Kázání 9. května 2021

Čtení: Oz 11,1-9 Základ kázání: 2Tm 2,8-13

Milé sestry, milí bratři, pamatovat musíme na spoustu věcí. V zaměstnání se pořád něco děje. Doma je taky stále co uklízet, shánět, opravovat. Školní výuka dětí tvoří v situaci pandemie úplně zvláštní, samostatnou kapitolu. K tomu nezbytná komunikace s úřady, protože byrokracie vskutku neubývá. A do toho často zasáhne něco, co jsme nečekali a vůbec neměli v plánu; takové nepravidelnosti se mi, aspoň v mém vlastním životě, zdají téměř pravidlem. Docela často mívám pocit, že jsem na něco zapomněl, něco přehlédl a zanedbal, že mi někde ujíždí vlak...
Apoštol Pavel píše Timoteovi: „Pamatuj na Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova...“ Mohli bychom namítnout, že si tu takhle povídají dva misionáři, kazatelé, kteří měli pochopitelně své starosti – a my máme dneska zase jiné, takže ať si klidně povídají dál. Ale to Pavlovo povídání se dotýká poslání celé církve. Jakkoliv různá a rozmanitá jsou obdarování a služby v Božím lidu a cesta každého křesťana je jedinečná, úkol dosvědčovat světu Boží lásku zjevenou v Ježíši Kristu, je svěřen ne pouze jedincům, ale celému společenství. Protože předávat dál jiskry Boží lásky a odpuštění, na to by jeden, třeba sebevíc obdarovaný kazatel nestačil, A protože býváme povážlivě zapomnětliví, zvlášť když dolehne únava a frustrace a vyrojí se různá pokušení, proto apoštol naléhá: pamatuj!
Pavel se na tomhle místě a vůbec v celém dopisu vděčně upíná ke Kristovu vzkříšení a k tomu zaslíbenému nepomíjejícímu životu, jehož světlo se rozlévá do světa, potemnělého stíny utrpení a hrůzami smrti. Hned na začátku se nám Pavel představil jako „apoštol, poslaný hlásat zaslíbený život v Kristu Ježíši.“ Na zvěst, která zaslíbený život přináší, se snažil soustředit i svého žáka.
Jaký paradox: pro tuhle radostnou zprávu se Pavel dostal do smrtelného nebezpečí, nakládali s ním jako s nejhorším gaunerem! A tenhle smutný paradox trvá – i v současnosti tisíce křesťanů snášejí urážky, šikanu a týrání, procházejí utrpením, ačkoliv nikomu nic zlého neudělali. Jen se dělí o naději v Kristu, rozdávají Bible, šíří zvěst zaslíbeného života. A nejednou tím probouzejí zuřivý odpor a nenávist, protože mocnosti smrti se nehodlají snadno vzdát.
Sestry a bratři, když si připomínáme apoštola Pavla a jeho utrpení pro Krista, máme si přitom také znovu ujasňovat, za co byl ochoten trpět, co pro něho bylo tak nesmírně cenné a důležité, že byl schopen se pro to obětovat. Máme si to připomínat také proto, že sami budeme ještě určitě aspoň kousek té síly, vytrvalosti a naděje potřebovat.
Apoštola i ve vězení povzbuzovala jistota, že samotné Boží slovo nikdo takhle uvěznit nemůže. Ano, kazatele lze zavřít do kriminálu a ještě přivázat na řetěz, je možné je umlčet – ale Slovo, které nesou a které je podpírá, nikdo na řetěz neuváže, neumlčí je ani si je neochočí podle svých představ.
Slovo, které osvobozuje od strachu a vyvádí z temnot klamu, není možné si podmanit nebo ho někam zavřít, aby nezlobilo. Proto mohl Pavel vydat svědectví i ve vězení. Proto církev v dějinách nejednou sílila a rostla i v době krutého útlaku a pronásledování a její protivníci s tím nic nezmohli, i když se tolik snažili.
