Kázání 5. dubna 2020

Čtení: Za 9,1-10 (Ale doporučuji celou kapitolu.)
Základ kázání: L 19,28-44

Milé sestry, milí bratři, Ježíš byl vítán jako král, o tom není sporu. A nemusel kvůli tomu vést nákladnou volební kampaň ani kolem sebe rozhazovat hrsti zlaťáků. Pláště, které před něho kladli na cestu, i hlasité radostné volání, to všechno jasně svědčí o veliké úctě, jaké se u zástupu těšil. Říkám si, co by asi dal aspoň za malý kousek takové nepředstírané úcty a nefalšované radosti takový Herodes (nebo Pilát)! K Jeruzalému se blíží Král. Ale něco tady nehraje... Co to oslátko? Hodí se něco takového k panovníkům? Na osla by nějaký král vsedl snad možná v pohádce, když by se v přestrojení chystal na tajný průzkum, jak se vlastně daří obyvatelům jeho říše. Ale který panovník by použil oslíka ve chvíli slávy a triumfu?
A přece je právě tomu oslíkovi v příběhu věnována nápadně velká pozornost! Oslátko je tu připravené speciálně pro slavnostní vjezd Krále do Jeruzaléma! Evangelista použil i malou jazykovou hříčku: když učedníci odvazují oslátko, je tam pro jeho majitele použito označení „kyrioi“, stejné slovo, jaké ve své odpovědi vzápětí použijí učedníci. „Páníčkové“ toho oslátka se tedy ptají: „Proč ho odvazujete?“ A učedníci s klidem odvětí: „No protože ho potřebuje Pán.“
Ale proč osel? Protože na oslíkovi se nevyjíždí do boje. Ježíš jízdou na oslu tak trochu zkarikoval triumfální panovnické průvody své doby. Něco jako přijet na Ples v opeře ve starém oprýskaném Favoritu a zaparkovat ho na čestné místo mezi limuzíny. Ale to zvíře chudých se výborně hodilo k pokornému Králi i k zástupu, který Nazaretského doprovázel; lidí nemajetných a odstrčených v něm bylo jistě habaděj. Ale zároveň a především tahle scéna znamená naplnění prorockého slova!
Protože už prorok Zacharjáš mluvil o králi, který přijede na oslu, ne proto, aby s pronárody vedl boj, ale aby jim vyhlásil pokoj. Pronárodům, ne pouze Izraeli! Ono se v tom proroctví píše taky něco o strachu a o boji. Ale spíš se mi zdá, že ty národy kolem Izraele znervózní a chytnou se za hlavu, když si uvědomí, že hledali pomoc tam, kde ji nemohli nalézt, a ctili něco, co ve skutečnosti nestálo ani za zlámanou grešli! A když jim to konečně dojde, skloní se před tím přicházejícím Králem, který nepřišel vyvolávat rozmíšky a rozpoutat krvavou válku, ale naopak nastolit pokoj!
„Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Neslyšeli jsme už u evangelisty Lukáše něco podobného? Ale ano: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Tohle uslyšeli pastýři z úst nebeských zástupů už na samém začátku Ježíšova příběhu. Jako by si tu podávala ruku nebesa se zemí na znamení smíření. A nejvlastnějším Ježíšovým posláním skutečně je nastolit pokoj – mezi lidmi a Bohem i mezi lidmi navzájem, přivést ty, kteří se k Pánu Bohu otočili zády, zpět k nebeskému Otci.
Pokoj – ten by se zvláště v takové zvláštní době, jako je tato, docela hodil. Spousta lidí má strach; nebojme si přiznat, že i každého z nás tahle situace nějak ovlivňuje. Máme obavu o sebe a o své blízké, aby se nenakazili. S lítostí a rozechvěním myslíme na obyvatele zemí, kde se infekce rychle rozšířila. Schází nám bohoslužby a vůbec možnost setkávat se. Přemýšlíme o tom, co tahle pandemie udělá s celou naší civilizací... Ale i všechny tyhle obavy a bolesti své i druhých smíme svěřit Ježíšovi. On má moc nás utišit a přesměrovat od strachu k možnostem, které pořád zůstávají. Rozhodně nastal čas k vytrvalým modlitbám a čtení Písma. Čas na sbírky pro ty, jejichž nouze se současným stavem ještě prohloubila. A zavolat nebo napsat někomu, o kom tušíme, že je mu smutno a nedobře, také nebude chyba...
Ne všichni v zástupu, který vítal Ježíše, sdíleli všeobecné nadšení. Asi při každém takovém shromáždění se najde i nějaký ten pochybovač a rejpal, který jen kroutí hlavou a říká si: „Však takových už jsme viděli... Ono to nebude tak horké!“ Námitka farizeů je však vážná a přestavuje předjímku toho, co Ježíše čeká v Jeruzalémě. Jejich slova nejsou pouze „technickou poznámkou“, vyjadřují vážné znepokojení a pohoršení: „To už je fakt trochu moc, nejvyšší čas, aby se tví učedníci zklidnili. Vždyť to celé zavání rouháním!“
Ježíše ani nenapadlo učedníky zklidňovat. A své odpůrce rázně usadil: „Říkám vám, že jestli tihle umlknou, bude křičet kamení!“ Protože tohle je ta pravá příležitost k hlasitému chválení Boha. Teď není čas remcat nebo držet pusu a krok a dělat, že se nic neděje! Protože Král přichází! Nastal okamžik, po kterém toužily celé generace, který vyhlížela mnohá srdce tonoucí v úzkostech. Přiblížilo se vysvobození!
Zůstává otázkou, nakolik si učedníci uvědomovali, co vlastně provolávají. Ale vyjádřili to naprosto správně. Oni čekali Mesiáše, který v Jeruzalémě dosedne na trůn a ujme se vlády. Byli nadšení z krále, který s Boží pomocí v zádech vyžene Římany a ztrestá všechny bezbožníky. Ježíš k nim sice opakovaně mluvil o svém utrpení a smrti, ale oni jeho slovům vůbec nerozuměli, nechápali ho, dokonale to vypustili. A přece tady teď volali naprostou pravdu, naplnili Boží vůli a připravili svému Pánu náležité přivítání.
V tom pro nás vidím povzbuzení a naději. I když asi dost často Pánu Bohu nerozumíme a spoustu věcí vytěsníme nebo zazdíme podobně jako ti první učedníci, věřím, že si nás stejně dokáže použít k dobrým věcem a naplnění svých záměrů. Na čem především záleží: zůstat s Ježíšem, jít za ním – i s tou svou nechápavostí a nepřipraveností, ale hlavně s důvěrou, že nám přece ve správnou chvíli daruje to pravé slovo a ukáže nám, co je třeba udělat. Když si Pán Bůh může použít i kamení...
Všimněme si, jak se v tomhle příběhu plném chvály, naděje a radostného očekávání objevují věci, které bychom při takové příležitosti nečekali. Nejdřív oslátko, pak zase – kamení! Na jedné straně kamení připravené na Boží příkaz křičet z plna hrdla na Ježíšovu počest; na straně druhé kameny rozházené na všechny strany během strašlivého pustošení, kameny, z nichž ani dva nezůstanou pohromadě.
Jen Lukáš v souvislosti s vjezdem do Jeruzaléma zmiňuje i Ježíšův pláč. Řekli bychom: to se ale přece při takových slavnostních příležitostech stává, že se hlavní aktér neudrží a zapláče, na tom není nic divného. Ježíš se právě v téhle chvíli nacházel na vrcholu popularity. Učedníci do něho vkládali nemalé naděje a někteří byli ochotni, aspoň slovně, za něho položit i vlastní život! Kdo by v takových okamžicích neuronil slzu?
Ježíš se však nerozplýval dojetím nad tím, jak to jeho učedníci všechno pěkně připravili, jak se ten průvod krásně vydařil. Neplakal ani sám nad sebou, i když věděl, že ho v Jeruzalémě nečeká královská koruna, ale utrpení a smrt; když koruna, tak jen trnová. Ježíše pojala lítost nad Jeruzalémem, nad těmi, kteří ho nepřijmou, ale otočí se k němu zády. Rozplakalo ho pomyšlení, že ve „městě pokoje“ Bohem nabízený pokoj opět nepřijmou, pohrdnou jedinečnou příležitostí Božího navštívení.
A tak přijde trest, to je jasné! Jenže Ježíš tady vůbec nemluví o trestu, ale o tom, co se stane prostě proto, že jeho soukmenovci odmítnou Boží nabídku smíření a pokoje a vydají se svou vlastní cestou. Odmítnutím Ježíše a všeho, co v něm Bůh nabízí, zavržením cesty odpuštění a pokoje člověk nakonec vždycky nejvíc ubližuje sám sobě a dává prostor roztržkám a zkáze. Podstatné je, že Boží nabídka pořád platí. Tichý, pokorný Král vjel do Jeruzaléma, aby naplnil vůli nebeského Otce a ujal se vlády. Ovšem ne prostřednictvím vzpoury a povstání – ale skrze kříž. Amen.

