Kázání 4. února 2018

Milé sestry, milí bratři, křesťanské společenství v Thyatirech trpělo hlavně vnitřními problémy, a to velice vážnými. Proto mu Jan vyřizuje vzkaz od Božího Syna, jenž má „oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov.“ Tyhle oči všechno prohlédnou – každou lest a lež, odhalí pravdu, i když se člověk snaží pravý stav věcí důmyslně zahalit závojem mlžení a vznešených, třeba i zbožně znějících frází. Kristus vidí přímo do srdce člověka. Před jeho pohledem se nic neschová. Ale ještě jsou tam ty „nohy jako zářivý kov“. Znamenají stabilitu, stálost. Kristus ustojí naše pády i maléry církve. Máme o koho se opřít.
Pán církve zaznamenal povážlivou situaci v Thyatirech a promlouvá do ní se vší vážností, ale i s nadějí. Nepůsobí tam pouze falešná prorokyně a její příznivci; Kristus tam má své věrné, kteří se taky snaží. Společenství je ve zvláštní situaci – skoro jako by tam existovaly dva různé sbory vedle sebe a každý si žil svým životem.
Jako v dopisu do Efezu, i v tomhle psaní zazní nejdřív pochvala, dokonce výrazná. Společenství v Thyatirech nescházejí skutky ani láska a víra, ani vytrvalost. Zřejmě se tam slušně rozvinula diakonie, služba potřebným; dobrých skutků dokonce přibývá! Ale jako by se všechno, co se až dosud zdařilo – a s tím i dobrá pověst sboru – ocitlo v sázce. A příčinou je Jezábel.
„Jezábel“. Jan i tady odkazuje na Starý zákon, podobně jako když v předchozím dopise mluvil o zastáncích „učení Balaámova.“ Princeznu Jezábelu si vzal izraelský král Achab. Jezábel do Izraele zavlekla kult boha plodnosti Baala a začala ho tvrdě prosazovat. Král Achab se zřejmě ocitl v jejím vleku. Jezábel neměla dost na tom, že v lidu Hospodinově prosazovala kult jiných bohů. Pronásledovala a vraždila Hospodinovy proroky. To před její pomstou se dal na útěk prorok Eliáš. Zkrátka Jezábel se mezi biblickými záporáky neztratí, dokonce bych řekl, že mezi nimi hraje prim. I její manžel Achab byl v určitou chvíli schopen pokání. O Jezábel se nic takového nedočteme.
Tohle je dobré vědět, abychom pochopili, proč bylo zapotřebí tak vážně promluvit do života sboru, kterému jinak nechyběl snad žádný z dobrých Božích darů. Jestliže tam začala působit žena, na kterou sedla přezdívka Jezábel, pak to bylo skutečně na pováženou! Ale stejně nás asi zarazí ostrost soudu, který Jezábel a jejím přívržencům, duchovním dětem, hrozil: nemoc, soužení, dokonce smrt. Přitom asi nevymyslela nic extra nového. Sváděla svým učením bratry a sestry v Thyatirech k podobným věcem, jako Nikolaité křesťany v Pergamu a Efezu.
Ale je tu rozdíl: Jezábel se vydávala za prorokyni, to znamená, že se odvážila kázat a ještě se přitom asi odvolávala na Boží pověření. Nedá se přesně povědět, co jsou ty „hlubiny satanovy“, o nichž se tu mluví. Asi se Jezábel a její přívrženci domnívali, že dosáhli vyššího, dokonalejšího poznání Boha, snad si mysleli, že dospěli k dokonalejšímu pochopení dobra i zla. Ale ve skutečnosti jen sklouzli do pasti ďábelské pýchy a zatvrzelosti. „Vyšší poznání“ jde pořád dobře na odbyt. I dneska jsou někteří lidé ochotni zaplatit nemalé sumy těm, kteří jim slibují proniknout dál a hloub, nahlédnout do budoucnosti, odhalit tajemství všehomíra.
