Kázání 8. listopadu 2020

Čtení: 1 Kr 10,1-13 Základ kázání: L 11,29-32

Milé sestry, milí bratři, jedenáctá kapitola Lukášova evangelia obsahuje celou řadu Ježíšových varovných řečí; další z nich máme před sebou. Až bychom snad byli v pokušení namítnout, jestli toho napomínání není trochu moc. Evangelium je přece dobrá zpráva, radostné poselství, tak by mělo přinášet hlavně radost a potěšení, a ne taky každou chvilku kárat! Jenže co naplat, pokud hluší tu dobrou zprávu neslyší a nebo ji dokonce převracejí v její pravý opak. A slepí, kteří odmítají vidět znamení přicházejícího Království, jdou tak daleko, že zjevení Boží lásky označí za dílo satanovo! To je pak těžká práce!
Ježíšovu řeč přerušila pochvalným zvoláním jedna žena ze zástupu. Ježíš ovšem na její slova reagoval – dovolím si parafrázovat – asi takhle: „Přátelé, zanechte laskavě lichotek a mazání medu kolem úst a raději pozorně poslouchejte, co vám říkám. Blaze vám, když budete mému slovu důvěřovat a z něho žít!“ A pak se vrátil k žádosti o znamení, která už se objevila předtím. Při prvním přečtení asi nejvíc zaujmou pojmy „soud“ a „odsouzení“ (to je tam doslova). Ale víc bychom se měli soustředit na to „znamení“ a nenápadné slůvko „více“.
V Ježíši Nazaretském přišel někdo větší než prorok Jonáš, dokonce významnější než Šalomoun, jehož věhlas pronikl až do nejvzdálenějších končin země, větší než nejmoudřejší ze všech králů. Ne ovšem větší výřečností, schopností lidi ukecat, zmanipulovat a přinutit, aby skákali, jak on píská. A už vůbec ne větší vnějškovou okázalostí a luxusem, který, co si budeme povídat, pořád imponuje a budí zájem. Ježíš se nehonosil bohatstvím, kterým si mocní včerejška i dneška dovedou koupit zájem a přízeň davů. Nazaretský naopak své protivníky pohoršoval svou prostotou a neokázalostí.
Nemusíme ani hned myslet na to základní pohoršení Ježíšova kříže; Nazaretský vzbuzoval u mnohých, včetně obyvatel domovského městečka, rozpaky a odpor po celou dobu své služby. No řekněte sami: kdo by tady hledal Boha? Právě zde, uprostřed zástupu chudáků, nemocných a všelijakých zkrachovalců a nýmandů? Kdo by hledal živého Boha v chumlu ubohých hříšníků, ztracených synů a dcer?! Kdo by se nadál Svatého a Vyvýšeného tam, kde se lidé ocitli na dně, na místech veliké nouze a úzkosti, zármutku a pláče?
A přece je právě tady, uprostřed lidské nouze a utrpení, ale taky nadějí a toužebných očekávání, na dosah rukou, které se k němu úpěnlivě vzpínají. Právě tady, v člověku Ježíši, se nabízí moudrost, která nekonečně převyšuje každou moudrost lidskou. Bůh tu ve svém Synu volá všechny k životu ve svobodě a naději. A jedinou přiměřenou odpovědí na Boží naléhavé volání je – obrácení. Nepomohou žádné výmluvy a omluvy nebo nehorázné požadavky, co všechno by měl Pán Bůh ještě udělat, abych ho vzal milostivě na vědomí. Ovšem ani tohle „zlé“ pokolení nebude oproti minulým generacím zkráceno. Dostane znamení. Ovšem znamení Jonášovo. Co to ale znamená?
Ježíš tu vedle sebe postavil skutečně pozoruhodné dvojice. Slavný král Šalomoun, oplývající neslýchanou moudrostí a nevídaným bohatstvím, a Jonáš, neposlušný prorok, který zkusil utéct před svým posláním a dostal se až na úplné dno. Královna ze Sáby, milovnice hádanek, která neváhala podstoupit dlouhou cestu za skutečnou moudrostí, a ninivští svévolníci, kteří se nemuseli nikam trmácet, protože Slovo přišlo za nimi a zasáhlo je jako blesk z čistého nebe.
Královna ze Sáby ovšem měla i podle běžných lidských měřítek nad čím žasnout. Když slyšela Šalomounova moudrá slova a viděla skvostnou nádheru jeho dvora, byla tím vším úplně omráčena, protože to překonalo všechna její očekávání. Ale co vlastně viděli Ninivští? Na čím mohli žasnout? Nad zjevem proroka, zmoženého a omláceného mnoha útrapami, nad mužem, kterého právě před chvíli vyplivlo moře na břeh? Jonáš pro ně neměl nic než kázání, které mu svěřil Hospodin. A to nebylo žádné kouzlení se slůvky a slovíčky, kterým se nejednou pravda spíš zastírá a zneškodňuje, než aby se pustila ke slovu. Jonáš vyřizoval jen prosté slovo soudu: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Ale Ninivští, jen považte, na to slyšeli! Mohli si přece říct: „Co ty nám tu budeš vykládat, chceš nám snad vyhrožovat, ty přivandrovalče?!“ a milého Jonáše zlynčovat (jako se to stalo nejednomu proroku). Ale Ninivští rozpoznali v Jonášově zvěsti slovo Boží a poslechli. Obrátili se, projevili upřímnou lítost, zanechali svých lumpáren. A Hospodin to viděl a upustil od trestu, daroval jim novou šanci.
Co je tedy tím znamením, o němž tu Ježíš mluví? Obyčejný lidský zjev proroka a jeho slovo. Prosté, a přece tak mocné slovo volající k pokání. Nic víc. Tím znamením je nyní Ježíš. Znamením k pokání, a tím ovšem také k vysvobození, protože jinudy než skrze upřímné obrácení k Bohu cesta ke svobodě nevede. Tohle si měli uvědomit tehdejší Ježíšovi posluchači, na tohle má pamatovat i současná Kristova církev.
Prostá, neokázalá podoba našich sborů nemusí být nepřekonatelným handicapem a zásadní nevýhodou. Ani absence nějakého většího společenského vlivu není rozhodující, rozhodně nemůže být překážkou, která by nám měla bránit naplnit naše poslání. Upřímně věřím, že zvládneme i tu odluku od státu; a snad to i přispěje k naší větší věrohodnosti. A věřím, že z milosti Boží překonáme i tuhle nesnadnou a nebezpečnou dobu a s velikou chutí a radostí se opět sejdeme, jak jen to bude trochu možné. Na čem záleží: slyšet evangelium a nést je světu, a to v plné, nekrácené, nevyprázdněné podobě. Součástí evangelia, jak jsme si právě připomněli, zůstává i výzva k pokání a obrácení. Není možné ji obejít. Člověk si rád hledá různé fígle a zkratky; ale tady žádná taková pohodlná zkratka neexistuje.
Soudím, že svého Pána budeme nalézat a slyšet spíš tam, kde zkusíme upřímně přiznávat své chyby a pády a prosit o odpuštění a moudrost Ducha, než během budování pěkného mediálního obrazu, jehož prostřednictvím se budeme pokoušet necírkevním spoluobčanům ukázat, jak a v čem je církev pro společnost nezbytná a nezastupitelná. Věřím, že když budeme docela obyčejně a neokázale aspoň trochu k dispozici těm, kteří nás potřebují – s láskou a pochopením pro lidskou slabost, a také s jasným slovem evangelia – Pán Bůh se k naší službě přizná.
Nemusíme přitom trnout strachem, že všechno záleží jen na nás. Vedle Ninivských je tu přece jmenována královna jihu, která přišla sama z nejzazších končin země, aby nalezla to, co nikde jinde nebylo k mání. Pán Bůh zná různé cesty, jak lidi oslovit a přivést. Jeho dílo nezávisí pouze na našem úsilí a plánování; a nezmaří je ani naše případná selhání. Je to jeho dílo v Kristu – a díky mu za to, že se na něm smíme podílet! Amen.

