Kázání 28. února 2021

Milé sestry, milí bratři, prorok Jóel mluví o skutečné pohromě. To, co tu líčí, je katastrofa takových rozměrů, že by o ní reportéři a novináři, pokud by tehdy existovali, mohli referovat a psát dlouhé měsíce a přidávat další a další barvité a drastické podrobnosti. Pohroma zasáhla celý Boží lid, všechny generace, nějak se dotkla každého člověka, od nejmenšího až po toho největšího. Stojí za pozornost, že se tu nemluví o králi. Zato tím více o starších a o kněžích, služebnících svatyně. Ti mají dávat obzvláštní pozor na to, co jim prorok vyřizuje, je třeba, aby to slyšeli jako první.
Na zem dolehla rána, o jaké dosud nikdo neslyšel a jakou nepamatují ani zasloužilí pamětníci a stařešinové. Taková pohroma, že neupadne v zapomenutí; jako se dodnes píšou knížky a točí dokumenty a filmy třeba o potopení Titaniku nebo zkáze Pompejí. Synové o ní mají vyprávět svým synům, aby tu vzpomínku mohli předat dalšímu pokolení. My si pamatujeme raději hezké a povzbuzující události – svatby, křtiny, krásná setkání a životní úspěchy, chvíle radosti a štěstí. Ale zřejmě nemají být ztraceny ani některé chvíle bolesti a smutku. Proč? Proč si právě tohle mají připomínat další pokolení?
Protože nešlo o nešťastnou náhodu, souhru nepříznivých okolností. Tuhle ránu neuštědřil temný, neproniknutelný osud. Byla takovým „žďuchancem do zad“ vztyčeným varovným prstem, a zároveň přípravou na událost ještě daleko zásadnější. Boží lid má pochopit, že smyslem událostí, kterého ho bolestivě zasáhly, je napomenout a varovat a připravit na den, který přichází. Blíží se den Hospodinův. Tento „den D“ hraje v knize Jóel zásadní roli, k němu prorok od začátku směřuje.
Co se vlastně přihodilo? Úrodu na polích a vinicích postihla zkáza připomínající rány, které kdysi dopadly na Egypt. Co nestihly sežrat housenky, to sklidily kobylky. A co zůstalo po kobylkách, s tím si poradili brouci. Zbytek požrala všelijaká havěť. Nás taky dovedou pěkně potrápit třeba mandelinky nebo slimáci, ale to, o čem se tu píše, je průšvih jiného řádu. Po vší té havěti zůstala jen zpustošená země.
A k tomu se přidalo sucho! Naše zahrádky zažily v minulých letech také pěkných pár perných bezvodých měsíců, kdy bylo třeba zalévat a zalévat, pokud chtěl člověk sklidit aspoň maličko. Ale opět se to vůbec nedá srovnat se situací v Palestině, pokud nezbytná vláha prostě nepřijde. Samozřejmě měla taková situace vážné ekonomické dopady. Proto v našem textu bědují a hořekují oráči a vinaři společně s natěšenými konzumenty. Zvláštní je, že jsou jako první ve výčtu postižených jmenováni právě ti konzumenti. Asi to nebude obyčejná partička kamarádů z mokré čtvrti, spíše ti z vyvoleného lidu, kterým se zalíbilo v pohanských kultech plodnosti, v hostinách konaných na počest bůžka Baala. Ať tak nebo tak, budou muset vystřízlivět a podívat se pravdě do očí. Opilci-modláři jsou v prorokově kázání vlastně prvním náznakem toho, co bylo v Božím lidu v nepořádku a volalo po nápravě.
Smutek ale nedolehl pouze na oráče a vinaře, případně na pijáky, které čekala těžká kocovina. Strádá i dobytek na pastvinách spálených sluncem. Zvířata polní jsou tak vyprahlá, že ve své veliké nouzi prahnou po svém Stvořiteli, dychtí po jeho slitování! Truchlí i půda! Působivý, mrazivý obraz veliké bídy, v níž spolu s člověkem strádá všechno stvoření. A není to ani zdaleka jediný biblický oddíl, který naléhavě zdůrazňuje hrozivé důsledky lidského hříchu. Vinou lidské vzpoury proti Bohu trpí i ostatní živáčci, celá zem!
Truchlí také kněží, služebníci Hospodinovi. Protože ta rána, která dolehla, se dotkla dokonce i bohoslužeb! To, co nikdo nečekal, co nikomu ani nepřišlo na mysl, co nepamatují ani ti nejstarší a nejzkušenější, se stalo realitou – pohroma se nezastavila ani před dveřmi chrámu Páně! Bohoslužebný provoz se ocitl v ohrožení! Je to vůbec možné?
Když na polích nic nezbylo a dobytek pomřel, nehrozil pouze hladomor, náhle nebylo co nabídnout Hospodinu. Hrozilo, že se nebudou moci konat oběti. A to bylo pro Izraele, který prostřednictvím obětí hledal smíření a pokoj s Hospodinem, něco nepředstavitelného! Právě zastavení obětního provozu mělo být pro kněžstvo, starší i všechen lid tím nejvážnějším znamením, že se blíží den Hospodinův. O onom dni toho řekne Jóel víc až o kus dál. Tady je docela stručně nazván „den běda“. To hovoří za vše; rozhodně je to den, na který by člověk měl být nějak připraven.
Ale jak připraven? Co může dělat Boží lid v takové chvílí? Jak se má zachovat církev v krizi, jakou nikdo nepamatuje a nikdo nepředpokládal? Možná jste si všimli, že prorok zatím moc neprobíral nějaké prohřešky lidu nebo jednotlivců; jako by na to nebyl čas. Situace nouze mluví sama za sebe. Pozornost všech se má soustředit právě na to, jak je třeba reagovat, co Hospodin od svého lidu očekává.
Co tedy dělat? Odpověď jsme už četli. Zní: kvílet! Kvílet a skučet! Naléhavě volat, křičet o pomoc k Hospodinu! A svolat shromáždění. Kazatelé a presbyteři nesou zvláštní díl zodpovědnosti, ale to, co se děje, se týká všech. Všichni křesťané by měli spojit své hlasy v naléhavém volání.
Kvílení. Přiznám se, že jsem měl tenhle pojem doposud spojený spíš s některými interprety moderní populární hudby nebo s okamžiky, kdy se mi rozžhavená špona ze soustruhu zatavila do palce. Ale pak jsem se po čase znovu začetl do Jóelova proroctví a překvapilo mě, kolikrát se tam to slovo objeví. Spolu s ním tam najdeme další sloveso, vyjadřující naléhavý křik o pomoc.
Nejde o to, že bychom měli k Pánu Bohu vysílat jen jakési neartikulované zvuky, výkřiky a vzdechy. I když jsou a možná ještě nastanou v životě situace, kdy ze sebe nic moc jiného nevypravíme. Kvílení a křik o pomoc rozhodně nejsou předem pečlivě připravené a promyšlené modlitby. Někdy reagujeme okamžitě a naprosto spontánně na situace, na které jsme nebyli a nemohli být připravení. A Pán Bůh od nás očekává právě tuhle bezprostřednost a nestrojenou upřímnost. Zve nás, abychom před ním vylili své srdce, otevřeli se mu bez jakýchkoliv postranních úmyslů a kalkulací, abychom před ním byli prostě sami sebou.
To kvílení a volání o pomoc je tu projevem hlubokého zármutku, lítosti a upřímného pokání, obrácení k Bohu. Je to znamení návratu k Bohu Spasiteli ze všemožných slepých uliček, v nichž věřící snadno zabloudí. Obrácení k Bohu a přijetí Kristovy milosti je tou nejvhodnější přípravou na „onen den“, ale i na všechny ostatní dny, které nám Pán Bůh dá.
Právě prorocké kázání pomáhá najít cestu. Ukazuje i nám, na co je třeba se soustředit v čase pandemií a lockdownů. Máme se celou svou důvěrou a silou upnout k živému Bohu, který je v Kristu blízko a čeká na naše prosby; svěřit mu ty, na kterých nám záleží, i všechny nemocné, zmatené, a vyčerpané, celé trpící stvoření.
Pane, děkujeme za slovo Písma, jímž i nás voláš k pokání. Prosíme, proměňuj naše srdce, naše myšlení, mluvení i jednání, ať se celý náš život stává stále víc svědectvím o Tvé věrnosti a slitování. Amen.