Kázání 2. dubna 2021, Velký pátek

Milé sestry, milí bratři, není to přece jen zvláštní, že v čase, kdy se po tváři země rozšířila nebezpečná nemoc a mnoho lidí tísní strach ze smrti, otevíráme Bibli a čteme v ní právě tenhle příběh o utrpení a smrti Ježíše Krista? Nemusí být pro všechny vnější pozorovatele, křesťanskou vírou nepoznamenané, zvláštní až zarážející, že nejenom v životě, slovech a skutcích, ale právě i ve smrti Nazaretského hledáme útěchu a naději? A přece je to tak – tisíce a miliony křesťanů po celém světě i letos znovu čtou tenhle příběh a hledají v něm povzbuzení a naději. Jak je to možné? Vždyť se s klidnou a vyrovnanou myslí ani číst nedá. Je to vyprávění plné nespravedlnosti a násilí! Jeden úspěšný americký kriminální seriál z posledních let dostal v češtině název „Temný případ“. Ale takový skutečně temný případ je závěr Ježíšova života!
Nenávist, intriky, zrada těch nejbližších. Falešné obvinění a křivá svědectví, od začátku do konce zmanipulovaný soudní proces s předem jasným koncem. Pak už jen posměch, týrání a nevýslovné utrpení. Ještě na kříži si Ježíš musel vyslechnout celou záplavu výsměchu a urážek; od svých úhlavních nepřátel, od kolemjdoucích čumilů a chytráků, co vědí vždycky všechno nejlíp, a dokonce i od zločinců, které ukřižovali po jeho pravici a levici!
Skutečně temný případ. A tak vlastně není divu, že v poledne nastala tma po celé zemi. Tahle „tma“ se dá vyložit mnoha různými způsoby. Třeba tak, že tu na kříží zhasíná „Světlo světa“, jak Ježíše titulujeme v jedné evangelické písni, že tu pohasíná „Slunce spravedlnosti“, jak zpíváme zase v jiné. A je to tak – vždyť tu umírá Ten, který do života tolika nešťastných, zoufalých a ztracených lidí přinesl světlo naděje a odpuštění, světlo života!
Zároveň tu můžeme myslet na temnotu lidské vzpoury proti Bohu, na tmu hříchu, který Božímu Synu mezi námi nedal žádnou šanci. Na biblické hodině teď vykládáme Janovo Zjevení, které nabízí různé pohledy na lidské dějiny, ovšem z jiné perspektivy, než nabízejí naši dějepisci. Ty pohledy z nebeské perspektivy naznačují, že dějiny člověka, který se k svému Stvořiteli obrací zády a snaží se vládnout si sám, nemohou skončit jinak než v temnotě. Tma, kterou zmiňuje evangelista, může být stínem Božího zármutku a bolesti nad odmítnutou příležitostí, nad lidskou tvrdošíjností, která se nezastaví vůbec před ničím.
Ale my si můžeme vzpomenout, že jsme o tmě a temnotě četli v Bibli docela nedávno. Prorok Jóel přece varoval vyvolený lid, že se blíží „den tmy a temnot, den oblaku a mrákoty, den veliký a přehrozný.“ Kdo mu odolá? Podobně i další prorok, Ámos, zvěstoval nevěrným a sebejistým blízký den soudu: „V onen den způsobím, je výrok Panovníka Hospodina, že slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne. Vaše slavnosti proměním ve smutek, všechny vaše písně v žalozpěvy.“
Den Hospodinův, přinášející ztrestání sebejistých hříšníků a vysvobození utištěných a zlomených. Den temnoty, který otřese nebem a zemí, takže nic nezůstane jako předtím. Nenaznačuje snad evangelista, že už je to tady? Právě zde na Golgotě? Ale co se to děje, není to celé nějak jinak, špatně? Vždyť se hříšníci vůbec neklepou strachy, ale se zadostiučiněním se pochechtávají a pokřikují urážky na toho, který visí bezmocně na kříži. Konečně se ho zbavili... A na popravčím kříži zhasíná ten jediný, který se ničím neprovinil a v jehož ústech nebyla nalezena žádná lest. Pokud by to byl skutečně onen očekávaný „den“, není všechno tak nějak postavené na hlavu a úplně jinak, než zvěstovali proroci?