Modlitba
Svatý Bože, skryl jsi svou slávu do obyčejnosti Ježíšova lidství a svou nesmírnou moc jsi zjevil v slovu evangelia. Tvým záměrem není hříšného člověka omráčit a zastrašit, ale osvobodit a přijmout do společenství. Tvou vůlí pro nás je a vždycky byl život, dobrý život v plnosti vzájemné lásky. Za to Ti děkujeme a prosíme, pomoz nám rozpoznat Tvé dary, dílo Tvých rukou v našich životech. Odpusť nám naše viny, uzdrav a proměň naše srdce, naše myšlení, mluvení i jednání, abychom se k Tobě znali a na Tvé slovo dali, abychom dovedli přát milost a pokoj svým bližním, i těm, s nimiž nesouhlasíme a obtížně k nim hledáme cestu. Pane, smiluj se!
Milosrdný Bože, prosíme, pamatuj na ty, kteří tyto dny zakoušejí jako čas úzkosti a bolesti, na nemocné a jejich blízké, na ty, kteří ve své těžké situaci nemohou být se svou rodinou, na zesláblé, jejichž smysly jsou zastřeny a nevědí, co se s nimi děje. Pamatuj na pronásledované křesťany, na všechny oběti bezpráví a teroru, válek a katastrof, na lidi zraněné, zmrzačené, zdrcené šokem, na truchlící pozůstalé. Pamatuj na chudé, na uprchlíky a migranty, na ty, kteří na své cestě uvázli a nemohou kupředu ani zpátky. Pamatuj na všechny, kteří slouží potřebným, na pracovníky ve zdravotnictví, sociálních zařízeních a v hygienických stanicích. Pamatuj na vyučující a jejich žáky a studenty i na rodiče, kteří musí zvládat novou, nezvyklou situaci. Prosíme, pamatuj dary Ducha svatého na náš sbor a společenství církve, na naši službu a svědectví. Pamatuj na naše rodiny, blízké a přátele.

Přijmi nás, když se k Tobě obracíme slovy, která nás naučil Ježíš: Otče náš...

Písně: EZ 65, 690, 614, 257 Svítá 325, 86, 276

Požehnání
Bůh nám žehná, Bůh náš.
Bůh nám dává svoje požehnání.
Nechť se ho bojí všechny dálavy země!