Kázání 25. prosince 2017

Milé sestry, milí bratři, když chtěl evangelista Jan uvést na scénu Ježíše Nazaretského, přiblížit svým současníkům jeho význam, použil pojem, který byl hojně používaný a znali ho vzdělaní Židé i Řekové. Zní „logos“, překládáme ho jako „Slovo“. Ten pojem nabýval v soudobé filozofii různých významů. Ale Jan se nehodlal pouštět do žádných filozofických spekulací. Jen prostě nechodil kolem horké kaše, ale hned na začátku ztotožnil člověka Ježíše s Božím Slovem! Známe to i z ostatních evangelií: Ježíšovi příznivci i protivníci žasli a ptali se: „Odkud to ten člověk má? Jak si může něco takového dovolit – mluvit a jednat ve jménu Božím!? Vždyť ho známe, vyrostl mezi námi tady v Nazaretu!“ Na tyhle a podobné otázky Jan odpoví hned na začátku: „Odkud to má? Z nebe!“
Ježíš není pouze další z výjimečně nadaných myslitelů, je víc než morální génius, sociální revolucionář nebo nadaný teolog. V Ježíši Kristu do našeho světa zavítalo mocné, tvůrčí Boží Slovo, o němž platí, že „všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ Nic! Ve zvěsti o Kristově prostřednické úloze se skrývá zásadně kladné předznamenání pro celé stvoření! V tom nenápadném sdělení je nám zvěstováno, že každý človíček, každý živý tvor, když to vezmeme do důsledku, i každý kámen má svůj smysl a hodnotu.
Náš svět není dílem náhody nebo osudové nutnosti. Je dobrým Božím stvořením a vlastnictvím, je Bohem chtěn a milován. Ani realita lidského hříchu a žalostné porušenosti všeho stvoření nezbavila svět Božího láskyplného zájmu a náklonnosti. A Ježíš je největším a nejkrásnějším důkazem, že se Bůh o své stvoření nikdy nepřestal zajímat!
Bůh se k nám sklonil. A důvodem jeho příchodu není nic menšího než – nový počátek. Janovo evangelium začíná stejnými slovy jako první kniha Bible Genesis: „Na počátku“. Už prvními slovy Jan naznačuje nejenom, s kým tu máme co do činění, ale také co Ježíšův příchod znamená – začátek nového věku. Něco víc než jen další více či méně podařenou reformu nebo dokonce revoluci. Ty nové počátky organizované lidmi ostatně už po tisíce let končí stále znovu ve starých nespravedlnostech, křivdách a krveprolití. Opravdu nový věk s novými pořádky může nastolit jen Bůh.
Nový věk? Světlo, které tma nepohltí? O čem to mluvíš, faráři? Kde je, když tolik věcí zůstává při starém?! Kde byl, když mi vyhořel barák nebo když mě před lety opouštěla manželka? Podobné námitky slýchám třeba od lidí bez domova v SKP denním centru v Pardubicích, kam se chodívají umýt a ohřát, poradit o svých problémech. A já jejich výhrady beru naprosto vážně; oni opravdu často žádnou změnu k lepšímu ve svém životě už dlouho nepocítili. Pavel Capoušek s pár pomocníky z pardubického sboru jim několikrát do roka vaří pěkně hustou polévku. O Vánocích se k ní rozdávají i vánoční balíčky, připravené křesťany z Pardubic a okolí. Tehdy tam bývám i já.
Je to znamení nového věku? Polévka, balíčky s kafem a čokoládou – a farář, který se pár minut snaží něco vyprávět a pak zahraje na kytaru…? Snažím se pečlivě volit slova, ale nemůžu nezmínit to Světlo naděje, které Bůh už v našem světě skutečně rozsvítil. Protože věřím, že mým úkolem je i slovem připomenout Boha, který nikoho neodepisuje a neškrtá ze svých plánů, i kdyby ho tisíckrát vyškrtli lidé. I když vím, že někteří čekají spíš na kytaru. A zřejmě všechny zajímá daleko víc ta polévka.
Nemůžu mlčet, protože získat podíl na novém životě lze jen vírou. Důvěrou, že světlo Boží lásky už je tady, na dosah, a žádná temnota ho neporazí – a světlo jí nevyklidí cestu. Bůh, který v Kristu přišel, už se ze světa nikdy nestáhne, nevyklidí pozice temnotě a nicotě. O tom Kristově světle je třeba vydávat svědectví, protože rozhodující pomoc spočívá jen v něm. My můžeme uvařit polévku, připravit balíčky a krabice od bot, přispět finančně na dobrý projekt, přijmout, vyslechnout, věnovat čas. Různé instituce nabízejí rady, pomoc se sháněním práce a bydlení, domlouvají schůzky s psychology a právníky a jinými odborníky. Ale nový život nikomu nezajistíme, ten dává jen sám Ježíš.
Ovšem ten nový život je blízko, protože „Slovo se stalo tělem.“ Jan poví o tomhle božském „logu“ něco, co uším jeho současníků muselo znít jako naprostý nesmysl. Něco takového v chápání tehdejších myslitelů prostě nebylo možné. Protože božské se nemohlo v žádném případě pošpinit něčím tak slabým, ubohým a nečistým jako je lidské tělo! Božské nemůže mít s tělem nic společného!
Evangelista začíná svůj spis vpravdě šokující informací: božské se stalo lidským, Bůh se stal člověkem. Proč? Aby přebýval mezi námi! Proto učinil něco, co podle veškerých lidských představ a teorií udělat nemohl a nesměl; něco ještě neuvěřitelnějšího, než když se suchý kus dřeva opět zazelená – jak jsme četli včera u proroka Izajáše. Ale zkuste nařizovat Pánu Bohu, co může a co nesmí! Zkuste ho napomínat, že by neměl porušovat předpisy a dělat nám nepořádek v našich pečlivě srovnaných kategoriích a škatulkách!
Bůh překonal veškeré myslitelné i nemyslitelné bariéry, překážky a hranice, aby nám byl blíž. Slovo se stalo tělem. Slovo zůstává základním prostředkem komunikace, i když ho dneska odněkud vytlačují pohyblivé obrázky. Slovo umožňuje sdílení. Ten, který je od věčnosti, se rozhodl, že dá o sobě vědět, že se dá poznat – prostřednictvím Ježíše. Bůh si nechce stačit sám, nechce být bez nás. Ani lidský odvrat od světla k temnotě, od Boží lásky a života k živoření ve stínu pýchy a sobectví na tom vůbec nic nemění!
Jednorozený Syn, plný milosti a pravdy, přišel mezi nás. Plný milosti a pravdy! Po celá staletí lidé vyhledávají moudrost, pídí se po poznání, které by je posunulo aspoň o kousek dál. Hledají milost, dobro, naději, bez které se lidská existence mění ve vyprahlou pustinu. Hledají božské světlo na posvátných místech nebo se kvůli němu naopak noří do vlastního nitra. A Světlo, po němž tak mnozí dychtivě touží, plnost dobra, spása zatím už dávno sestoupila mezi nás a ubytovala se tu. Pán Bůh u nás nechce být jen náhodnou, chvilkou návštěvou. Vždyť Ježíš dostal jméno Immanuel – Bůh s námi – to znamená napořád. Amen.