Modlitba:
Děkujeme, náš nebeský Otče, za všechny, s nimiž nás spojuje Tvá láska. Děkujeme, že smíme být součástí zástupu, který Tě dnes chválí a vítá tichého a pokorného Krále Ježíše. Vyznáváme, že se nám Ježíšova cesta slitování a pokoje zdá příliš nesnadná, nejednou si hledáme vlastní cestičky k cíli. Namísto pokoje šíříme někdy spíš neklid a svár. Pane, smiluj se nad námi! Prosíme, přijď k nám a vysvoboď z obav, které dotírají. Stůj při nás, když se život vydá jiným směrem, než jsme čekali a než bychom rádi. Dávej nám svůj pokoj, který není pouze klídkem někde v závětří, ale jistotou, že s námi zůstáváš i v časech, kdy se nám nedaří. Ať se děje cokoliv, zůstáváme bezpečně skryti v Tvém milosrdenství. Za to Ti, Pane, děkujeme!
A prosíme za ty, kteří onemocněli a špatně se jim dýchá, za všechny, kteří trpí psychickými obtížemi, za osamělé a izolované. Svěřujeme Tvému slitování obyvatele Itálie, Španělska a dalších států, kde je situace vážná, také těch mnohem chudších zemí, kterým chybí zdravotnický personál i prostředky. Prosíme za všechny, kterým v práci docházejí síly a potřebují aspoň na chvíli vypnout. Prosíme za živnostníky, umělce a mnohé další, kteří se ze dne na den ocitli bez práce a hrozí jim, že zůstanou bez prostředků. Pane, smiluj se! Prosíme za církev a její částku tady v Bukovce. Pomoz nám tento čas přijmout jako šanci k hledání Tvé vůle, k zamyšlení nad tím, co je dobré a důležité před Tvou tváří, jako příležitost k prokazování lásky a sdílení naděje. Svěřujeme do Tvé péče své rodiny a blízké.
Prosíme, přijmi nás, když k Tobě v důvěře Tvých dětí společně voláme: Otče náš...

Písně: EZ 273, 687, 327, 634 Svítá: 74, 408, 374

Požehnání:
Ať Hospodin vám žehná a chrání vás.
Ať Hospodin rozjasní nad vámi svou tvář a je vám milostiv.
Ať Hospodin obrátí k vám svou tvář a obdaří vás pokojem. Amen.