Kázání 11. dubna 2021

Čtení: Dt 4,5-10 Základ kázání: 2Tm 1,1-5

Milé sestry, milí bratři, často přemýšlím, jak vlastně připravit naše děti co nejlépe na budoucnost? Čím je vybavit, co jim dát, aby jim to vydrželo? Svět, v němž žijeme, prochází složitým obdobím, ale jakkoliv je to teď těžké, dá se předpokládat, že to bude ještě těžší a složitější. Co je třeba předat nastupující generaci, aby v budoucnu mohla obstát? A nejenom aby se nějak dokázala uživit, ale aby mohla žít smysluplný, nadějný život, v němž bude dost místa pro druhé lidi, pro lásku, přátelství, milosrdenství?
Klade se důraz na vzdělání; a je fakt, že vzdělání je důležité, už kvůli přehledu a orientaci ve světě, který se tak rychle mění. Na druhou stranu – žádná vysoká škola nestačí na to, co pak člověka čeká v denní praxi, v kontaktu s lidmi, jejich požadavky, nápady, složitými povahami. Na které škole se vlastně vyučuje moudrost a rozvaha a ohleduplnost? Navíc se ukazuje, že i slušně vzdělaný člověk se dá docela slušně obelhat a zmanipulovat. Takže vzdělání. A k tomu zcela jistě prospěje aspoň trochu peněz do začátku, malý finanční polštářek vždycky potěší. (Druhá věc je, co z těch úspor za pár let zůstane.)
Já se snažím lidem klást na srdce jinou věc: aby nezapomínali udržovat a pěstovat vztahy. Snoubence povzbuzuji, aby se pak v manželství nenechali ničím oddělit, ale udělali si na sebe čas, i kdyby trakaře z nebe padaly. A pak samozřejmě, aby se, bude-li jim dáno, věnovali dětem. Děti učíme, aby pamatovaly na své rodiče, nezanedbávaly své kamarády. Jenže ono se ne vždy podaří ty vztahy opečovat; dochází k haváriím a náprava bývá složitá... Takže vzdělání, finanční zajištění, pěkná práce, nějaké přátele... Bude to stačit? Může to stačit?
V rodině Timotea, nejbližšího spolupracovníka apoštola Pavla, se zřejmě podařilo předat ještě něco. Timoteova maminka Euniké se stala křesťankou, a dokonce i jeho babička Lóis byla věřící. Přitom to možná ty ženy se svou vírou neměly v rodině úplně jednoduché, protože Timoteův tatínek nesdílel víru své ženy a tchyně. Timoteus vyrůstal v nábožensky smíšené rodině. A ženy přitom v tehdejší společnosti neměly rovnoprávné postavení; vždycky tahaly za kratší kus provazu. Hlavou rodiny byl muž. Říkám si, že se to v Timoteově rodině možná neobešlo bez nějakého toho nedorozumění a komplikací. Ale Lóis a Euniké si stály na svém a vydržely. Na víře jim záleželo a nevzdaly ji, stála jim i za případné potíže.
Když jsme si povídali s bratrem farářem Doležalem, rád vzpomínal na statečné maminky a babičky, které také dokázaly trvat na své víře i za nepříznivých okolností, neopustily shromáždění Božího lidu a dovedly vydat svědectví svým dětem a vnoučatům. Ano, je třeba vytrvat, když se rojí různé lákavé a svůdné nabídky, které by chtěly víru odsunout na druhou nebo třetí kolej. Lóis a Euniké vytrvaly – a mládenec Timoteus uvěřil. Aby nedošlo k mýlce: ty dobré ženy „nenaučily“ Timotea věřit; vy dobře víte, že to nejde. Nelze člověka víře jednoduše naučit nebo mu ji dokonce vnutit. Při veškeré naší upřímné snaze zůstává víra Božím svobodným darem. Pavel to ve svém psaní naznačuje, když doslova píše, že upřímná víra „přebývala“ nejprve v babičce a v mamince, a pak i v Timoteovi. Mluví o víře jako o něčem živém, stejným slovem, jakým se na jiných místech vypovídá o přebývání Ducha svatého ve věřících. Jsou věci, které nemáme a nemůžeme mít pevně v ruce, nezávisí jen na nás.