Ale on tu skutečně probíhá soud nad hříchem. A to nejen nad pár jednotlivostmi, nad něčím, co si tak akorát zvládne v životě nadrobit jeden průměrný jedinec – ale nad hříchem světa! Došlo tu k nevídané výměně. Syn člověka, Bohem ustanovený Soudce, přijal úděl souzeného a odsouzeného. Postavil se na soudu na místo hříšníků, aby je zachránil. Ten jediný, který skutečně mohl něco udělat pro naši záchranu, to také udělal. Dal svůj život jako výkupné za mnohé, za ty, kteří vězeli v otroctví hříchu a smrti.
Ten jediný, který Boha nikdy neopustil a nezradil, tady na golgotském kříži zástupně zakusil celou tíži odloučení. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ I svými posledními slovy se Ježíš obrátil k nebeskému Otci. Ani v té hrozné osamělosti , na hraně prázdnoty se nepustil Boha, nepřestal ho nazývat „svým Bohem“.
Jeho výkřik není výrazem beznaděje. Je to začátek žalmu 22, z něhož jsme dnes četli, modlitba spravedlivého, který se ani v bezvýchodné situaci, obklíčen tlupou nepřátel, nevzdává naděje a vší zbývající silou se drží svého Boha. Žalm je modlitbou naděje navzdory všemu zoufalství, naděje v Bohu, který nepřipustí, aby něco zničilo svazek mezi ním a jeho vyvoleným. Ten, který se na chvíli ocitl úplně sám a opuštěný, bude znovu chválit svého Boha uprostřed velikého shromáždění bratří a sester. A jeho chvála pronikne až do dálav země, ke všem národům!
Tak v tom posledním Ježíšově zvolání smíme číst skrytou naději na obnovu společenství, paprsek světla, který proniká do nejčernějších temnot. A stejným směrem paradoxně ukazují i všechny ty neobvyklé jevy, doprovázející Ježíšovu smrt. Roztržením chrámové opony byl odhalen výsostný Boží prostor, který dosud zůstával pečlivě skryt lidským zrakům. Jiří Mrázek to interpretuje tak, že právě teď, v okamžiku Ježíšovy smrti, bylo možné zahlédnout z Pána Boha nejvíc. V Ježíšově oběti za naše hříchy lze spatřit nejvíc z Boží přítomnosti a lásky. Ježíšovou obětí padá všechno, co nás od Pána Boha oddělovalo.
Zemětřesení je v Bibli průvodním znamením Božího zjevení. Ale co ty otevřené hroby a vzkříšení svatí? Nepřipomíná to scény ze strašidelných příběhů pro dospělé? Ale evangelista i tímhle způsobem naznačuje, že se přiblížil konec času. Všechny ty události odkazují k zásadnímu zlomu, který nastal Ježíšovou smrtí – a vzkříšením. Jde o tak zásadní zvrat a otřes, že ani mrtví nezůstali na svých místech!
Je to tak, sestry a bratři, z pohledu evangelisty žijeme v posledním čase. Ale ne proto, že se po světě rozšířila epidemie, ani kvůli dalším hrozivým možnostem a událostem, které se objevují na horizontu a budí nepokoj. Smíme žít v čase nezvratně poznamenaném Ježíšovou obětí a vzkříšením, jeho vítězstvím nad mocnostmi zla a zmaru. Smíme vyhlížet Boží království, do něhož nám Ježíš právě svou obětí zjednal přístup!
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že tam, kde šlo o naši spásu, jsi neuhnul ani o krok. Prosíme, pomoz také nám neuhýbat, když je třeba vzít na sebe kříž. Veď a posiluj nás svým slovem. Amen.