Kázání 10. dubna 2022

Milé sestry, milí bratři, Pilátovo zvolání: „Hle, člověk!“ asi známe spíš v latinské verzi „Ecce homo“. Jmenuje se tak automobilový závod, výrok je také součástí názvu oceňované české komedie Ecce homo Homolka. Ta slova pocházejí odtud z evangelia. A římští vojáci právě teď sehráli s Ježíšem hodně ošklivou komedii, když se z něho pokusili udělat co nejsměšnější karikaturu židovského krále.
Ale jak tomu výroku rozumět? Víme, že římský prefekt brzy usoudil, že má před sebou nevinného člověka, a snažil se ho osvobodit. Problém představovali židovští předáci, kteří už o Ježíšově dalším osudu rozhodli a neústupně trvali na svém. Snad proto dal Pilát Ježíše zbičovat a nechal ho chvíli svým vojákům na hraní, aby utišil a otupil nenávist velekněží. Když jim Ježíše předvedl, ztlučeného a potupeného, snad doufal, že se ustrnou a přestanou se domáhat popravy. „Hle, to je ten člověk! Jen se podívejte, jak dopadl, co s ním udělala vaše nenávist! Koukněte, jak je zbědovaný. Vidíte přece, že nemůže nikomu ublížit, že už nemůže vůbec nic. Tak proč ho nenechat být?“ Opakovaným vyhlášením Ježíšovy neviny Pilát potvrdil, že Ježíše rozhodně nepovažuje za někoho, kdo by mohl představovat nebezpečí.
„Hle, člověk!“ Hle, lidská bytost, učiněná k obrazu svého Stvořitele, určená a obdarovaná k tolika dobrým a krásným věcem, k lásce a vzájemnému sdílení! Hle, člověk! A takto ho lze ponížit a pošpinit, urazit a zesměšnit, zdeptat a srazit do prachu, tohle všechno je možné mu provést! Jako by se tu v tuhle chvíli v osobě Ježíše Nazaretského zkoncentrovaly osudy a příběhy všech ponížených a ztýraných našeho světa!
Ale Pilát tím pověděl ještě něco jiného. Je vůbec zvláštní, kolikrát si tu Pán Bůh osobu římského prefekta použije k zvěstování pravdy! Ano, stojí tu Ježíš, pravý člověk, v němž se Boží obraz nepokazil a nezkřivil hříchem! Hle, stojí tu člověk, který svého nebeského Otce, nikdy neodsunul na vedlejší kolej, neopustil ho a nezpronevěřil se jeho vůli, protože mu byla opravdu svatá. Stojí tu člověk, který nevzdal víru, naději a lásku, protože věděl, že nejde pouze o něj samotného.
Sestry a bratři, je s námi ten, který nás nevyměnil za popularitu ani za poklidný život někde v ústraní. Ježíš nás neprodal za žádné z těch lákadel, která mu vnucoval ďábel hned na začátku jeho služby. Máme Spasitele, který by nás nevyměnil za nic na celém širém světě! I když tam v těch okamžicích stál jako smutná parodie na krále, zkrvavený, v purpurovém rouchu a s trnovým věncem na hlavě, přece to jeho skutečné lidství i božství vůbec v ničem nezkrátilo. Naopak všichni ti, kteří stáli okolo – velekněží kteří měli sloužit Bohu a jít svému lidu příkladem, Pilát, římský místodržitel, který měl zastupovat vládu práva, ti všichni proměnili svůj úřad v karikaturu a výsměch veškeré pravdě a spravedlnosti, jak se to bohužel nositelům moci až dodnes (tu a tam) stává.
Pilát, to bychom mu ale měli přiznat, nehodlal jen tak ustoupit křiklounům: „Říkáte ukřižovat? Tak si ho ukřižujte sami! Já pro to nevidím žádný důvod!“ A tady donutil židovské předáky, aby odkryli karty: „Podle našeho Zákona musí zemřít, protože se vydával za Božího syna.“ Tak! Zatím byla na stole politická obžaloba: Ježíš jako uchazeč o královský trůn, který tím pádem ohrožuje zájmy římského impéria. Dobrá záminka k likvidaci! Ale teď konečně velekněží prozradili, co jim doopravdy vadí: Ježíšova mesiášská autorita a svrchovaný nárok, s nímž vystupoval, jeho jedinečný vztah k Bohu, se kterým se netajil. Jasné rouhání! Chtěli ho už několikrát kamenovat, ale on jim vždycky unikl. Ovšem teď už jim neuteče!