Boží slovo nikdo nesváže a neuvězní. Vzpomeňme na příběh ze Skutků apoštolských, jak se Pavel a Silas s nohama v kládě kolem půlnoci modlili a zpěvem oslavovali Pána Boha a jak se všechno náhle zatřáslo a všem vězňům – všem, ne pouze kazatelům – spadla pouta!
Ovšem ta Kristem vybojovaná a darovaná svoboda začíná uvnitř, proměnou srdce, když se pod dotekem evangelia narodí víra a člověk ožije novou, naprosto nečekanou nadějí. Tenhle krok vnitřní proměny, obrácení k Bohu nelze obejít. A aby člověk mohl uvěřit, musí nejdříve slyšet evangelium. Proto Pavel mnohé vydržel, aby svěřené Slovo donesl co nejdál a co největšímu počtu lidí. „A tak všechno snáším pro vyvolené...“ Vyvolení. Co si pod tím pojmem dneska představíme? Partu majetných a mocných, kteří si mohou skoro všechno dovolit a taky si to nejednou dovolují? Skupinku obletovaných a obdivovaných celebrit, jejichž tvářím nelze utéct, protože se na nás v jednom kuse usmívají z obálek časopisů a televizních obrazovek?
Vyvolených je nutně jen omezený počet. Vykladači tu myslí na Ježíšův výrok: „Neboť je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“ Ale myslím, že pro apoštola Pavla pojem vyvolení neměl především omezující význam. Pavel sám byl Žid, příslušník vyvoleného národa. A byl u toho, když se řešilo, jestli je Kristovo evangelium opravdu i pro ostatní národy, a nebo má zůstat jen mezi vyvolenými.
Pavel byl přesvědčen, že evangelium je pro všechny, proto s ním taky vyrazil na cesty a byl odhodlán donést ho až na kraj světa! Jasněji než ostatní si uvědomil, že Boží vyvolení neznamená jen velikou čest a radost, ale také povolání ke službě druhým, tím pádem nejednou i těžkosti a trable, nesení kříže. Pavel ten kříž přijal – pro ostatní vyvolené.
V dalším tady apoštol Timotea povzbuzuje celou sérií výroků. Slovo o smrti s Kristem ukazuje ke křtu. Voda křtu symbolizuje ponoření do Kristovy smrti a povstání k novému životu, v němž už nepatříme sami sobě, ale Bohu, který se nás ujal. Jestliže na cestě víry vytrváme, budeme s Kristem i kralovat. Pozoruhodný paradox: ke královské důstojnosti vede následování tichého, pokorného, všem do rukou vydaného Beránka!
Pak přijde i varování: Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Podobné výroky známe přímo od Ježíše a je nutné je nezlehčovat, brát je vážně. Stydět se za svého Pána, ať už z jakéhokoliv důvodu, by nezůstalo bez následků. Znamená to snad, že se Pán Bůh řídí jednoduchým a oblíbeným pravidlem „jak ty mně, tak já tobě“? Následující výrok, který celou řadu korunuje, však tuhle hladkou logiku zásadně narušuje: Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sama sebe.“
Živý Bůh se neřídí naší železnou logikou a našimi pravidly; v tom je naše veliké štěstí a jediná naděje! I v ve chvílích našich selhání, když se k němu obracíme zády, nevidíme a neslyšíme, nám zůstává věrný. Proto mohl prorok Ozeáš vyřizovat nevěrnému Izraeli: „Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Má vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí.“
Ve chvílích, kdy veškerá myslitelná spravedlnost volá po soudu a potrestání, se proti Hospodinu vzbouří jeho vlastní srdce. Slituje se, protože nemůže zapřít sám sebe, nemůže popřít svou nejvlastnější podstatu, jíž je – láska. Nad soudem vítězí Boží milosrdenství a slitování, Boží věrnost nevěrným a bloudícím. Tuto Boží věrnost dosvědčil Ježíš svým životem i smrtí, to ona dodávala sílu Pavlovi, aby zvěstoval evangelium. V této neslýchané věrnosti zůstává naděje pro nás i pro celý svět.
Tvé slovo, náš Pane, je světlo, radost a pokoj. Prosíme, uč nás chodit v tom světle, ať můžeme být jeho svědky pro ostatní. Amen.