Kázání 25. dubna 2021

Čtení: J 10,7-11.27-29 Základ kázání: 2Tm 1,6-12

Milé sestry, milí bratři, víme, komu jsme uvěřili, do koho vkládáme své naděje? Můžeme spolu s apoštolem vyznat: ano, já vím, na koho jsem se spolehl, ke komu upínám svém doufání? Proto v našim shromážděních čteme a vykládáme Bibli, otvíráme ji při biblických hodinách a jiných setkáních – a snad i doma – abychom poznávali stále lépe, komu jsme uvěřili a svěřili svůj život. Když tohle apoštol vyznal, nemyslel přitom jen na slovo, ale zároveň i na zkušenosti své služby, na chvíle, kdy mohl i v úzkostech a nebezpečích zakoušet Boží blízkost, i ve velice skromných podmínkách žít z Boží věrné péče. Tohle všechno je jistě zahrnuto v jeho vyznání.
Vím, komu jsem uvěřil. Vezměte si, kolik asi lidí se v tomhle čase ptá: Komu a čemu mám vlastně věřit? Kolik lidí se takhle ptá tady v Evropě, v naší zemi? A nemluvme jen o druhých; cožpak se my sami, když se snažíme zorientovat v aktuální situaci, neprodíráme často houštinou protikladných výroků a tvrzení proti tvrzení, kdy je celkem jasné, že obě strany nemohou mít pravdu zároveň, že tu opět někdo mlží, překrucuje a pokřivuje, buď se mýlí, a nebo vědomě lže a podvádí!
Různé intriky a úklady se strojily už v dávné minulosti, vždycky tu byli lidé, kteří se neštítili šířit dezinformace; to jsme si připomněli o Velikonocích, kdy jsme v Matoušově evangeliu četli o tom, jakým způsobem se Ježíšovi protivníci snažili zakamuflovat vzkříšení. Stačilo podplatit vojáky a fáma už se šířila po kraji. Potíž spočívá v tom, že dnešní šiřitelé dezinformací a klamu mají k dispozici daleko účinnější prostředky a dovedou je používat s vražednou důmyslností.
Ale nejedná se pochopitelně jen o politiku, ekonomiku a podobné věci. I v oblasti náboženství je nabídka nesmírně pestrá a nepřehledná. Ti, kteří hledají pevnou půdu pod nohama, něco, na čem by se dalo stavět, pravdu, na kterou by se mohli spolehnout, to mají opravdu těžké. Potřebují, když dojde na věc, slyšet srozumitelné, jasné slovo. A takové slovo jim může předat ten, kdo ví, komu uvěřil, kdo zná svého Pána.
Apoštol Pavel a jeho žák Timoteus to jasné slovo lidem přinášeli. Nebylo to žádné nekonkrétní chlácholení, že když se všichni budeme dostatečně snažit a mít se rádi, tak bude všechno dobré. Pavel nešířil ani některý z oblíbených typů nauky, jak může člověk s pomocí různých technik meditace krok za krokem dojít duševní vyrovnanosti a pokoje, objevit v sobě skryté světlo a dosáhnout pravého poznání.
Pavel a Timoteus kázali ukřižovaného Mesiáše, v němž Bůh jedinečným způsobem zjevil svoji milost a lásku. Zvěstovali Boží odpuštění a smíření, zaslíbený život, který se v ukřižovaném a vzkříšeném Kristu otevírá každému, kdo uvěří. Chopit se této Boží milosti lze pouze vírou, není možné si ji zasloužit, třeba jen trochu si na ni přivydělat, ani největší horlivostí nemůžeme Pána Boha přinutit, aby nám z ní ukrojil větší kousek! „Ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti...“, říká Pavel. A musel to opakovat často, asi nejenom druhým, ale i sám sobě, protože pokušení záslužnictví, nutkání zkoušet s Pánem Bohem obchodovat je pořád veliké.
Pavlovo kázání bylo něco jiného, než co lidi až doposud slyšeli, zvalo, naléhalo, volalo k rozhodnutí. Probouzelo naprosto protikladné reakce, jak je to s Božím slovem a Božím dílem až dodnes. Někteří zaslechli, zaradovali se a uvěřili. Jiní nejenže odmítli, ale pokusili se apoštola raději rovnou umlčet. Proto se Pavel ocitl ve vězení. Ale i tam, v nezáviděníhodné, tísnivé situaci, si nepřestával připomínat, komu uvěřil, kdo je jeho Pán.
