Kázání 24. dubna 2022

Milé sestry, milí bratři, v evangelijním vyprávění zůstáváme v onom dni, kdy se s Marií Magdalskou setkal vzkříšený Ježíš a pověřil ji, aby učedníkům předala dobrou zprávu o jeho zmrtvýchvstání! Marie všechno vyřídila. Ale na chování učedníků to zatím není moc znát. Sešli se za zavřenými dveřmi, zajištěnými tak, aby nikdo další nemohl vstoupit dovnitř. Tohle shromáždění rozhodně nebylo veřejné, jak by shromáždění církve měla být.
Nicméně učedníci měli dobrý důvod k bezpečnostním opatřením. Pravděpodobnost, že si ti, kteří už si to vyřídili s jejich Mistrem, dojdou i pro ně, byla docela velká. Spokojí se nenávist tak strašná, že dokáže zavraždit nevinného, pouze s jednou obětí? Možná učedníci při té opatrnosti mysleli na slova proroka Izajáše (Iz 26,20): „Nuže, lide můj, již vejdi do svých komnat a zavři za sebou dveře. Skryj se na chviličku, dokud hrozný hněv se nepřežene.“ Chtěli se schovat, dokud se nepřežene vichřice hněvu. Kdo může obstát, když zem zahalí temnoty?!
Jakkoli dobrý důvod měli učedníci pro svá bezpečnostní opatření, jistá uzavřenost a nepřístupnost zůstává problémem církve až dodnes. Pán Bůh při uskutečňování svých záměrů nečelí pouze satanským úkladům, podlostem a lžím, nečelí jen odporu temných mocností, ale také strachu a slabosti své církve. Důvodů pro vážné obavy a ustaranost se najde pořád dost. Proto důležitější než samotný strach je skutečnost, že existuje někdo, kdo si i s tím naším strachem dovede poradit.
Hlavně že se učedníci dokázali sejít. Nezůstali rozběhlí po judských pahorcích, nesnažili se rychle zapomenout na všechno, co bylo předtím, než jejich Pána přibili na kříž. Nevzdali se, i když se v těch hodinách jejich srdce jistě chvěla a víra se asi otřásala v samých základech.
A Ježíš přišel a postavil se do jejich středu! Ježíš uprostřed společenství učedníků a učednic. Tohle „uprostřed“ znamená, že je každému z nás stejně blízko. Nejlépe to vyjadřuje kruh (i když je to v praxi spíš něco jako elipsa), který tvoříme při večeři Páně. Žádné hierarchické rozvrstvení, žádné lóže a čestná místa vpředu, která by zároveň nutně znamenala odsunutí jiných někam dozadu a na okraj. Místo v samém středu společenství patří pouze Ježíši Kristu. A běda sboru, běda církvi, v níž tohle ústřední místo obsadí někdo jiný! Nemusí to přitom být jen nějaký nový vůdce, který si bude nárokovat absolutní důvěru a poslušnost. Může to být kdokoli, kdo se rozhodne prosazovat svoji vůli a svoje záměry bez ohledu na slovo Boží a na skutečné potřeby sester a bratří.
„Pokoj vám.“ První slovo Vzkříšeného k církvi! Běžný židovský pozdrav v ústech Vzkříšeného ovšem dostává nový zvuk. Kristus jím vyhlašuje převratně novou skutečnost, za kterou trpěl a zemřel. Vyhlašuje smíření hříchu propadlých a odcizených lidí s Bohem. Mezi námi a Pánem Bohem už neleží žádná překážka, nic z toho, čím jsme si cestu k Bohu zatarasili a znemožnili. Máme volný přístup k Bohu. To znamená pokoj, který přináší Ježíš. Proto je také příslibem všeho dobrého pro život, zahrnuje plnost, která přesahuje každé lidské očekávání.
Stejně důležité jako pozdravení pokoje je i to, kdo ho vyslovuje. Ježíš ukázal učedníkům ruce a bok, stopy po ukřižování a ráně kopím. Je to zvláštní představa, že oslavené tělo Vzkříšeného nese dál stopy po nelidském mučení.