Ale i když je víra Boží dar, přece velice záleží i na svědectví našeho života. Úkolem rodičů je do víry uvádět, vyprávět svým potomkům o velikých skutcích Božích, dosvědčovat jim slovem i činem Boží lásku. Takové poslání přijal od svého Boha již Izrael. Mojžíš naléhavě kladl svému lidu na srdce, co si má připomínat ve všech pokoleních, bez čeho neobstojí. V rodinách věřících se Boží slovo předává dál, z generace na generaci. Kde jinde by se měli naši potomci dozvědět o tom, co pro nás všechny vykonal náš Bůh? A jistě by nepomohlo setrvat jen u nacvičených frází, pokud by děti zároveň nevyrůstaly v prostředí, v němž vládne láska a odpuštění.
Apoštol oceňuje Timoteovu víru jako „upřímnou“, doslova se tu mluví o víře „nepokrytecké.“ To naznačuje, že existuje i víra jiná, neupřímná, iluzorní, víra pouze na oko, za níž nic nenásleduje. V podstatě takový křesťanský nátěr, kterým se člověk namaskuje, když se mu to právě hodí nebo když je to zrovna „in“, aniž by to zanechalo jakoukoliv stopu v jeho slovech a činech. Jen živá víra se ale může stát přitažlivou i pro druhé, vydat přesvědčivé svědectví.
A je dobré vytrvat, protože tu nejde o nic menšího než o život! Pán Bůh pro nás chtěl vždycky život, ne pouhé existování, přežívání. A v Ježíši Kristu, ukřižovaném a vzkříšeném, je tenhle pravý život zjeven a nabízen. Žití, které má smysl a šťávu, protože se netočí pouze samo kolem sebe a svých problémů, ale otevírá se Bohu a lidi kolem sebe začíná vnímat jako bližní. Jedním z nádherných darů křesťanské víry přece je, že sbližuje a dává dohromady i lidi, kteří se předtím neznali a neměli spolu nic společného. Živá víra spojuje pevněji než to dokážou pouta pokrevní či jiná, vede do společenství, probouzí vzájemnost a touhu sdílet. Prostě působí opačným směrem než hřích.
Mám Druhý list Timoteovi moc rád pro jeho jasné, povzbuzující svědectví, ale i pro jeho jistou melancholii. Je to vlastně jakási apoštolova závěť. A je velmi osobní. Všimněme si, jak tu Pavel k Timoteovi mluví, jak ho oslovuje: milovaný synu. „Milovaný“ se prý oslovovali přátelé, ale „milovaný syn“ je ještě něco jiného; vyjadřuje to opravdu blízký, důvěrný vztah, který se mezi oběma vytvořil. Není to jen vztah ctěného učitele a oddaného žáka, ale vztah otce a syna, které takhle těsně spojila víra, naděje a láska.
Sestry a bratři spojeni stejnou vírou, na sebe myslí, vědí o sobě, touží se setkávat a sdílet, co je těší nebo trápí, zkušenosti a zážitky, jako členové jedné rodiny, jedné domácnosti. A protože vědí nebo aspoň tuší, co ten druhý právě řeší nebo co ho trápí, mohou to všechno svěřovat svému společnému Pánu. Pavel Timoteovi píše: „Mám tě ustavičně na mysli ve svých modlitbách, v noci i ve dne.“ To je výzva, inspirace a povzbuzení i pro nás, tím spíše pro tuhle dobu, kdy spolu někdy nemůžeme být tak, jak bychom rádi. Přímluvná modlitba je velikým darem víry a vyjádřením lásky, která nás všechny spojuje v Kristu Ježíši.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme za rodinu víry, za všechny, kteří na nás myslí a jsou nám blízko. Prosíme Tě za naše shromáždění, za ty, kteří tu s námi nemohou být. Ať smějí spolu s námi zakusit povzbuzení, radost z Tvé blízkosti. Amen.