Tohle domněle vyšší poznání ve skutečnosti celou skupinu křesťanů zavedlo na scestí, vzdálilo je od Krista, hrozilo zahubit víru, a s ní i naději a lásku. Proto sám Kristus ostře varuje a „politicky nekorektně“ upozorňuje, že tu jde o život. Hra se lží, manipulování a ohlupování lidí není jenom nevinná zábava. Ale ještě pořád je čas k pokání – pro Jezábelu i pro její žáky. Pokud se neobrátí a dolehne soud, pak pro záchranu sboru a poučení celé církve, která má poznat to, co věděl už prorok Jeremjáš: že před živým Bohem se nic neschová a neututlá. A Pán Bůh nebude mlčet k nepravosti.
Vyvstává tu vážná otázka, co všechno ještě lze v církvi tolerovat, a co už ne, co je přes čáru a není možné k tomu mlčet. Věrní Kristovi vyznavači v Thyatirech uslyšeli právě tu jednu jedinou výtku: že tolerovali něco, co neměli. Možná činnost falešné prorokyně podcenili, snad se s ní nikdo nechtěl pustit do křížku. Možná je držela zpátky představa, že ve společenství bratří a sester se přece nekritizuje, není to vhodné… Na druhou stranu tady ti věrní nedostali příkaz, aby Jezábel okamžitě postavili do latě nebo rovnou exkomunikovali. S Jezábel si to vyřídí Pán církve sám.
Ti, kteří se nedali svést lživou prorokyní, se jen dál mají držet zdravého učení, zůstat při tom, co jim bylo svěřeno. Není to málo? Zřejmě ne. Ježíšovo slovo, kterému důvěřují, už přece přineslo ovoce. Z jejich vytrvalosti v lásce a službě je patrné, komu důvěřují. A držet se Krista, znát se k němu, to není málo. Kdo věrně vytrvá při svém Pánu, zůstane svědectvím pro své okolí i pro ty členy sboru, kteří zabloudili. Kdo ví, třeba jim zkouška, která na ně přichází, otevře oči a pomůže jim pochopit, v čem se zmýlili. A budou se mít kam vrátit. Tohle je ostatně důležité pro všechny lidi, kteří na své životní pouti zabloudili a hledají podporu pro nový začátek – aby se měli kam a ke komu vrátit. A právě církev by mohla a měla umět takovou pomoc poskytnout.
List do Thyatir vrcholí zaslíbením, z něhož se tají dech: „Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy…“ Kristovi věrní obdrží podíl na jeho královské moci a vládě! Jan tady přitom zvěstuje zaslíbení skupince křesťanů, která neměla ve svém prostředí žádný velký význam a vliv. Ale přesto se ta slova drží přesně v linii celého Zjevení: Kristovi učedníci a učednice, v očích světa většinou celkem bezvýznamní a maličcí, někdy spíš podezřelí a nežádoucí, jsou ve skutečnosti pro další osudy světa významnější a podstatnější než nadutí vládcové, kteří si osobují absolutní moc nejenom na tělem, ale i nad duší člověka. Kristovi věrní – i tady v Bukovce a na mnoha dalších místech – zůstanou z milosti Boží solí a světlem světa, když budou slovem i skutkem milosrdenství ukazovat k Tomu, který je životodárným Světlem a Spasitelem světa.
Všem, kteří vytrvají v Kristových skutcích, vzejde nový den. Pro ty, kteří vyrostli na reformačním učení, se u Jana o těch skutcích mluví snad až příliš. Ale není to v rozporu se spásou pouhou Boží milostí. Jan prostě klade důraz na víru, která je vidět. A povzbuzuje i nás, abychom se nedali uondat a vystrašit lidmi, kteří budou zas a znovu tvrdit, že žádný Bůh Spasitel tu není a jedinou skutečnou moc mají oni sami. Ačkoliv se kolem ještě roztahují tmy, zakrývají výhled a nejednou se snaží přidusit naši naději, den definitivního vysvobození se blíží. Kdo má uši, pozorně naslouchej, pochop a spolehni se!
Pane, děkujeme za Tvá zaslíbení a prosíme, dej, ať se dovedeme spolehnout, že platí i pro každého z nás. Děkujeme za Tvé dary a prosíme, uč nás všechno, co jsme přijali, svěřovat do Tvých služeb. Amen.