Ale právě ty rány všechno spojují dohromady, jsou bezpečným poznávacím znamením pravého a jediného Spasitele! Jsou důkazem, že právě on má oprávnění vyhlásit pokoj. Jen Ukřižovaný snímá hřích a tím také přináší smíření. Bez víry v něho lze jen těžko dosáhnout pokoje; jak v životě jednotlivců, tak i národů. První a rozhodující je vždy Boží akce, Boží přiblížení k nám. Ježíš přichází do shromáždění svého lidu, zvěstuje a udílí mu svůj pokoj, prokazuje se jako obětovaný Beránek, jako Vykupitel z moci hříchu. A jeho přítomnost přemáhá stíny strachu a skepse a vyčerpání.
Objevuje se občas otázka, proč je v těch našich českobratrských bohoslužbách tak málo radosti. Je fakt, že shromáždění některých církví bývají o dost živější, víc jásotu, smíchu, tleskání. Ale podle čeho by se ta míra „radostnosti“ měla měřit, když radost přece každý z nás prožívá trochu jinak? Někdo dokáže radostí skákat metr dvacet do vzduchu, jinému jen vykouzlí tichý úsměv na tváři. Věřím, že i mezi námi ta požehnaná radost přijde ke slovu. Podstatné je, abychom rozpoznávali, kdo to k nám přichází se slovem pokoje. Abychom chápali, že Ježíš není jen drobný vylepšovatel našeho morálního profilu nebo pomocník, kterého si přivoláme podle své potřeby. V našem středu je Ten, který za nás dal svůj život, náš Vykupitel, Vysvoboditel z moci hříchu a smrti! Naprosto vše dobré, co máme, jsme dostali od něho; i tohle společenství je jeho dílo a jeho dar.
Vzkříšený nejdříve těší a obdarovává, až pak také úkoluje: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Poslání, které Ježíšovi svěřil nebeský Otec, vzkříšením nekončí. Přebírá je jako štafetu společenství církve. K tomu právě dostává Ducha svatého. Duch svatý není jen náš osobní Utěšitel a Přímluvce, ale také Duch poslání. Dar Ducha je tu zobrazen velice prostě, Ježíš ho předává „dechnutím.“ Odkazuje nás to na biblickou zprávu o stvoření, kdy Hospodin takhle vdechl člověku v chřípí dech života. Dar Ducha neznamená nic menšího, než že se v Kristu stáváme novým stvořením. I když ještě nejsme prosti starých strachů a starostí, i když zůstáváme v těle, které podléhá bolesti, slabosti a smrti, přece nám Bůh v Kristu již nyní vdechl nový život, který ani smrtí neskončí.
Poslání církve je popsáno neobyčejně stručně. A jde skutečně o poslání církve, ne pouze apoštolů, případně jejich nástupců v tzv. apoštolské sukcesi, biskupů a kněží. Základní důraz je položen na odpuštění hříchů. To přece dělal Ježíš: zvěstoval hříšníkům odpuštění hříchů a odpouštěl. A k tomu posílá svou církev: aby zvěstovala Boží odpuštění a smíření skrze Kristův kříž. A aby odpouštěla.
S tím souvisí druhá část výroku, která už je srozumitelná hůř. V ekumenickém překladu čteme „komu je neodpustíte“, ale v řečtině je „zadržíte“. Komu zadržíte hříchy, tomu jsou zadrženy. To je vážné slovo. Je tu řeč o moci nějakého speciálního úřadu v církvi? Nemyslím. Nejde o úřad, ale o varování.
Rozumím tomu slovu na dvou rovinách. První se týká výše zmíněného poslání, zvěstování evangelia. To ovšem předpokládá kázat nejenom Boží lásku a milost a odpuštění – tomu přece rádi přitakáme – ale také Boží spravedlnost a soud nad hříchem. A s tím už míváme problém. Přiznávám tu i svůj osobní dluh. Ale je nutné to zvěstovat celé.
Druhá rovina je ještě osobnější. Jsme povoláni nejenom o odpuštění kázat, ale také odpouštět. Pokud by odpuštění nepanovalo ve vzájemných vztazích ve sboru a v církvi, pokud by je lidé hmatatelně nezakoušeli, pak by bylo veškeré kázání o odpuštění a smíření nevěrohodné a neúčinné.
Děkujeme za Tvé dílo smíření, Pane Ježíši Kriste. Prosíme, pomáhej nám žít z Tvého odpuštění, šířit Tvůj pokoj, dosvědčovat Tvou blízkost. Amen.