Kázání 21. května 2020

Milé sestry, milí bratři, stručná zpráva o nanebevstoupení jakoby v evangeliu tvořila jen drobný dovětek, jen takovou poznámku na okraj dobré zprávy o Ježíšově ukřižování a vzkříšení. Asi je tomu trochu podobně i se svátkem Nanebevstoupení, který se tak nenápadně jako chudý příbuzný krčí mezi mnohem slavnějšími a oblíbenějšími křesťanskými svátky. Před tímhle svátkem supermarkety nemají pohotovost, spotřeba čokolády, bonbonů a dalších sladkostí nestoupá, čela hospodyněk se nekrabatí vráskami starostí, jestli všechno stihnou připravit... Není to zvláštní: svátek, který lze oslavit bez mnohadenních příprav a kupy starostí?
A přece máme co slavit! Protože Ježíš završil svou cestu vstupem do nebeské slávy. „Sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího.“ jak vyznáváme. Zaujal čestné místo po pravici Otce, který mu svěřil veškerou moc na nebi i na zemi. Ježíš má moc něco pro nás udělat, ujmout se nás v našich trápeních. Má moc nás posílit, utěšit, vyzbrojit dary Ducha k dobrému boji víry.
Evangelista Lukáš tady nelíčí žádné dlouhé loučení; je pravda, že Ježíš už předtím pověděl učedníkům, co potřebovali slyšet. Ve slovech o „vyzbrojení mocí z výsosti“ přijali ujištění, že nezůstanou sami a bez pomoci. Jejich Pán bude dál s nimi, jen jiným, ale ne méně účinným způsobem. A to zaslíbení Ducha svatého, sestry a bratři, platí! Protože Ukřižovaný a Vzkříšený vystoupil k Otci, můžeme po Nanebevstoupení slavit i Svatodušní svátky – a také toho zaslíbeného Ducha přijímat a různými způsoby i zakoušet jeho působení.
Působení Ducha Ježíšova přitom nespočívá jen v nějakých spektakulárních, ohromujících divech. Je to Duch svatý, kdo učedníkům a učednicím otvírá Písma. To Duch svatý činí ten div, že pro nás slova Bible přestanou být mrtvou literou, zprávou i dávných událostech, které se nás nijak netýkají – a stanou se nám obživujícím pramenem povzbuzení a zdrojem naděje.
To, co tu Lukáš stručně vylíčil, je zvláštní rozloučení. S někým, kdo pro nás hodně znamená, koho máme rádi, se neloučíme snadno, i když to je třeba jen nakrátko. Někdy se to neobejde bez pohnutí mysli, bez smutku i nějaké té slzy. Lukáš však nepíše o dojetí a slzách, ale o žehnání, chválách a radosti! Jako by ani k žádnému loučení nedošlo!
To, že Ježíš vystoupil k nebeskému Otci, neznamená, že už nebude svým učedníkům a učednicím nablízku; bude, jen jiným způsobem. Ježíš se od učedníků „vzdálil“, vystoupil k nebeskému Otci právě proto, aby nám mohl být nablízku. Vždyť on je Immanuel, Bůh s námi! Protože je náš Pán v nebi, na pravici moci Boží, může být také s každým z nás v jeho problémech a bolestech. Může nás podržet, když dolehne slabost, provázet nás na našich cestách svou milostí, svým požehnáním.
Celému oddílku vévodí řecké sloveso, které znamená jak „žehnat“, tak také „chválit, velebit“. Ježíš se od svých blízkých vzdálil s požehnáním, doslova „ve svém žehnání“. Poslední, co učedníci viděli, obrázek, který si měli uchovat v srdci, byly Ježíšovy ruce, pozvednuté v gestu žehnání. Ježíš se s učedníky loučil požehnáním.
Tady se můžeme na okamžik zastavit a zamyslet, jak se loučíme my se svými blízkými. Já jsem vzpomínal, jak se loučím třeba s našimi chlapci. Většinou ke svému „ahoj“ ještě přidám nějaké to nabádání, aby byli hodní a poslouchali maminku, vyčistili si řádně zuby a šli brzy spát... Ježíš své učedníky nezahrnul ještě rychle instrukcemi, co by měli stihnout a na co by měli dávat pozor, nezanechal jim sáhodlouhý seznam pokynů a příkazů. Požehnal je.
Když uzavíráme naše shromáždění požehnáním, děláme to v naději, že i nám patří ten příslib Boží pomoci a ochrany. Dárcem požehnání je pochopitelně Pán Bůh, ne farář nebo kněz. Ale my smíme ten Boží příslib zvěstovat a prosit o požehnání, které není jen zvukem slov! Protože náš ukřižovaný a vzkříšený Pán vystoupil na nebesa a má moc svou dobrou vůli prosadit.
Když bychom si ještě jednou prošli Ježíšovu předchozí řeč k učedníkům, mnoho instrukcí bychom tam nenalezli, vlastně jen jeden přímý pokyn: „Zůstaňte ve městě (myšleno v Jeruzalémě), dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Zůstaňte zatím tady, sami se do ničeho nepouštějte, vyčkejte, dokud neobdržíte pomoc shůry. Co na to proslulý křesťanský aktivismus? Nejsou ty Ježíšovy pokyny nějak málo akční?!
Ale učedníci ani v tom očekávání tak docela nesložili ruce v klín. Ježíš je požehnal, svěřil je do Boží péče a ochrany. Oni mu vzdali božskou poctu, čest, která Vzkříšenému náleží. A potom se vrátili s velikou radostí do Jeruzaléma, přesněji do jeruzalémského chrámu. Zůstávali tam a chválili Boha. Na Ježíšovo požehnání odpověděli žehnáním, velebením Boha. Slavili bohoslužby. K tomu nepotřebovali zvláštní pokyn. Jejich radost – radost v Kristu! - si už našla cestu a vyjádření ve vděčném chválení.
Učedníci se radovali, protože věděli, mohli se přesvědčit, že nejsou sami, vydáni napospas nelítostným silám zmaru a smrti. Radovali se, protože porozuměli zvěsti Písma o Božím milosrdenství a slitování a zakusili, jak mocný a dobrý je jejich Bůh. Už věděli, že jejich Pán je živ, a tedy, že smrt je přemožena!
Slovo veliké radosti, které andělé zvěstovali při Ježíšově narození vystrašeným pastýřům, došlo svého naplnění. Křesťanská radost nespočívá v tom, že bychom hrdinně ignorovali veškeré své potíže a trampoty i všechna trápení našeho světa. Nejsme nabádáni k tomu, abychom vždy a za všech okolností zachovali křečovité veselí, i když nám třeba zrovna bude smutno až k pláči.
Tahle radost v Kristu se rodí z vědomí, že máme živého Pána, který zvítězil nad smrtí a má nad ní moc – a to i nad naší smrtí! Máme proč se radovat, i když se třeba všechno nedaří, jak bychom rádi, protože náš Pán je v nebi, ale zároveň při díle tady na zemi; dost silný na to, aby zvládl i ty naše problémy a selhání, aby prosadil svou dobrou vůli.
Smíme tu radost hledat i tady – v chrámu Páně bukovského sboru. Vy už víte, že nejde především o stavby, ale o tu novou rodinu, kterou Vzkříšený tvoří z rodilých evangelíků i z nově příchozích, z dospělých i dětí, tak jak se mu líbí. Máme za co děkovat, protože Ježíš svou obětí, vzkříšením a nanebevstoupením položil pevný základ pro nové společenství mezi Bohem a lidmi – a tím také mezi lidmi navzájem.
Společenství, které není založené především na pokrevních vazbách (i když u nás v Bukovce to tak trochu může vypadat...) nebo na systému vzájemně výhodných protislužeb, ale právě na té radosti z ničím nezasloužené Boží milosti. Můžeme dnes společně slavit, protože Bůh v Kristu prokázal svou věrnost Izraeli i celému lidskému rodu, naplnil zaslíbení dané kdysi Abramovi: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
Vyvýšený Pane, přinášíš naději a radost, přinášíš požehnání. Dopřej své radosti zazářit v našich srdcích a v našich shromážděních, ať zasvitne i lidem kolem nás. Amen.