Kázání 24. března 2019

Milé sestry, milí bratři, souhrnných zpráv o uzdravování jako je tato, nalezneme v evangeliích víc. Matouš několikrát, poprvé už ve čtvrté kapitole svého spisu referuje o tom, co se dělo kolem Ježíše prakticky od počátku jeho veřejného vystoupení. Kamkoli se hnul, hrnuly se za ním davy lidí, nejenom příznivců a nezávazných zájemců – to by se snad ještě dalo zvládnout – ale také nešťastníků obtížených starostmi a neduhy, nejrůznějším trápením.
A být dlouhodobě v intenzivním kontaktu s velkou lidskou bolestí a utrpením, to vyžaduje spoustu sil a trpělivosti, není to zadarmo – o tom by mohli vyprávět mnozí lékaři a sestry, pečovatelky a sanitáři a vůbec zaměstnanci nemocnic, hospiců a podobných zařízení. Neměli bychom si představovat, že pro Ježíše to bylo lehčí, když je Božím Synem. Jeho činy nebyly žádné laciné triky; vedl boj s mocnostmi zmaru a smrti celou svou bytostí, naše bolesti se staly i jeho bolestmi. Ten zápas pro něho musel být těžký a vysilující.
Ježíš je na cestě podél Galilejského moře, vrací se do své domoviny, ale nezůstává na jednom místě, je vlastně pořád v pohybu. Takhle vypadá úděl Božího Syna mezi námi, úděl poutníka, neustále pronásledovaného: na jedné straně různými odpůrci, připravenými s ním polemizovat, a stále víc i vyloženými nepřáteli, kteří se už budou jen snažit chytit ho za slovo a obžalovat, ušít na něho boudu, ze které už se nedostane. Na straně druhé za Nazaretským táhnou zástupy různých zájemců, ale také lidí nemocných, postižených, nešťastných.
V Matoušově evangeliu už Ježíš na hoře kázal, učil novým řádům Božího království. Ale při tomhle setkání asi na kázání moc nedošlo. Ti lidičkové Ježíše obklopili s tím, co měli momentálně nejvíc na srdci. Složili mu k nohám své bolesti, ale také trápení svých bližních, kladli mu k nohám chudáky, kteří by sami nedošli. I tohle stojí za pozornost: nést postiženého člověka nevím jak daleko na nosítkách nebo na zádech, k tomu je asi zapotřebí aspoň trošky důvěry, že to má smysl, že opravdu naleznu pomoc. Přišli a přistoupili k Ježíšovi. „Přistoupili“ - v řečtině je tu slovo, které se používá také o „přistupování k Bohu.“ A skutečně: teď a tady a takto je při díle Bůh.
Král uprostřed svého lidu. Zvláštní Král uprostřed zástupů, se kterými nejde vyhrát žádnou bitvu ani volby; s těmihle chudáky nelze vyhrát vůbec nic. Přesto je právě tady; ne v hlavním městě, ne na místech, kde se shromažďují moudří a vážení, bohatí a mocní, ale tady, uprostřed nebožáků, kteří dobře ví, že to sami nezvládnou, že si sami v žádném případě nepomůžou. A tuší, kde, u koho by mohli najít slitování. Nepřišli s Ježíšem řešit složité teologické problémy. Nehodlají mu radit, co a jak by měl udělat. Přistoupili jen se svou nouzí a bolestí a touhou po záchraně a s důvěrou, že tady se dočkají pomoci. A to Ježíšovi stačí.
Právě k tomu jsme zváni: přinést svému Pánu a Králi všechno, co nás trápí a tiskne k zemi, všechno, z čeho jsme bezradní a nešťastní. Kéž dovedeme trpělivě a s nadějí klást k Ježíšovým nohám svoji bídu i své blízké a bližní, kéž mu nezapomínáme klást k nohám náš sbor a další společenství křesťanů, hloučky malomyslných a unavených, které zmáhají obavy a nervozita z nejisté budoucnosti.
Vykládali jsme teď na biblické v Bohdanči Ježíšova podobenství o zasetém semenu a zrnku hořčičném a během rozhovoru jsem si znovu uvědomil, že tím prvním a nejdůležitějším asi je, spolehnout se, že Pán Bůh opravdu něco udělá, že se jeho Království, zatím skryté, docela nenápadné, skutečně prosadí. Spolehnout se, že Pán Bůh jedná a bude jednat prostě proto, že mu na nás záleží a protože je milosrdný!
Třeba jeho odpověď bude vypadat jinak, než čekáme, třeba zasáhne jinak a jindy, než jsme si naplánovali, možná ještě o nějaký rok zestárneme a o trochu víc zešedivíme – ale On svou vůli prosadí. Smíme k němu přistupovat s doufáním a klást před něho svou nouzi, slabost, bezradnost; jen nepřestat čekat, že do toho vstoupí svou milostí.
Z řeckého textu je patrné, že mezi těmi, kteří byli kladeni před Ježíše, byli i postižení, kteří neměli přístup do chrámových bohoslužeb. Ale Ježíš je nevyloučil, nevytřídil. Naopak, některé novozákonní rukopisy výslovně dodávají, že je uzdravil „všechny.“ Boží království se v Ježíšově službě otevírá doširoka, není žádných překážek, na které by Kristova milost nestačila. V uzdravující přítomnosti Božího Mesiáše - Vysvoboditele ztrácí moc všechno, co člověka znečišťovalo a vylučovalo.
Hluchota a slepota v Bibli často nevypovídají pouze o postižení uší a očí, ale spíš o zatvrzení, skleróze srdce. Evangelium však dosvědčuje, že i tohle se dá změnit, i s tím se dá něco dělat – v setkání s Ježíšem. Na čem záleží: aby i ti, kteří se Pánu Bohu vzdálili a nenacházejí cestu zpátky, aby všichni, kteří jsou na tom zle, měli někoho, kdo jejich bídu a bloudění svěří Ježíšovi, kdo se za ně bude modlit.
Ježíš je uzdravil a zástupy žasly, protože jim začalo docházet, že se k nim sklání Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův a ujímá se vlády. Prostřednictvím Nazaretského koná to, co bylo vždycky jeho prioritou: zachraňuje, vyvádí ubohé z tísně a beznaděje.
Je tenhle novozákonní oddíl hlavně výzvou k neutuchající diakonické a humanitární aktivitě, podobně jako například Podobenství o posledním soudu? Jistě také; diakonie a charita vždycky byla, je a bude nezbytnou součástí poslání církve. Ale tím se úkol Kristova lidu nevyčerpává. Ti lidé přišli se svým trápením i s bolestí svých bližních za Ježíšem. Ježíše Nazaretského, kterého nazýváme Kristem, z toho nemůžeme jen tak vynechat. To On dává smysl naší aktivitě a námaze a správný směr naší cestě. To v jeho blízkosti se lidské srdce může proměnit a život uzdravit a pookřát.
Nestačí si jen občas postěžovat, že veřejné debatě chybí hlubší, duchovní rozměr, že se zvažuje a plánuje spíš z hlediska vlastních, nejednou poněkud sobeckých a hlavně krátkodobých zájmů, a ne pod „zorným úhlem věčnosti.“ Nestačí ani, když sem do Evropy přicházejí ve větším počtu jinak věřící, začít ze všech sil mávat jakýmisi „křesťanskými hodnotami“, aniž by mnohým bylo aspoň trochu jasné, co to vlastně znamená. My jsme povoláni připomínat sobě i druhým, že označení křesťané neseme ve jménu Toho, který nám posloužil svým životem i smrtí a umožňuje skutečnou změnu k lepšímu, ne pouze drobné kosmetické úpravy.
V tom tichém, pokorném muži uprostřed zástupů dychtících po slitování a uzdravení se nám dává sám Bůh, cele a bez výhrad. Náš Bůh otevírá náruč, chce vysvobodit, očistit, přijmout. Každým Ježíšovým slovem i skutkem dal jasně najevo: naše bolesti jsou i jeho bolestí, naše trápení se stává i jeho trápením. Jen je třeba s důvěrou přistoupit a sklonit se u nohou Ježíšových.
Pane Ježíši Kriste, tichý, slitovný Králi, poznal jsi bolestné stránky lidského žití zblízka, víš, jaké to je, když se člověka zmocní únava a smutek. Prosíme Tě, buď s námi v našich trampotách a tísni, ujmi se nás v naší službě a hledání, ať v Tobě nalezneme moudrost i sílu pro to, co je před námi, radost i pro dny, kdy se tolik nedaří. Amen.