Evangelista o Pilátovi píše „ještě více se ulekl.“ Takže se bál už předtím. Snad těch, kteří mu vydali Ježíše? Bál se potíží, strachoval se o svůj úřad? Strach je špatný rádce, zatemní rozum a oslabí vůli – jak se i v tomhle případě ukáže. Co všechno jsou lidé schopní provést ze strachu! Proč se ale začal ještě víc bát po zmínce o Božím synu? Stačí vzpomenout na Staré řecké báje a pověsti, jednu z oblíbených knih mého dětství, na příběhy o bozích a pozemšťanech, z jejichž spojení se pak rodili různí polobozi. Antický panteon byl bohatý. „Co když se mi někdo takový,“ napadlo možná Piláta, „právě dostal do rukou? Kdo může vědět, co si ti bohové usmyslí?“ Podivná nejistota a bázeň člověka, který sice stojí oběma nohama pevně na zemi a nedá na nějaké povídačky, ale co kdyby...? Zvláštní neklid někoho, komu víra sice připadá tak nějak zpátečnická a nemoderní, ale s numerologem se rád poradí, v pátek třináctého radši nikam nechodí a když mu přes cestu přeběhne černá kočka, leknutím málem vrazí do kandelábru...
Proto Pilát vešel zase dovnitř k Ježíšovi a položil mu docela případnou otázku: „Odkud jsi?“ Ale Ježíš mu neodpověděl. Mlčel jako Král, který už udělal a řekl, co bylo zapotřebí. Pilát přece sám opakovaně vyhlásil jeho nevinu – tak jaké další řeči? Jen si vezměte, co se tu Pilát naběhá mezi Židy a Ježíšem! Skoro jak Truffaldino ze hry Sluha dvou pánů. Strach a velká nejistota mocného muže, který se cítí stále bezmocnější... Prefekta Ježíšovo mlčení zřejmě urazilo a naštvalo. A tak se začal ohánět svou svrchovanou pravomocí. Ale Ježíš ho usadil: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdybys ji nedostal shůry.“ Což platí zásadně o všech obdařených mocí a ani maličko je to nezbavuje odpovědnosti za to, co na svých postech činí, a nebo nečiní.
Přece však větší díl viny je přisouzen tomu, kdo Ježíše vydal Pilátovi. Ozývá se tu motiv, který se objevil již v prologu Janova evangelia: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Ježíš mluví o větší vině těch „vlastních“, kteří měli rozpoznat, ale nepoznali, měli vidět, ale zůstali slepí. A co hůř, dál přitom tvrdili, že vidí naprosto skvěle. S důležitostí pověření a úřadu se zvětšuje i zodpovědnost, to přece platí i ve světských povoláních. Tím spíš ve službě živému Bohu.
Pilát ještě stále chtěl Ježíše propustit. A tak velekněží přitvrdili: „Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův!“ Prefekt si na okamžik představil, jak na něho posílají stížnost k císaři – a bylo rozhodnuto. Tam, kde se ocitne v přímém ohrožení osobní prestiž a postavení a politická budoucnost, tam jdou bohužel často všechny zásady stranou a pravda a spravedlnost dostanou někdy pěkně na frak.
Pilát to ale ještě jednou zkusil: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ A odpověď Ježíšových protivníků jen dokazuje, že nenávist dokáže úplně zatemnit rozum a vygumovat paměť. Jediným Králem Izraele přece měl být vždycky sám Hospodin! Když odmítli Ježíše, zbyl jim už jen ten římský císař. Což nebyla žádná výhra, protože si dobrovolně zvolili – otroctví. Jediným svobodným v celém tom zástupu lidí tak zůstal Ježíš; i když zbitý, vyčerpaný a obklopený nepřáteli, posměváčky a škodolibými čumily. Protože skutečnou svobodu může zakoušet jen ten, kdo zůstane věrný Bohu.
Nasloucháme příběhu o Tvém utrpení, Pane Ježíši Kriste. Prosíme, dej, ať k nám promluví a otevře nám oči pro to, co jsme dosud přehlíželi. Povzbuď naši víru, aby dokázala zvládnout i překážky a protivenství. Amen.