Kázání 19. listopadu 2017

Milé sestry, milí bratři, jako by učedníci tušili, že na moři to nebude žádná legrace, že půjde do tuhého. Ježíš je musel na lodičku trochu popostrčit, protože se jim vůbec nechtělo opustit místo, kde se měli tak dobře. Celý zástup přijal z Ježíšových rukou nasycení. Učedníky posilnil nejenom chléb, ale i společenství a vědomí, že se s nimi počítá a oni se můžou podílet na něčem novém, krásném a dobrém. Je celkem logické, že se po takových svátečních okamžicích někdy člověku moc nechce tam, kde čeká námahu a starosti a nesnáze, kde možná narazí i na odpor, tam, kde nebude zdaleka všechno růžové a bezproblémové.
Proto právě tento příběh, snad ještě více než jiné, poodhaluje pravou Ježíšovu identitu, abychom jako čtenáři a posluchači evangelia mohli přijmout povzbuzení. Ten, v jehož jménu a moci Nazaretský přichází, nám není daleko ani tehdy, když se přivalí vlny problémů a my se ocitneme se v protivětru a začnou nám docházet síly i prostředky a možnosti. Zároveň evangelista nijak nezakrývá, že i ty těžkosti a zkoušky v životě víry přicházejí. Trable, ze kterých se nevysekáme pouze vlastním úsilím, kdy pomoc musí přijít zvenčí, shůry. Ale tu pomoc smíme očekávat, a také o ni prosit.
Učedníky na moře vyslal Ježíš, nevypravili se o své vlastní vůli. Proč je přinutil vyplout? Aby ho mohli poznat jinak než ho znali doposud. Oni si asi myslí, že už o Nazaretském něco vědí. Ale celý příběh dokazuje, že ještě nevědí, ještě stále nepochopili to hlavní a nejdůležitější. Vtip je v tom, že i když teď mají chvilku sami čelit nesnázím, Ježíš o nich ví. Co vlastně Ježíše přiměje k tomu, aby se za učedníky vydal? Právě ta jejich nouze, skutečnost, že se nějak nemůžou hnout z místa a dochází jim dech. Zvláštní, hrozivá situace: učedníci na lodi uprostřed moře a jejich Pán sám na pevné zemi. Vzdálenost, kterou sami učedníci nemohou nijak překonat. Ale Ježíš je vidí.
Loď uprostřed moře; na všechny strany stejně daleko, nedá se ani říct, jestli by bylo lepší pokračovat, a nebo se raději vrátit. Břeh v nedohlednu. Přestože člověk udělal všechno, co mohl, vynaložil veškeré své nejlepší síly a prostředky, cíl je pořád daleko a jediným hmatatelným výsledkem je naprosté vyčerpání.
Odpor, který tady učedníci překonávají, to není nějaký jarní vánek, ale silně nepřátelský vichr. To jsou starosti, které deptají a ohrožují důvěru a naději a probouzejí nepříjemné otázky: „Vydal jsem se správným směrem? Udělal jsem dobře, když jsem dal na slovo toho Nazaretského Ježíše? Což o to, tam na pevné zemi, na zelené trávě, spolu s ostatními a s kusem chleba v ruce to bylo fajn. Ale co teď? A kde je vůbec ten Ježíš?“
Snad se nám vybaví naše osobní trable a krize, z nichž někdy tak složitě a bolestně hledáme východisko. Ale tady je také řeč o krizi církve; nejenom o tzv. krizi farářského povolání, ale skutečné krizi církve. Církve, která osmadvacet let po změně režimu stále statečně vesluje. Snaží se inspirovat v zahraničí. Mění logo, dokonce vede rozhovor o změně svého názvu. Opravdu se snaží, ne že ne, vesluje ze všech sil. Ale únava doléhá.
Náš dnešní příběh naznačuje, že ať už budeme zkoušet cokoliv, bez Ježíše a jeho slova se nepohneme z místa. Církev, pokud zůstane církví, je a vždycky bude zcela závislá na svém Pánu a jeho přítomnosti, jeho milostivém, laskavém pohledu, na jeho přicházení. To říká evangelní příběh naprosto bez obalu. Církev potřebuje svého Boha – ne jako ideu, teorii, o které by mohla donekonečna filozofovat, ale jako Spasitele! Zdánlivě prostá skutečnost, kterou je ale nutné stále znovu objevovat. Co z ní pro nás vyplývá?
