Kázání 4. března 2018

Milé sestry, milí bratři, celá čtvrtá kapitola Janova Zjevení je tak naplněna obrazy a vizuálními i zvukovými efekty, až z toho jde člověku hlava kolem. Jak by taky ne, když se tu otevírají dveře do nebe! V předchozích dvou kapitolách jsme četli dopisy do sedmi církevních sborů, slyšeli jsme o jejich horlivém úsilí i veliké únavě, o jejich skrytém bohatství i vnější chudobě, o starostech, útrapách a krizích. Po zastávce a přehlédnutí toho, co se děje na zemi, se nyní vracíme k úvodní vizi.
Dveře do nebe otevřené – a Jan se poctivě snaží zachytit pomocí slov, co zahlédl ve vytržení ducha. Ale z jeho řeči je dobře patrné, že lidská slova tady nestačí. A Jan to poctivě přiznává, když říká, že viděl něco, co vypadalo „asi jako“, bylo to podobné, dalo by se to přirovnat k tomu a tomu…
Co Jan spatřil ve vší té úžasné a oslepující hře světel a barev a tvarů? Trůn. Trůn v nebi. A na něm „někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol.“ To není zrovna vyčerpávající popis. Ale z Janovy uctivé řeči i z dalšího děje máme vytušit, kdo že to na trůnu sedí. Svatý a Všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.
Janovo svědectví upomíná na vizi proroka Izajáše. Ten také „spatřil Panovníka“. Ale vlastně zahlédl především „vysoký a vznosný trůn“ a „lem roucha“, který naplňoval chrám. A pak nebeské dvořanstvo – serafy – bytosti provolávající Hospodinu slávu. K bytostem kolem Božího trůnu se ještě dostaneme.
O čem Janova vize svědčí? Hospodin kraluje! Ten, který učinil nebesa i zemi, nespí ani nedříme – jak ho z toho někteří podezřívají. Svatý Bůh vládne nad svým stvořením. A nikdy panovat nepřestal, nikdy své stvoření neopustil. A tady se může ozvat námitka: Skutečně vládne? Tak jak to, že se děje tolik věcí, které přece zjevně odporují jeho vůli? Takovou otázku si ovšem zcela jistě kladli už Janovi současníci, když je kvůli jejich víře napadali, vláčeli před úřady a soudy a zavírali do vězení.
Autor Zjevení však neochvějně trvá na svém: Hospodin kraluje! Ovšem jsou tu také síly a mocnosti, které se proti jeho vládě vytrvale bouří. Jan nesvědčí jen o Hospodinu a jeho nebeském dvoru. Působí tu také drak, ďábel neboli satan, však jsme o něm už něco slyšeli, a jeho přívrženci, šelma a její prorok – ne snad jako rovnocenní Hospodinovi protihráči, to vůbec ne, ale přece jen jako velmi zdatní a nebezpeční svůdci a škůdci. A pak je tu člověk, který se rozhoduje, jestli vzdá čest živému Bohu a podřídí se jeho vládě, a nebo podlehne našeptávání zla a začne sloužit modlám.
