Kázání 7. února 2021

Milé sestry, milí bratři, i v našem sboru se najde pár vodáků, kteří rádi vyrazí, nebo ještě aspoň před pár lety rádi vyrazili s partou, aby sjeli některou z půvabných českých řek. Pokud pořádáme sborový pobyt v Bělči, bývá pro děti jednou z největších atrakcí možnost projet se na lodičkách po místním rybníku; tak velkou, že je neodradí ani chladné počasí a déšť. Plavba na lodi pro nás mívá docela zvláštní přitažlivost a kouzlo.
Pro některé z Ježíšových učedníků neznamenala plavba na lodi příjemné dobrodružství s příchutí romantiky, ale práci, džob, který jim zajišťoval aspoň základní obživu. Když Ježíš zavelel – to jsme četli už minulou neděli – k plavbě na druhý břeh, možná právě někteří ze zkušených rybářů vytušili, že pro to není zrovna nejvhodnější chvíle, protože je bouřka na spadnutí. Ale následovali svého Pána.
Evangelista Matouš tady schválně nevolí slovo, které bychom čekali, třeba „nastoupili“ na lodičku, ale termín pro následování, aby bylo zřejmé, že učedníci a učednice jsou ti, kteří následují Ježíše třeba i do nepohody, jsou s ním na jedné lodi. Učedníci a učednice se nebojí opustit zdánlivě daleko bezpečnější břeh a jdou za svým Pánem. Úmyslně říkám „zdánlivě“ bezpečnější. My už jsme u Matouše četli, jak to na tom břehu vlastně vypadá: nemoci a postižení, spousta různých posedlostí a jiných trápení. Mocnosti smrti tam po člověku natahují pařáty stejně jako na rozbouřeném moři. Rozhodující je právě být tam, kde je Ježíš. Protože tam je taky naděje na život, vyhlídka na úlevu a vysvobození ze strachu a tísně osamělosti. Což na druhou stranu neznamená, že by na lodičce s Ježíšem panoval pořád jen rajský, ničím nezkalený pokoj a nálada bez mráčku.
Najednou se strhla bouře. Pořádná mela; použitý řecký výraz se častěji překládá jako „zemětřesení.“ Vichr a vlny, které loď úplně přikrývaly. Protože tahle parta učedníků na lodi uprostřed přírodní pohromy představuje církev, je asi třeba tu povědět: obraz Kristova lidu uprostřed rozbouřeného moře nemá naznačit, že takhle to bude pořád, že křesťan by měl ve svém životě raději očekávat jen katastrofu za katastrofou a nic pěkného. Spíš tahle scéna říká: pozor, i tohle může přijít. Na lodičce s Ježíšem tě nečeká jen jasně modrá obloha a příjemný vánek.
Stará otázka, zneklidňující teology i laiky: jak jen mohl Ježíš v téhle polízanici spát? Nejjednodušší a nejlogičtější odpověď zní: protože byl hrozně unavený. Předtím blíže neurčený, ale jistě značný počet hodin kázal a uzdravoval a vymítal zlé duchy. Evangelista Matouš nám již citátem z proroka Izajáše napověděl, že tohle uzdravování Ježíše něco stálo, že to nebylo zadarmo. Každý z nás by si jistě snadno vybavil, jak mu bylo po nějaké těžké, vyčerpávající dřině, kdy si navíc dlouho nemohl udělat pauzu a trochu si odpočinout. Takže já bych v tom viděl prostě hluboký spánek podobný spíš mdlobám; pak člověku nějaký čas nemusí vadit ani zběsilé houpání a vlhko.
Ale přece tu Ježíšův spánek není jen důsledkem únavy: odráží se v něm pokoj biblického spravedlivého, kterého netíží žádné noční můry, ba můžeme tu myslet přímo na pokoj a svrchovanost Boží. Ježíš spí jako ten, který si nemusí dělat hlavu ani ze zuřících přírodních živlů, protože ví, že na něho nemají. Odpočívá tu ten, který má svrchovanou autoritu a moc i nad vším tím bouřením, takže mu nemůže překazit chvilku zaslouženého odpočinku.
Jak bystře podotýká jeden z našich novozákoníků: jestliže ani to zběsilé mořetřesení nemá moc Ježíše vytrhnout ze spánku, tak něco ho přece jen spolehlivě probudí: volání jeho učedníků, jejich úpěnlivá modlitba! „Pane, zachraň, hyneme!“ Snad se tu hrozivou situaci snažili učedníci nějak zvládnout sami. Ale když loď nabírala vodu stále víc a bylo zřejmé, že takhle půjdou za chvíli ke dnu, obrátili se na Ježíše.
Chvíle, kdy jako by se s námi všechno rozhoupalo a žádná z věcí, které jsme znali, nezůstala na svém místě. Situace, kdy člověk ztrácí pevnou půdu pod nohama a noří se stále hlouběji a má pocit, že se nad ním už brzy zavře voda. Chvíle, kdy se zdá, jako by Pán Bůh spal, protože jinak by přece to, co se děje, nebylo možné. Snažíme se to nějak zvládnout, a když to moc nejde, tak aspoň nějak přežít. Ale takový čas právě uzrál i pro naše naléhavé volání: „Pane, spas, hyneme! Zasáhni, nebo je s námi konec!“ V bouřích a otřesech naší současnosti, v přívalu problémů, se kterými si ani ti nejvzdělanější a nejmoudřejší nevědí rady, je možná víc než kdy dřív zapotřebí i našeho naléhavého volání. A jistě přitom nemáme myslet pouze na svou záchranu, ale i na své okolí. Nechci tím říct, že bychom museli Pána Boha „budit“, aby zasáhl. Jen upozorňuji na zvláštní význam, který je i v tomhle vyprávění přičten modlitbám věřících.
„Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Možná si nejdřív máme všimnout toho, že Ježíš nejdříve promluví k učedníkům. Až potom okřikne rozbouřené živly, skoro mimochodem, jako by to třeba oproti vyhánění nečistých duchů byla celkem maličkost. Hlavní důraz je položen právě na těch několik slov, která si tu s učedníky vymění, rozhovor je důležitější než to, že se na loď valí vlna za vlnou. Učedníci ho úpěnlivě prosí o pomoc – a on je pokárá. Proč? Za co?
Odpověď není tak snadná a samozřejmá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ježíš učedníky nepokáral za to, že ho probudili, když konečně mohl chvilku odpočívat, ani za jejich prosbu. Nevadilo mu, že dělají křikem další rámus, kterého už bylo kolem už tak dost. Vytkl jim zbabělost, přemíru strachu. Vytkl jim malou víru.
Malá víra není nevěra. Spíš bych řekl, že malá víra nevidí, přehlíží nebo podceňuje znamení Boží milosti a moci, s nimiž se setkává. V souvislosti našeho vyprávění to můžeme chápat tak, že malá víra pořád nechápe, kdo se to s ní plaví na jedné lodi životem. Proto se ve vichru různých bouří i pod tlakem starostí o živobytí zmenšuje a slábne. Ale pořád ví, kde hledat pomoc, ke komu je třeba volat i z hlubin největší nouze a strachu.
Ježíš se malou vírou svých nejbližších moc dlouho nezabýval. Vstal, pohrozil rozbouřeným živlům – a nastalo veliké ticho. Oproti „veliké“ bouři a v kontrastu k „malé“ víře učedníků nastalo „veliké“ ticho. Protože promluvil Svrchovaný, který „umí zvládnout zpupné moře, zkrotit jeho vzduté vlny,“ Pán, jemuž žádná moc tohoto světa nemůže s úspěchem vzdorovat.
Celý příběh směřuje k závěrečné otázce: Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře? Odpověď na ni je zásadní. Evangelista nám poskytuje svědectví, abychom věděli a spolehli se, že s námi životem víry pluje Ten, jehož slovo zvládne i všechna naše životní zemětřesení, výšiny i hlubiny. Je s námi Ten, který dovede vysvobodit a způsobit utišení veliké!
Pane Ježíši Kriste, Ty sám víš nejlépe, jak to s naší vírou vypadá. Prosíme Tě, posiluj nás, když útočí nesnáze a strach. Těš nás v zármutku. A v čase úlevy a odpočinutí dej, ať dovedeme rozdávat radost a sdílet naději. Amen.