K té zvláštní, téměř komické situaci, kdy si učedníci spletli Ježíše se strašidlem, došlo proto, že svého Pána vůbec nečekali, nepočítali s tím, že by jim v jejich tísni mohl nějak pomoci, vstoupit do jejich problémů. Ale co s tou zmínkou, že je Ježíš chtěl minout? Proč, když se jim přece vydal na pomoc? To nedává dobrý smysl!
Snad se dostaneme na správnou stopu, když si připomeneme, že právě takhle přecházel Hospodin kolem Eliáše. Prorok byl tehdy naprosto uondán a v těžké depresi, přesvědčen, že je s Božím lidem konec. Slyšeli jsme: „… Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen já sám, a je jen otázka času, kdy si i pro mě přijdou!“ Hospodin se svému služebníkovi zjeví – ne ve vichru, zemětřesení a ohni, ale tak, že k němu promluví. Nic víc Eliáš nepotřebuje!
A ten hlas „tichý a jemný“ teď uslyší strachem křičící učedníci: „Vzchopte se – nebo „buďte dobré mysli“ – já jsem to, nebojte se!“ Z jejich únavy a zklamání a strachu je nemůže vysvobodit nic jiného, než slovo Toho, který šlape po vlnách mořských a už brzy bude zase s nimi na lodičce. Slovo Toho, který jim byl na okamžik vzdálen, ale nikdy je neztratil z dohledu.
Stojí za to si všimnout, jak je tenhle příběh přímo nabitý emocemi; zděšení a strach, úžas a ohromení! Můžete mě klidně opravit, ale zdá se mi, že zvláště my evangelíci jsme zvyklí své city spíš skrývat, moc o nich nemluvíme, rozhodně je nevystavujeme na odiv. Zřejmě s nimi neumíme moc pracovat. Proto se nás ve vikariátu, tedy přípravě na farářské povolání, mimo jiné, snažili vést k tomu, abychom si uvědomovali vlastní emoce, a také abychom si byli vědomi toho, že i naše služba, naše kázání nějaké city vyvolá, ať už to bude třeba radost a úleva, nebo spíš pocit nudy nebo hněv.
City do života víry patří, trocha se jich může klidně projevit i v bohoslužbách. Jsem rád, že se neostýcháte zatleskat třeba dětem, kdy si pro nás něco připraví. Kéž je těch pozitivních citů co nejvíc! Ale můžeme Pánu Bohu svěřovat i ty negativní. A kéž si i navzájem dovedeme v pokoji svěřit, co nás rozradostnilo a povzbudilo, ale i to, co nás zranilo a rozhodilo.
Ježíš vstoupil na loď a vítr se utišil. A učedníci z toho byli úplně bez sebe, řecký výraz naznačuje, že se z toho málem pominuli. „Protože jejich srdce bylo zatvrzelé,“ řekne o nich dost drsně evangelista. I když byli přítomni, když Ježíš pomáhal a těšil a sytil, nečekali, že by mohl účinně zasáhnout do jejich situace, nenapadlo je, že má moc poradit si i s jejich únavou a bezmocí.
Ne, nejsme lepší než první učedníci. Ale můžeme číst jejich příběhy o chození s Ježíšem a učit se důvěřovat. Nejenom se modlit a pracovat a namáhat se, ale také očekávat, že Bůh skutečně přijde a zasáhne, že nějak odpoví na naše volání, dokonce že třeba odpoví i tehdy, když na něho zapomeneme, zcela ponořeni do svých problémů. Ten, který si nás povolal, není daleko. A i když se třeba na okamžik vzdálí, pořád o nás ví.
Pane, prosíme, daruj nám důvěru, která dychtí po Tvém promluvení, spoléhá se na Tvou věrnost a s láskou se dělí o chléb, útěchu i naději. Amen.

Tags: