarování, možnosti a příležitosti. Ale nemůže s tím skutečně volně a svobodně naložit. Všechny dary jsou před ním, ale aby je mohl dobře využít a použít, potřebuje osvobození.
Apoštol konkrétně mluví o těch, kteří „jsou podrobeni Zákonu“, tedy o Židech. Psal však křesťanům z pohanů, kteří si právě plněním požadavků židovského Zákona chtěli pojistit spásu. Zákon byl dobrý Boží dar a splnil svoji úlohu. Ale nemohl dovést ke svobodě, kterou nám dává Kristus. Zákon byl Izraelitům právě tím poručníkem a správcem – až do příchodu Ježíše Krista. S ním přichází opravdová svoboda víry, v níž už člověk nad sebou nepotřebuje správce. Ví, že je milovaným Božím dítětem a dědicem a že Kristus, jeho Pán, převyšuje Zákon i všechny mocnosti.
A v té nové rodině Božích dětí může také konečně přijít ke slovu rovnost a rovnoprávnost, k níž jsme od počátku stvořeni. Původní záměr, kterého se Pán Bůh nikdy nevzdal, je krásně vyjádřen ve zprávě o stvoření: člověk, každý člověk je stvořen k obrazu Božímu. Je stvořen jako muž a žena. A žena je rovnocenným protějškem muže, pomocí „jemu rovnou.“ Všechny nerovnosti, diskriminace a ponižování jsou důsledkem pádu do hříchu.
Ta dobrá Boží vůle přichází v Kristově církvi znovu ke slovu. A netýká se pouze vztahů mezi muži a ženami, ale i lidí, pocházejících z různých sociálních poměrů nebo duchovních tradic. Změna je tak zásadní, že tu Pavel doslova říká: „Není (nebo „neexistuje“) Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž a žena.“ To není popření lidské individuality. Ani se tu netvrdí, že víra dokonale stírá všechny společenské rozdíly. Ale v Kristově lidu všechny tyhle rozdíly ztrácejí význam. Protože je tu něco silnějšího a většího; Ježíšova milost.
Když apoštol mluví o „oblečení Krista“, nemá na mysli nějaké převlékání kabátů, ale co nejtěsnější spojení s Ježíšem. Vlastně jde o převlečení kabátů: věřící má zahodit svůj starý mantl ušmudlaný hříchem a obléct Krista. Nechat se jím co nejvíc ovlivnit, dát se prostoupit jeho pokorou a laskavostí, právě tím, co sbližuje a pomáhá porozumění a přijetí.
Skutečná rovnost všech lidí, kterou se nedaří plně prosadit a uskutečnit ani pomocí zákonů a vyhlášek, přichází ke slovu v Božím lidu. Jistě ne dokonale, však tu má Pán Bůh k dispozici nás, omilostněné hříšníky! Ale přece se to děje. Sestry a bratři, Bůh, který nás spojil, z nás tvoří znamení nového věku. Společenství církve, naše důvěra a naděje, láska každého z nás je závdavkem toho, co přichází a jednou nastane v plnosti v Božím království.
Náš Bože, děkujeme za společenství, v němž Tě smíme volat a vyznávat a zakoušet Tvé přijetí. Prosíme, zachovej nás v té svobodě, kterou jsi nám získal, a uč nás, jak s ní co nejlépe naložit. Amen.