Lidstvo – a uprostřed něho hloučky křesťanů, těch, kteří jsou povoláni vyznávat Hospodinovu vládu, zrakům světa prozatím skrytou. Mluví-li autor Zjevení tak často o tom, co se děje v nebi, pak proto, aby posílil nás tady na zemi a povzbudil nás k vytrvalosti. Jan chce i nás ujistit:
„Bratři a sestry, záleží na každém, kdo zachová věrnost Kristu a jeho slovu. Záleží na každém, kdo ve svém životě nechá vládnout Hospodina, jeho milosrdenství a pravdu. I když se vám to třeba nezdá, vaše úloha mezi národy je nezastupitelná. Vaše svědectví nemůžou nahradit ani učitelé morálky, ani hlasatelé pořád nových revolt a revolucí, ani vyznavači sice všeobjímající, ale zároveň zcela neosobní „lásky“. Starosti a problémy a bolesti, které vás potkávají, nesnáze, kterým musíte čelit, nevypovídají o tom, že by snad slábla dobrá Boží moc a vyklízela prostor zlému, že by snad Hospodin přestal kralovat. Ty nesnáze mohou naopak dosvědčovat, že jdete správnou cestou, že skutečně následujete Ježíše.“
Nesmíme v té záplavě obrazů a zvuků pominout sedm celkem nenápadných světýlek, přesněji sedm hořících pochodní přímo před Božím trůnem. Ta hořící světla totiž spojují tuhle velkolepou scénu se sedmi křesťanskými sborečky, o nichž jsme četli předtím. Náš novozákoník Jiří Mrázek je vykládá jako „svíčky“, které mají ty sbory v nebi. A nezapomeňme, že tahle sedmička reprezentuje celou církev. Hospodin má svou církev – tedy i nás, i náš bukovský sbor – neustále před očima! Neztrácíme se mu z mysli. Slyší, když mu svěřujeme své starosti. Nezapomene na nás, protože by měl pořád na starosti něco daleko důležitějšího.
Hospodin kraluje. A kolem jeho trůnu je pěkně živo. I v tom se Izajášova a Janova vize shodují. V nebi probíhá bohoslužba – nepřetržitě. Jedním z typických rysů Janova zjevení jsou právě tyhle průhledy do nebeské liturgie. Chvály Boží na nebi neustávají. A jde o to, aby neutichaly ani tady na zemi. Smíme se připojovat k písni chval a díků s vědomím, že se tím přidáváme k velikému společenství. Jan nás povzbuzuje k dobrořečení a ukazuje, že ani ty podivuhodné nadlidské bytosti kolem Božího trůnu nemohou dělat nic lepšího a krásnějšího než oslavovat Hospodina a zvěstovat jeho svatost, slávu a moc.
A nyní k těm zvláštním bytostem: nejdříve se tam objeví čtyřiadvacet starců na čtyřiadvaceti trůnech. V řečtině je tam slovo „presbyteři.“ Pojem může znamenat jak člověka staršího věkem, tak člena představenstva židovské synagogy i křesťanského staršího. Vzhledem k bílým rouchům bych v nich viděl představitele těch, kteří zdárně doběhli do cíle, reprezentanty církve zvítězilé. Zvláštní počet – dvakrát dvanáct – sešla se tu u Božího trůnu církev se starozákonním Izraelem? Koruny na hlavách presbyterů svědčí o moci, která jim byla svěřena; můžeme tu vzpomenout na Kristova zaslíbení věřícím, která už ve Zjevení zazněla. A starší svými gesty i slovy vyjadřují naprostou podřízenost moci Boží, svěřují to, co dostali, do Božích rukou.
A co ty čtyři bytosti plné očí zpředu i zezadu? Jedna podobná lvu, druhá býku, třetí člověku a čtvrtá letícímu orlu? Spousta očí znamená, že ta stvoření vidí dál a hloub než my. Skoro příznak božství. Lev, býk a orel – nejsou náhodou právě tahle zvířata některými přírodními národy až dodnes uctívána pro svou sílu a nespoutanost? Nedávaly národy svým božstvům často podobu právě těchto tvorů? Člověk pak do téhle čtveřice skvěle zapadá; stačí jen vzpomenout na ohromné obrazy, podobizny jistých osob, které se nosily v prvomájových průvodech a při vojenských přehlídkách!
Ničemu z toho, co je člověk připraven zbožštit a uctívat a obětovat tomu třeba i svůj život, nepatří místo na nebeském trůnu, ale jen pod ním – jakkoli by to vypadalo krásně, lákavě a ctihodně! Všechny podoby stvoření, před nimiž se lidé po celá staletí hrbili a prokazovali jim pocty, tu dostávají své pravé místo. Shromažďují se u trůnu, protože nemohou učinit nic většího, než vzdávat chválu a čest jediném skutečnému a živému Bohu a Pánu. Ani my nemůžeme udělat nic lepšího, než dobrořečit Bohu, který si nás v Kristu zamiloval a zve nás ke své večeři. Amen.

Tags: