Kázání 7. března 2021

Milé sestry, milí bratři, na Sijónu se mají rozeznít polnice a troubit na poplach. Kněží, starší i všechen lid, všichni od největšího až po nejmenšího mají slyšet a vzít na vědomí, že přichází den Hospodinův. Předtím o něm prorok Jóel pověděl pouze, že je to „den běda“, teď jako ilustraci přidává hned několik výrazů, vyjadřujících dramatický nedostatek světla; temnota nezahalí noc, ale den! Taková tma, která nastane uprostřed dne, by asi sama stačila na to abych člověk jaksi znervózněl. A potom následuje sugestivní obraz blížícího se nepřítele, který i přes podrobný popis zůstává obklopen aurou tajemství. Jsou to mračna kobylek a další havěti, o které se mluvilo předtím? Nebo vojsko dobyvatelů?
Identita mocného lidu, za nímž zůstává jen spálená země, ale vlastně není podstatná. Všechna ta přirovnání mají jediný účel: dosvědčit, že den Hospodinův se nedá jen tak zaspat. Nepomůže zamknout se doma na dva západy a schovat se pod postel. Právě tak vůbec nic nevyřeší případná snaha nebezpečí vytěsnit a dál dělat, že se nic neděje, hrát si na hluchého a slepého. Nepomůže dělat mrtvého brouka, tvářit se, že se mě to netýká.
Zlom, který se blíží, bude tak mocný, že otřese zemí, dokonce i nebesy, takže světla, která lidem ozařují cestu, náhle pohasnou. Bude to otřes, protože ve světě poznamenaném lidským hříchem sám Hospodin zjeví svou svatost, moc a spravedlnost. Účastníci biblické hodiny si možná vzpomenou, že jsme na podobné scény narazili i v knize, kterou právě vykládáme, v Janově Zjevení. Účelem všech těch obrazů je probudit Boží lid ze spánku, vyburcovat ho k činu, přivést ho ne pouze k zastavení a zamyšlení, ale k pokání. Hlas polnice má zdůraznit naléhavost chvíle, kdy je třeba nějak zareagovat, dojít k rozhodnutí.
Milé sestry, milí bratři, napadá mě u toho, jak často se asi troubí na polnici a volá na poplach na našem českobratrském Sijónu? Myslím, že naše kázání většinou nepřipomínají volání na poplach. Evangelium je přece dobrá zpráva, která má hlavně těšit a povzbuzovat. Připustíme, aby nás Boží slovo taky občas zneklidnilo a sáhlo nám do svědomí? Ale přece se i v tom našem církevním společenství v posledních letech volá a burcuje, především ke zvýšení finanční obětavosti. Protože neklid a starosti na mnoha místech skutečně doléhají. Nehrozí nám pak ovšem, že dáme těm materiálním starostem a věcem s nimi spojeným víc místa, než jim přísluší, ba že se soustředíme především na ně a něco jiného nám unikne?
Pokud naše církev, jak se zdá, slábne a zdá se, že je něco špatně, hledáme poctivě, kde je chyba, co je třeba napravit? Rozhodující není slabost nebo naopak prosperita církve, ale otázka, nakolik jako sbor, jako církev naplňujeme poslání, které nám v tomhle světě svěřuje náš Bůh. Domnívám se, že minimálně doba postní je vhodnou příležitostí si takové otázky klást a hledat odpovědi.
Zajímavé je, že když Hospodin napomínal a varoval svůj lid, šel na to právě přes ekonomiku. Sucho a kobylky způsobily neúrodu a hospodářský kolaps, který se dotkl i bohoslužebného provozu; to všechno za účelem Izraele varovat a vyburcovat ke změně smýšlení. To veliké, hrozivé vojsko, o němž tu prorok mluví, je ve službách Hospodinových, čeká na jeho rozkaz!
Ale tady náhle dochází k zásadnímu zvratu: nezazní povel k útoku – ale výzva k pokání. Hospodin se – pokolikáté už! - obrací k svému lidu a volá ho k obrácení. Temný nepřítel, kterého na sebe Izrael přivolal, se musí zastavit, protože Pán Bůh mluví k svému lidu. Ještě stále je čas k upřímnému pokání a návratu, protože Hospodin je Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Právě jeho milosrdenství a slitování je ta rozhodující síla, která zachraňuje a dává naději! Hospodin si nelibuje v trestech, chce být s námi, chce, abychom byli s ním.
Minule jsme si všimli, že Jóel nijak nerozebíral hříchy lidu, až dosud z jeho poselství nebylo zřejmé, proč na Izraele dolehl soud. Světlo do věci vnáší výzva, aby se lid navrátil k Bohu celým svým srdcem. To znamená, že při Hospodinu celým srdcem nestál Jeho víra se ukázala jako nestálá, vrtkavá, rozpolcená. Tuhle roztěkanost víry pranýřovali další proroci, připomeňme třeba Elijáše. Ten působil za krále Achaba a jeho manželky Jezábel, pod jejichž zhoubným vlivem celý Izrael odpadl k Baalovi, bůžkovi dobré úrody a plného bříška.
Eliáš volal: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany jako nešťastný sluha dvou pánů? Jestli je Hospodin Bůh, následujte ho, jestli chcete sloužit Baalovi, jděte za ním. Ale skoncujte už s touhle hroznou rozpolceností!“
V našem textu jde o podobnou situaci. Slavili bohoslužby, vzývali Hospodina, přinášeli mu oběti. Ale nějak se z toho vytratil život a opravdovost, vytratilo se z toho srdíčko. Protože to srdíčko už bylo ve skutečnosti někde jinde, zahořelo láskou k jiným bohům, tak přitažlivým a neodolatelným, slibujícím úspěch a prosperitu, sladký život... Na tohle si musí Boží lid dávat pozor v každé době.
Proto nestačí roztrhnout oděv – to bylo gesto hlubokého zármutku a pokání – ale je nutné „roztrhnout“ srdce! Roztržení srdce je bolestivá operace; ale naštěstí k ní není zapotřebí skalpel, ale pomoc Božího slova a Ducha svatého. Bez tohohle roztržení srdce by byly všechny posty a projevy lítosti a zármutku jen marným divadlem. Roztrhnout srdce znamená – vrátit je Pánu Bohu. Nic jiného nepomůže, než obrátit se celým srdcem k Bohu Stvořiteli a Spasiteli, obrátit se k němu upřímně a opravdově, prostě k němu přijít se srdcem na dlani.
Návrat je možný, protože On na nás čeká. Čekal na Izraele a zůstal mu věrný přes všechny jeho pády a nevěrnosti. Čeká i na nás, hledá nás, když se mu někam zatouláme, volá nás, když bloudíme v husté mlze a nemůžeme najít směr. K Hospodinu je možné se vrátit i z těch nejzapadlejších končin cizoty a ztracenosti, i když třeba člověku nezbylo vůbec nic než prázdné kapsy a oči pro pláč a vědomí, že pokazil, co mohl.
Návrat je možný ne proto, že by snad náš Bůh byl nějaký benevolentní a blahosklonný starý pán, kterému je fuk, co tady provádíme. Smíme se obracet a vracet k Hospodinu jen proto, že On nás miluje a obrací se k nám, protože je Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Jímá ho lítost nad zlem, které si člověk způsobuje svou zatvrzelou nepoučitelností, svírá se mu srdce nad lidskou bídou.
Ono „kdo ví, neslituje-li se opět...“ není výraz pochybnosti o tom, jaký Bůh ve skutečnosti je, jestli je opravdu takový, jak právě zaznělo, tedy milostivý a plný slitování. Je to vyznání pokorné víry, která Bohu přiznává svobodu, víry, která ví, že se Pán Bůh může slitovat, ale nemusí, není to jeho svatá povinnost, jeho práce. Jeho slitování je vždycky naprosto svobodným rozhodnutím jeho milosti. A my tu smíme jako křesťané vděčně vyznat: ano, Hospodin se opět slitoval! Obrátil k nám svou tvář. Na všechna naše vzdalování a kličkování a úhybné manévry odpověděl tím, že se přiblížil – ve svém Synu.
Pane Ježíši Kriste, dosvědčuješ nám Boží spolehlivost a věrnost. Prosíme, daruj naší víře stálost, abychom se celým srdcem dovedli spolehnout na Tvou milost, z ní žili, ji dosvědčovali světu. Amen.