Sestry a bratři, připomínejme si to spolu s Pavlem. Uvěřili jsme v Boha, který štědře obdarovává, přebohatě, nad každé pomyšlení. Náš Bůh rozhodně není žádný skrblík. Pavel tady povzbuzuje svého žáka, aby nezanedbával svůj zvláštní dar, charisma, kterého se mu dostalo. Snad měl na myslí charisma kazatelské a učitelské.
To byl zvláštní dar Timoteův. Ale právě tak i každý z nás smí doufat, že od Pána Boha obdržel něco, čím může posloužit druhým, společenství sboru a církve i dalším lidem. Je správné o tyto dary usilovat, prosit o ně Pána Boha, a pak také to, co jsme dostali, nenechávat ležet ladem. Každý by měl ten svůj dar poznat; nemusí si ho totiž ani uvědomovat, může ho objevit až po čase nebo ho u něj rozpozná někdo jiný. A je-li dar objeven, má být také využit ke službě Bohu a bližním.
Když tu pak apoštol mluví o „duchu bázlivosti“, naráží tím snad na nějakou Timoteovu slabinu? Byl Timoteus bázlivý? Ale neměl snad důvod se strachovat, když jeho milovaný učitel, „otec ve víře“, skončil ve vězení? Nebylo by snad docela přirozené, pokud by občas propadl nervozitě – při všech nesnázích a protivenstvích služby, která mu byla svěřena? Víte přece, kolikrát v Bibli zazní povzbuzení „neboj se“; a ne pouze kazatelům, ale celému Božímu lidu!
Řecké slovo, které Pavel použil, však znamená spíš „zbabělost“, ustrašenost, která by mohla vést k zapření Krista. Na tuto bázlivost dává Bůh protilék – Ducha síly, lásky a rozvahy, který strach přemáhá. A Timoteus jistě potřeboval kousek odvahy, aby se znal k Spasiteli, který v tomhle světě skončil jako nejhorší zločinec, a k svému učiteli, který toho času taky nesl nálepku kriminálníka. Pořád je třeba odvahy, abychom se znali k Bohu, který převrací lidské představy o tom, jak je to správně a jak by to mělo být, a neříká nám vždycky jen to, co si právě přejeme slyšet. Touží nám povědět to, co slyšet potřebujeme!
A církev je tady až dodnes právě proto, aby se nestyděla za svého Pána, který svou smrtí moc smrti zlomil a zjevil nepomíjející život. I do našeho času má promlouvat jasně a zřetelně zvěst o Bohu, který má s námi už od věků své plány. A tím jeho plánem pro nás je život, ne smrt, milost, ne odsouzení!
Tohle mají uslyšet všichni, které sužuje strach ze smrti, bolest, stesk a samota, všichni, kteří zoufale těkají od jednoho k druhému a netuší, čeho se zachytit, komu uvěřit. Náš Bůh chce, aby se všichni dozvěděli o jeho předsevzetí, které rozhodně hodlá dotáhnout do konce! Tomuto Bohu, který zjevil nepomíjející život v kříži a vzkříšení svého Syna, lze věřit, víra v něho je dokonce jediná cesta k tomu pravému životu! Ty, kteří jdou za Ježíšem, nemůže ani smrt vyrvat z milující Boží náruče. Dobrý Pastýř jim dává život v hojnosti, ne pouze malé útržky radosti a vetché cáry naděje, ale plnost v Boží blízkosti!
V téhle důvěře mohl Pavel i z kriminálu posílat tak mocné, povzbuzující dopisy. Neposilovalo ho přesvědčení, že to „nějak zvládne“, že se z toho zase nějak vymluví. Nespoléhal na vzdělání ani na své římské občanství. Jak to tady píše? „Jsem přesvědčen (jsem jist), že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne.“
Sestry a bratři, Bůh, který si i nás povolal k víře a rozdělil mezi nás hojně své dobré dary, nad námi i nad tím, co nám svěřil, také bdí. Postará se, aby jeho evangelium neumlklo, ale přineslo ovoce podle jeho vůle – i v tomhle kraji, i v našem národě.
Jaká je to útěcha, Pane, slyšet o dobrých záměrech, které máš s celým stvořením! Prosíme, dej, ať se dovedeme spolehnout, že dílo, které jsi s námi započal, taky ochráníš a dovedeš k cíli. Amen.